Může mi na to prosím dát někdo nějakou odpověď? Já už totiž nevím, co bych měla na podobné otázky odpovídat. Kam přijdu, tam se mě naprosto logicky ptají: „Co tady vlastně děláš? Studuješ? Pracuješ? Nebo tady snad žiješ?“ – Ne.
„Aha, takže cestuješ. No a jaký máš plán?“ – Ummm. No, vlastně ani tak úplně necestuju. A plán nemám.
Co to ten život na cestách je?
Zmatení nebo ticho…
Včera mě ale jeden z nových známých překvapil tím, že sám našel asi tu nejlepší odpověď: „Aha, takže ty jsi takový nomád, že?“ (Říkal to samozřejmě portugalsky – vzhledem k tomu, že jsem teď v Brazílii a jinak se tady ani nedomluvím.)
Občas je to holt trápení, snažit se vysvětlit něco, co nepatří do běžných škatulek. Anebo je to jen můj problém, že si prostě komplikuju život a neumím dát jednoduchou odpověď, která by posluchače uspokojila?
Život na cestách nemá definici. Je takový, jaký si ho uděláte. Nenechte se vykolejit lidmi, co to nechápou nebo nechtějí pochopit. A žijte prostě tak, jak velí vaše intuice. Nejlepší forma, jak lidem vysvětlit to, co děláte, je prostě to ukázat. Takže pokud budete žít podle svého přesvědčení, nebudete potřebovat nic vysvětlovat.
Peníze… Nechceme je, ale trocha jich je potřeba
Tak s tímto problémem bojuje asi každý. Nedostatek financí nahání strach. O cestování bez peněz nebo s minimálním rozpočtem už bylo napsáno hodně a nechci toto téma omílat stále dokola. I když občas je třeba některé, i staré pravdy zopakovat, abychom si dodali odvahu. Mrkněte třeba na článek Jak se odhodlat vyrazit na cesty.
A někdy chvíli trvá, než člověk přijde na to, jak se s financemi poprat. Ono totiž dost záleží na tom, jak si svůj život na cestách představujete. Jako člověk, který rád cestuje a poznává nová místa měsíc nebo dva v roce a pak se rád vrací domů, budete mít určitě jiné možnosti a jiné požadavky na samotné cestování, než někdo, kdo je věčným nomádem. Já sama se teprve snažím přijít na to, jak to je se mnou. Takže rady ode mě nečekejte…
Pomoci s financemi si můžete i dobrovolničením. Existuje celá řada internetových stránek, například nedávno jsem našla worldpackers.com. Sama jsem zatím nezkoušela, to nechám na vás. A pak se s námi ostatními můžete podělit o zkušenosti. A to nejlepší je neplánované. Sehnat střechu nad hlavou a jídlo za výpomoc je nejen možnost, jak se zbavit té odpovědnosti myslet na peníze, ale hlavně příležitost, jak opravdu a plně své cesty prožít. A zamilovat si místa a lidi a vůbec být doma, kamkoli přijedete. Jenže…
Domov vytváří lidé, ne místa
Před rokem, když jsem odjížděla z Brazílie se slzami v očích, jsem měla strach, že se sem už nikdy nepodívám, že ztrácím rodinu a kamarády a že mi budou chybět tak moc, že to prostě neunesu. Kamarád mi tehdy řekl: „Terko, ty budeš doma, kamkoli vkročíš.“ A to jsem už samozřejmě brečela naplno. Doják. Háček je v tom, že měl pravdu. Když totiž máte tu úžasnou schopnost splývat s lidmi a zapouštět kořeny, účastnit se místních akcí a poznávat domorodce, jste „doma“ dřív, než se stačíte rozkoukat. Odcházení a loučení je potom stejně náročné, jako odcházení z vlastního domu někde v České republice. Možná je i těžší, protože nikdy nevíte, jestli se budete schopni vrátit.
Míst, kam se chci podívat je stále hodně, ale míst, kde nechávám „rodinu“, kterou chci navštěvovat stále přibývá. Jak se s tím mám vypořádat? Asi nijak. Prožívat dané chvíle naplno. V tom je kouzlo života a pravého štěstí. Protože štěstí není něco, na co jednou dosáhnete a máte napořád, štěstí se skládá z jednotlivých momentů. A možná proto tak milujeme cestování, protože nás přibližuje k té intenzitě prožitých momentů mnohem více, než náš rutinní život.
Nestálo by za to prožívat všechno se stejnou intenzitou jako na cestách?
Prokrastinace – nemoc postihující i nomády
Divili byste se, ale je to tak. Prokrastinuji i na cestách. Možná právě proto, že necestuji, nejsem na dovolené, ale prostě žiji na cestách. Tak mám i dny, kdy se mi nic nechce. Dny, kdy se chci jen celý den koukat na filmy a je mi jedno, že jsem zrovna ve fantastickém Riu de Janeiru a kouká na mě socha Krista Spasitele. Měla bych vymyslet jak se uživím, psát (třeba pro ŽivotNaCestách ;-). Hmm, ale ne vždycky se mi do toho chce. Vlastně je mnohem snažší jít upéct chleba nebo zajít pokecat se sousedkou či projet se na koni, než otevřít notebook a hrabat se ve fotkách. To když zrovna sídlím na venkově. Venkov je moje specialita.
Neustálé hledání motivace a cesty kupředu není tedy jen výsadou podnikatelů nebo lidí, kteří se ženou za kariérou. Je to každodenní chléb nás všech. Každá věc, kterou v životě děláme, se občas zasekne.
Jak říkal kamarád v Riu. Když přijde vlna, je třeba toho využít a svézt se na ní, kam to až jde.
Ale občas je bezvětří a vlny nepřichází… Nebo to s tím naším surfováním ještě není tak žhavé a spadneme z prkna, vlna uteče. Nevadí, tu příští už chytíte. Jen to nevzdávat a zkoušet.
Rutina není na škodu
Aneb lidé často k cestování utíkají jako k léku od každodennosti. Já se snažím vždy trochu rutiny zachovat, protože bez ní to tak úplně nejde. Když cestujete dlouho, když je cestování váš život, tedy spíš když žijete na cestách a není to jen na pár měsíců, tak je fajn zachovat některé rituály. Takové, které nejsou svázané s místem a prostorem. Většinou se vyplatí dělat nějaký sport jako běhání nebo jóga. Ano, tak jako cokoliv jiného, jsou tyto aktivity spojeny s přemlouváním. Ale stojí za to se jich držet.
Můj největší problém a zároveň nejúžasnější věc, co mě v životě potkala, je, že neplánuju. Dlouho jsem si vyšlapávala cestičku k tomu, abych se do takové hluboké propasti nejistoty vrhla. Pro všechny z nás vychované západní společností je to skoro sebevražda. Většinou plánujeme i naše cestování a to může být klidně pět měsíců dlouhé. Je to prostě odpočinek od běžného života, ke kterému se plánujeme vrátit. Já jsem se prozatím rozhodla od tohoto konceptu zcela odejít. I proto se snažím vytvořit trochu rutiny na cestách, bojuju a zápasím sama se sebou a svou pohodlností. Změny přichází postupně a po malých krůčcích.
Ve světě, kde se lidé a místa kolem nás mění a kdy se i my snažíme měnit a přizpůsobovat a vnímat všechny ty nové věci, je uklidňující mít aspoň kousek rutiny. Třeba ranní kafe. Nebo jednou týdně náš oblíbený seriál. Ale nepřehánějme to, učme se, buďme flexibilní. Stačí jen kousek rutiny, aby nás obejmul a uchlácholil, že ten svět není až tak velký a my až tak ztracení, jak se občas můžeme cítit… A pak hurá do víru všech krásných změn a nových zážitků!
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!
Optimistka, idealistka a příležitostná fotografka. Snažím se přijít na to, jak změnit svět k lepšímu. I když v tuto chvíli jsem se rozhodla soustředit na menší cíle jako třeba objevit, kdo vlastně jsem a co můžu světu nabídnout.
Moje další zážitky a fotky z cest životem najdete na mém blogu, píši také o svém setkávání s kávou na http://www.kavovelisty.cz/
Terezko, moc krásný článek a mluvíš mi úplně z duše, je to přesně tak, jak píšeš, super, jen tak dál! :-)
Jo, tak jsem ráda, že v tom nejsem sama :D Vždycky tak trochu potěší, když blázen zjistí, že není jediným bláznem na světě :)