Taky se vám po návratu z cest stává, že se cítíte jako cizinci ve vlastní zemi? Že si připadáte vzdálení všem a všemu? Nebo že si dokonce připadáte jako exotická zvěř? Už to tak bývá, prožíváte si kulturní šok, ale nebojte, nejste v tom sami, je to naprosto běžná věc.
Těžké návraty do reality
Návrat do vlasti může být někdy docela komplikovaný. Nevím, jestli už jste si tím také prošli, ale já se vždycky cítím tak trochu zmatená a ztracená v dění, chvilku mi trvá, než znovu navážu kontakty a vytvořím si svoje sociální zázemí, než se „rozkoukám“.
Připadá mi, že se o tomto tématu moc nemluví ani mezi samotnými cestovateli. Že se v tichosti přehlíží. Přitom si troufám tvrdit, že kdyby existovala terapeutická setkání k tématům jako Přijel/a jsem z cest a nevím, co dál, Vrátil/a jsem se ze zahraničí a nikdo mi nerozumí nebo Chci zpátky na cesty, tam bylo líp!, kapacita by se jistě naplnila.
Podle mě je tento stav častější mezi lidmi, co v zahraničí delší dobu cestují nebo žijí, třeba několik měsíců nebo let. Ale věřím, že by se našlo dost i takových cestovatelů, co si kulturní šok po návratu zažívají po mnohem kratším opuštění vlasti.
Smíšené pocity na domácí půdě
Co se však děje, když se po nějaké době vrátíme ze zahraničí domů? Po týdnech, měsících nebo i letech strávených v cizině a adaptování se na nové kultury je totiž naprosto běžné, že si „doma“ nepřipadáme zrovna příjemně a spokojeně. Kdo cestuje, ví, o čem mluvím. U mě se vždycky po návratu dostaví ohromná radost. Ve chvíli, kdy vystoupím na Ruzyni z letadla, si uvědomím, jak moc to tady mám ráda. Ale hned první dny mám spoustu protichůdných pocitů, všechno je tak nějak nakřivo.
Kamarádi a rodina se nás sice ptají, co jsme zažili a viděli, jak se máme, ale po chvilce povídání často zjistíme, že jsou myšlenkami úplně jinde. Chytají nás do světa stresu, práce, shonu a každodenních starostí a vlastně je vůbec nezajímá naše vyprávění. V té chvíli my ještě myšlenkami bloudíme po blízkých či vzdálených zemích, můžeme cítit i těžkost a stesk z toho, že ty momenty jsou navždy pryč. Nebo ještě vnímáme dozvuky cestovatelského dobrodružství a nechceme se nechat vtáhnout do jejich reality. Přirozeně si v takových chvílích potřebujeme s někým popovídat, a tak nás malý zájem okolí může mrzet trochu víc než obvykle. Z vlastní zkušenosti ale vím, že lidé si rádi všechno poslechnou, jen k tomu musí být správná chvíle.
Na kulturní šok se můžete připravit
Cestovatelé, objevitelé a jiní nadšenci chystající se do zahraničí jsou jistě (alespoň teoreticky) připravení na setkání s novou kulturou. To je přeci jeden z mnoha důvodů, proč se na cesty vydáváme. O tom, na co se připravit, co očekávat a jak náročné to může někdy být, není ani třeba se bavit. S tím tak nějak všichni počítáme a vlastně se na to těšíme. A pokud člověk jede připravený učit se a objevovat, pokud má touhu dozvědět se něco nového a seznámit se s novými zvyky, tak je poznávání nové kultury během cestování jedna z nejcennějších věcí a samotný kulturní šok se může stát obrovským skokem v osobním rozvoji.
Podobně je dobré vnímat i návrat do vlasti. A pokud tedy slyšíte před cestou do zahraničí, že k cizí kultuře musíte být otevření a vnímaví, dát jí šanci představit se a mít chuť ji objevit, být flexibilní a otevřený je nutné i po návratu do naší vlastní kultury. Byli jsme pryč, lidé si na nás musí zase zvyknout. Musíme si vybudovat společná témata k hovoru, vytvořit si společné zážitky, nad kterými se můžeme zasmát.
Tak jako je egoistické cestovat a povídat lidem o tom, jak „v České republice je vše nejlepší“ (kdyby to byla pravda ;)), tak je stejně tak neslušné po návratu vykřikovat, jak je u nás všechno špatně a jak „tam to bylo lepší“. Tím se od ostatních necestovatelů distancujeme a budujeme pomyslné zdi, místo abychom s nimi mohli naši zkušenost sdílet a navzájem se obohatit. Buďme upřímní, nikde to není dokonalé a jsou věci, po kterých se nám v zahraničí stýská. Vzpomeňte si, když jste neměli komu říct „Asi vítr, ne?“, ale když „kluci z kapely mi říkali…“ Komu by nechyběla česká letní pohoda, výlet na kole, pivko na zahrádce? Mně teda jo!
Jak na kulturní šok po návratu?
Všechno chce čas. Takže na nic nespěchejte a po příjezdu z dlouhodobějšího pobytu si první měsíc až dva nic závažného neplánujte. Jistě, pokud se vracíte po třítýdenní dovolené, tak vše, o čem tady mluvím, asi proběhne hodně rychle, řádově v několika dnech.
Bude se vám stýskat, nebudete si mít s kým povídat, budete si připadat divně. Nebudete vědět, o čem se s lidmi bavit, ale ten pocit časem přejde a ani si to neuvědomíte. Mezi kamarády zjistíte, kteří vám zůstali a se kterými si už moc nerozumíte. Navíc si vždycky můžete najít kus toho svého „cestovatelského“ i tam, kde zrovna jste, třeba mezi nadšenci z nějakého klubu. Nebo se můžete o své zážitky podělit formou přednášek pro rodinu nebo známé, případně pro úplně cizí lidi. Pro mě například jsou přednášky úžasnou terapií, stavěním mostů mezi kulturami, vytvářením porozumění, ale hlavně propojováním všech těch světů a zemí, které bych měla hrozně ráda pohromadě. Výhodou takových přednášek je, že na ně opravdu přijdou lidé, kteří chtějí vědět, co jste zažili. Svoje každodenní starosti nechají doma a budou vás poslouchat.
Každý má na kulturní šok svůj lék, u někoho možná není průběh tak citelný, ale myslím, že mnozí si ani nepřiznáme, že by se s námi mohlo něco takového dít. A v tom je možná ten problém. Já si musím vždy říct „dej tomu čas, nepodléhej panice“, věnovat se lidem po příjezdu a spíš tiše pozorovat, co se kolem mě děje. Úplně stejně jako v zahraničí. Pak do sebe pomalu všechno začne zapadat a fungovat.
Cestujte proto, že chcete cestovat, objevovat, poznávat. Ne proto, že utíkáte od diskomfortu nebo že se cítíte „bez domova“ a stále hledáte. Domov je tam, kde si ho uděláte. Nejde to samo, ale je to to nejlepší, co se vám může stát. Tak se totiž budete cítit „doma“ kdekoliv na světě.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!
Optimistka, idealistka a příležitostná fotografka. Snažím se přijít na to, jak změnit svět k lepšímu. I když v tuto chvíli jsem se rozhodla soustředit na menší cíle jako třeba objevit, kdo vlastně jsem a co můžu světu nabídnout.
Moje další zážitky a fotky z cest životem najdete na mém blogu, píši také o svém setkávání s kávou na http://www.kavovelisty.cz/
Hezky napsané a velmi sympatický a čtivý web!
Zrovna si jeden kulturní šok prožívám po půlročním návratu z UK. Vlastně je to nejdéle, co jsem kdy v zahraničí byla. Prozatím. Navíc opustit zemi do které se chci časem přestěhovat bylo samo osobě těžké.
Velice se mi líbí věta, kterou jsi napsala a s kterou naprosto souhlasím : Domov je tam, kde si ho uděláte :).