Je brzké ráno a do nového dne mě probouzí velice prazvláštní houpání mé postele.  Ano, je pravda, že nějaké to pivko jsme večer vypili, protože člověku tady za celý den skutečně vyprahne, ale až tak?!

Probírám se, otevírám oči a postupně mi dochází, že spím v plovoucích domech Sam’s River Rafthouse a že se vlastně nic tak zvláštního neděje. Po pár nocích strávených na vodě ale zjišťuji, že se u mě začínají projevovat příznaky mořské nemoci, a tak by nebylo špatné vyrazit se někam opět trošku zchladit, podobně jako třeba včera v národním parku Erawan.

Slunce stoupající po obloze dává jasně najevo, že je nejvyšší čas někam zmizet dřív, než bude na jejím samém vrcholu a teplota v Kanchanburi vystoupá až do magických výšin. Bylo by skvělé vyrazit za nějakou (ne)aktivitou, která bude alespoň částěčně nějak spojená s vodou. Nakonec tedy padá rozhodnutí na sloní farmu nebo spíše kemp, chcete-li, který je necelou hodinu jízdy autem, a tak sjednáváme odvoz a vyrážíme tímto směrem.

Je jasné, že půjde vyloženě o turistickou atrakci, na druhou stranu ale musím říct, že to už je dnes v Thajsku bohužel téměř, neřkuli úplně, všechno. A vlastně nejen tady. Tím ale nechci říct, že je to špatně, ostatně každý se živí, jak umí a jaké má možnosti. A vlastně si za to můžeme v podstatě sami – místní lidé jen nabízejí a dělají to, co my, cizinci, chceme a za co jsme ochotni zaplatit. Záměrně neříkám turisté, cestovatelé, Evropané nebo Američané a nijak to nerozlišuji, protože je to úplně jedno. A nejen v tomhle případě, ale úplně obecně, kdykoliv…

Slon k Thajsku patří zrovna tak, jako pes k České republice, ať už se mi to líbí nebo ne. Teda ono se mi to samozřejmě líbí, ale mám strach, že to bude jako projet se na poníkovi na parkovišti před některým z českých hypermarketů. Ano, přeháním, ale zkrátka takový nějaký podobný pocit to je. Jenže na druhou stranu být v Thajsku a nevidět aspoň na chvilku slony jinde než jen v ČR v ZOO nebo v cirkuse, nesvézt se na nich nebo se s nimi nevykoupat v řece, cítil bych se nejspíš, jako bych tady ani nebyl, a to se mi teda nelíbí ještě mnohem víc. Tohle se prostě musí alespoň jednou zažít!

K mému velkému překvapení přijíždíme na poměrně malou farmu, kterou bych opravdu farmou snad ani nenazval a slovo „camp“ v názvu je podle mě zcela adekvátní. Ještě větší radost mám z faktu, že jsme tady jediní turisté a panuje zde naprostý klid. Místní chlapíci se nás hned ujímají a přicházíme do něčeho, co mi nějak vzdáleně připomnělo scénu z filmu Hledá se Nemo, kde velryby najížděly do myčky na velryby, i když se jedná o klasickou chýši ze dřeva a bambusu a najíždí sem slonice.

Chýše je vysoko nad zemí na dřevěných kůlech zapracovaná do svahu tak, že se do ní dá z jedné strany normálně přijít a ze strany druhé sem může farmář přivést slona, na kterého si nastoupíte. A jednoho krasavce, vlastně krasavici, abych byl přesný, vidím hned po našem příchodu, jak si pochutnává na čerstvém bambusu a v klidu očekává své nové pasažéry.

Zajímavostí je, že na všech sloních farmách se chovají jen slonice, protože sloni jsou v období říje velmi nebezpeční a je údajně téměř nemožné je v tomto období, kdy zatouží bojovat o samice, udržet pod kontrolou.

Nevím, jak to na koho působí, ale mně přišlo celkem divné šlapat mé slonici na kůži v teniskách s trekovou podrážkou i přes to, že vím, že má velmi silnou a tvrdou kůži, a tak nabývám pocitu, že nejspíš ani nebude vědět, že jsem na ni šlápnul. K mému překvapení se později na internetu dočítám, že sloni mají sice možná hrubou, ale opravdu velmi citlivou kůži, a tak jsem rád, že jsem k mé nové „kamarádce“ přistupoval s patřičnou úctou a snažil se po ní alespoň zbytečně moc nešlapat apod.

Posed na hřbetě v železné kleci se mi taky moc nezamlouvá, abych řekl pravdu, ale vzdáleně mi to připomíná létající labutě a lovce Pampaliniho z dětství a všímám si, že je položený na poměrně silné vrstvě nějakých látkových podložek, a tak nakonec usedám.

Zato když jsem se vedoucímu našeho zájezdu, respektive řidiči mé slonice, posunky pokusil naznačit, že mě to nijak zvlášť nebere, a on to pochopil tak, že se ptám, jestli si můžu sednout slonici za krk, seskočil a naznačil, ať si přelezu slonovi za krk, situace se rázem diametrálně změnila.

Jednak už tady není žádná železná šprušle, kde bych se mohl držet, ale taky už si nemám o co zapřít ani nohy. Postupně se ale nějak pokouším najít správnou polohu a různě poposedám a opírám se jen rukama o hlavu. Slonici je to zatím docela jedno a tu a tam to jen vezme těsně pod korunami stromů, jako by se mě pokoušela nenápadně setřást, ale když se jí to nedaří, tak aspoň po zbytek cesty nabírá písek a bláto a občas (asi tak 8x za minutu!) mi tuto kouzelnou směs prská z chobotu přímo do obličeje! Je to jistě náramná zábava, ovšem jak pro koho! :-) Zkoušel jsem ji ukecat, ať toho nechá, ale nedala si říct.

K vodě přijíždím jako po dvou hodinách podzimního motokrosu a sundávám bahno z trička a vytřepávám písek z uší a z nosu. Ale ne, přeháním, zase tak hrozné to není, ale je fakt, že triko je zralé jít rovnou do pračky a já taky. Místo toho se ale vysvlíkám a jdu se vykoupat do řeky Kwai. Úžásná úleva! Přírodní sloní sprška rovnou z chobotu jistě bodne. Mít tak takový tlak vody doma ve sprše, to by byla paráda, panečku!

Na závěr se se slony ještě trošku koupeme a dáváme si spolu vodní ródeo. Co myslíte, jak dlouho se dokážete udržet slonovi na krku (musíte se pevně tisknout nohama a ze všech sil držet za uši), který dostane povel vás co nejdřív setřepat? :-)

Svojí návštěvou této atrakce přispějete na provoz farmy a místním slonům na jídlo, takže můžete mít z vašich „investovaných“ peněz radost hned dvojnásob. Pokud budete chtít, vezměte s sebou ještě nějaký pytlík těch malých žlutých úžasných banánů, které v Kanchanaburi a celém Thajsku koupíte všude za pár bahtů. Minimálně alespoň na dobu vašeho pobytu v tomto kempu si díky tomu získáte srdce vašich nových úžasných čtyřnohých kamarádů.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!

Kejml

Cestuji, abych fotil. Fotím, abych cestoval. A pak se o to s vámi všemi moc rád podělím tím, že doporučím ta opravdu krásná místa, která stála za to navštívit, vidět, zažít, vyfotit, ochutnat, spatřit nebo si k nim třeba přivonět.

www.zivotnacestach.cz

Mohlo by vás také zajímat:

Spojenecký válečný hřbitov Don Rak, Kanchanaburi, Thajsko Most přes řeku Kwai, Kanchanaburi, Thajsko Red Tanks Bar, Kanchanaburi, Thajsko