Několik týdnů už brázdíme Jižní Ameriku, konkrétně Kolumbii a Ekvádor, na naší cestě míjíme jednu nádhernou zasněženou horu či sopku za druhou. Nedalo nám to a při pohledu na ty krásné zasněžené vrcholky hor jsme si řekli, že na jednu z nich bychom chtěli také vystoupit. Nějakou dobu jsme se rozhodovali mezi dvěma – Cotopaxi a Chimborazo, Cotopaxi s 5 897 metry je prý krásnější, kvůli nadmořské výšce také jednodušší, Chimborazo je extrémnější, s 6 268 metry vyšší.

Když už, tak už, rozhodli jsme se pro nejvyšší horu Ekvádoru, která je zároveň bodem nejvzdálenějším od zemského středu (o celé 2 kilometry vzdálenější než Everest). Tak tedy plán byl najít průvodce, sehnat vybavení, dojet tam, vylézt to a jet vše oslavit k moři.

Základní tábor

Základní tábor je v 4 850 metrech. Potkáváme lidi, které bolí hlava už tady, protože přijeli od moře. My jsme na tom o něco lépe – vylezli jsme před pár týdny sopku s 4 700 metry. Ušli jsme také pár treků a spali v 4 100 metrech, to vše by nám mělo pomoci i na Chimborazu, ale co když je to stále málo?

Většina lidí v základním táboře skoro končí, podívají se po okolí, vyjdou do 5 100 metrů, zpět k chatě a jede se dál. Pro nás je to jinak, rozhodli jsme se zkusit na Chimborazo vylézt. Nemělo by to být příliš technicky náročné, vybavení máme také skvělé (půjčené od našeho průvodce). Jediný problém je, jak už to tak bývá, výška – 6 268 metrů nad mořem už není sranda. Chce to dobrou aklimatizaci a taky trochu štěstí, člověk totiž nikdy neví, jak jeho tělo bude reagovat tam nahoře. Nejvymakanější sportovci někdy reagují na výšku nejhůře a naopak.

Příprava

Přijedeme raději o den a půl dříve před vlastním výstupem, projdeme se do kopce a hodinu posedíme v 5 300 metrech. Trochu nás hlava bolí, do kopce se nám nechce, člověk jde jak omámený. Občas si všímám, že nohy nemají dostatek kyslíku, a tak zastavuji, opírám se o hůlky a dýchám. Sedíme tady na výhledu v 5 300 metrech a přemýšlíme, zítra bychom měli jít skoro o kilometr výše, netuším, jak to půjde. Když člověka začíná bolet hlava 100 metrů pod vrcholem, ještě to nějak dá. Když je to 500 metrů, ví, že je to v háji. Obdivuji horolezce v Himálaji, měsíce tréninku, spousta peněz, nebezpečí a přitom se klidně může stát, že se budou muset otočit pár set metrů pod vrcholem. V horách prostě nikdy nic není jisté.

Vracíme se po pár hodinách na ubytovnu. Není tu WiFi, pro aklimatizaci se nesmí pít alkohol, člověk je unavený, ztěžka dýchá, špatně se spí. Je tu vážně až moc času na nicnedělání. Volný čas si vyplňuji četbou, učením se španělštiny, jídlem a spánkem. Už aby to bylo za námi. Jak si ale rozvrhnout spánek? Vycházet bychom měli v 10 večer, jít na vrchol celou noc, podívat se při dobrém počasí z vršku. Snad se tam dostaneme před sedmou, to je totiž obecný čas určený pro otočení se a návrat. A pak půjdeme zpět. Naprosto vyčerpaní a připraveni na půl dne spánku se vrátíme do tábora. Nebo se to nepovede, přijde výšková nemoc a budeme se ve dvou třetinách otáčet. Nebo nám výstup zhatí špatné počasí, úraz, možností je mnoho.

Otálení přes den, odpolední procházka, oběd, příprava věcí na výstup, polehávání, pak v 17 večeře a snaha o spánek. V 21 měl být budíček, ten jsem ale nepotřeboval, protože jsem neusnul. Ještě jedno jídlo teď večer, nazvěme to snídaní. Dlouhé oblékání se a balení věcí s sebou, hlavně nic nezapomenout – mačky, vodu, svačiny…

Výstup

Je 22 hodin a my jdeme na to. S naším průvodcem Ňatem jdeme já a Honza. Je tu ještě další gringo se svým průvodcem a španělský pár. Španělé jdou bez průvodce – nejsem si ještě jistý, jestli je to obdivuhodné, nebo hloupé, ale podle výbavy soudím, že se v horách vyznají.

Nejbezpečnější trasa nahoru je spočítána na 5,5 km a 8–9 hodin. Zní to opravdu neuvěřitelně pomalu. První 2 kilometry se dají zvládnout za hodinku, na zbytek cesty zbývá zhruba půl kilometru na hodinu – jak je vůbec možné jít takhle pomalu? Asi nás čeká náročný terén, pomalá chůze a hodně odpočívání, převýšení má být zhruba 1 400 metrů.

Prvních pár kilometrů je tedy naprosto v pohodě, v teplém oblečení, s trekovými holemi stoupáme serpentinami až do 5 300 metrů. Tady je výškový kemp, kde další lezci spí ve stanu, míjíme je, když se připravují a oblékají. Jdeme dále a nastává důležitý moment, nazouváme mačky, bereme cepín a navazujeme se. Cesta je dále úzká, občas led, sníh, kameny, když se podívám doprava, tak vidím hluboký sráz. Fakt, že přede mnou jde náš průvodce, na kterého jsem navázán, mi ale dodává jistotu, kterou bych jinak určitě neměl.

S gringem, jeho průvodcem a španělským párem se různě předháníme, jak má každý v jeden moment více a po chvíli zase méně sil. Různě odpočíváme. Přelézáme místo zvané Castillo v 5 500 metrech a je zhruba 0:45, už se jde pomaleji, už je znát i výška. Honzovi nebylo v první třetině nejlépe a bál jsem se, že to nedá, postupně se ale jeho stav obdivuhodně zlepšuje. Ani jednoho z nás zatím nebolí hlava a krom pomalého tempa a rychlého dechu necítíme žádné příznaky nadmořské výšky. Jde to líp, než jsem čekal.

Dělám jednu z velkých chyb při výstupu, opřu se o kámen, který se rozjede ze svahu, křičím tedy na Honzu, ten zase na Španěly: „Bacha, kámen!“ „Rocks!“ Naštěstí se mu všichni vyhnou a nic se nestane. Později se za to omlouvám.

Cesta pokračuje, jak jinak než nahoru. Dostáváme se již do oblasti, možná tak v 5 700 metrech, kde je sníh všude a přecházíme tedy na něj. Teď už víme poměrně dobře, co je před námi, už žádné složité obcházení kamenů a skal, jen serpentinovitý výstup.

Kyslíku je čím dál méně a síly také ubývají. Mně bylo skvěle první třetinu výstupu, byl jsem v pohodě i druhou, ale ke konci toho začínám mít dost. Jdu druhý, za mnou Honza, doteď jsme zastavovali většinou, když toho měl dost on, teď to začíná být naopak. Napočítám 40 kroků a sesunu se k zemi, dýchám, sedím, ležím, Honza to samé, průvodce stojí před námi a přemítá, jestli máme dost času, pravděpodobně máme.

Při jedné z dalších pauz udělám druhou velkou chybu, sesunu se k zemi tak, že se mi z postranní kapsy na batohu uvolní rezervní lahev s 1,5 l vody. Ještě křičím na Honzu: „Chytni to!“ Pozdě, lahev je na zmrzlém svahu tak rychlá a my tak pomalí, že ji jen ještě chvilku slyšíme, jak si to sviští zpátky na úpatí hory. Tohle je docela problém, zbývá nám každému tak 200 ml vody, která již skoro zamrzla, a dohromady 3/4 litru čaje z koky.

Už ani nevíme, kde jsme a jak daleko je to před námi, Honza vypadá, že chytá druhý dech a jde se mu čím dál lépe, já to mám naopak. V jednu chvíli dokonce nadávám vrcholku, že se nepřibližuje.

Odhady našeho průvodce ohledně zbylé vzdálenosti se ale snižují velmi rychle, a když takhle jednou upadáme do přestávky, říká: „Ještě 10 minut, ne, možná jen 5.“ To nás donutí vstát a jít dál. Za chvilku jsme na vedlejším vrcholku, je 4:45 a slunci bude ještě chvíli trvat, než začne osvětlovat okolní nehostinné prostředí. Na vrcholku je děsná zima, navíc se zastavujeme na delší dobu, a tak je zima cítit ještě více. Je mi zima na ruce i nohy.

Ještě přejdeme během půl hodinky na druhý hlavní vyšší vrcholek s 6 268 metry, dostáváme se do nejvyššího bodu, kde jsme kdy byli, do očí mi na malou chvilku vyhrknou slzy, jsme šťastní. Za chvíli vychází slunce, musíme se hýbat, je hrozná zima. Bude třeba udělat alespoň nějaké fotky. Na to si musíme sundat dvě vrstvy rukavic, rychle párkrát cvaknout, strčit ruku zpět a po chvíli, až opět ucítíme trochu tepla v prstech, celý proces zopakovat. Vracíme se na první vrcholek, uděláme pár dalších fotek a jdeme zpět.

Návrat

Cesta zpět bývá často nebezpečnější než cesta nahoru – člověk je unavenější, už se vidí v kempu, v posteli, myslí si, že to má za sebou, nahoře byl v euforii a teď musí zpět nohama na zem. Musíme tedy dávat pozor, vše jde ale samozřejmě mnohem rychleji.

Zpáteční cestu bereme od Castilla jinudy, náš zkušený průvodce ji k naší nelibosti zkracuje po červené, což má být nebezpečná cesta, na které padají kameny. Menší kamínky okolo nás sviští neustále velkou rychlostí, jeden mě i trefí. Je ale pravda, že je to tudy daleko rychlejší. Navíc vedlejší zelenou cestu již osvítilo slunce, otepluje se a padají tam prý kameny větší. Když dojdeme k Laguně (říká se jí laguna, ale je to spíše větší kaluž), víme, že už jsme naprosto v bezpečí, sem už dojde každý.

Dojdeme na horskou chatu, rád bych se najedl, dal si vítězné pivo. Jediné, na co se zmůžeme, je ale vypít spoustu vody a usnout. Probouzíme se po pár hodinách s bolestí hlavy, neuvěřitelnou únavou, žízní a čistou hlavou, tak jako již dlouho nebyla. Vracíme vybavení našemu průvodci, který jde večer na vrchol znovu, tentokrát s turistkou z Peru, a odjíždíme. Těšíme se do nížin, do tepla, k moři. Zážitek to byl nádherný, na nějakou dobu mi ale zase stačil, co nás žene lozit po horách, nevím, vím ale, že v nejbližší době na žádnou další šestitisícovku nepolezu.

Rady na cestu

Výbava

Na vrcholku i po cestě je pod bodem mrazu, takže je třeba pořádná zimní výbava – tlusté ponožky, dobré boty, návleky, mačky, termoprádlo, teplé kalhoty, teplá mikina, péřová bunda, dva páry rukavic, čepice, nákrčník, helma, cepín, trekové hole, sedák, lana, sušenky a čokolády, 1,5 l vody a 0,5 l čaje na osobu.

Kdy vyrazit

Na Chimborazo je možné vylézt kdykoliv v průběhu roku. Nejlepší počasí by v horách mělo být v červnu – září, naopak v prosinci a lednu bude počasí horší, ale zato by mohlo být tepleji. Nejhorší počasí je v únoru – květnu.

Cena

Jednoznačně doporučuji jít na vrchol s průvodcem, my za náš výstup platili 250 USD na osobu, byli jsme 2. Zahrnovalo to půjčení všeho vybavení, které jsme neměli (téměř vše), 2 jídla, čaj, ubytování v horské chatě Carrel na 1 noc. Vstupné se neplatí.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!