Posledně jsem jen tak lehce zmiňoval, že jsme se rozhodli užít si Štědrý den opojeni sladkým nicneděláním na thajské pláži. Jen tak se koupat a opalovat, sem tam si (namísto kapra) nechat ugrilovat filet z mořského vlka, k tomu pár krevet zrovna vytažených z moře, a to vše hned vedle vlastního lehátka v přepočtu za mnohem menší sumu, než kolik by to stálo v podprůměrné pražské „středomořské“ restauraci.
Plán bezvadný. Přelet z Ho Či Minova města do Bangkoku proběhl – jak je tady již naším dobrým zvykem – na druhý pokus. A protože nebyl čas vybírat ani rezervovat přelet do žádného z vyhlášených přímořských rájů na jihozápadě Thajska, řekli jsme si, že se na pár dnů spokojíme s místem od Bangkoku vzdáleným asi jen dvě hodiny jízdy Uberem. S místem, jehož pláže sice úplně nevyhrávají hitparádu v katalozích cestovních agentur, nicméně i přesto se o něm (v některých z nich) dočtete. Městečko Jomtien vzdálené asi 150 km jižně od Bangkoku se totiž nachází v těsné blízkosti vyhlášeného celosvětového „centra neřesti“ – Pattaya.
To nám bylo samozřejmě úplně jedno, protože naším cílem bylo skutečně ležet přes Vánoce na pláži a v teple relaxovat. Pak ještě krátký výlet do Bangkoku a na Silvestra hurá rychle zpátky do Vietnamu. No a tak se taky stalo. Příště vám napíšu zase něco ze Saigonu…
…No dobře, tak nestalo. Několik přátel, kteří věděli, že jsem odjel na nějakou dobu do jihovýchodní Asie, mi přes Vánoce psalo, že z Filipín se směrem k Vietnamu žene jakýsi tajfun, což je v Asii obdoba ničivých karibských hurikánů. Prostě žádná sranda. Tenhle se jmenoval Tembin, až do Thajska sice nedofouknul, přesto těch několik dnů, než se vybouřil, postihlo celý region citelné snížení venkovních teplot. Z krásných 28 stupňů bylo naráz 20 (v noci ještě méně), vymrzlí Thajci se začali balit do zimních bund a skvělé místní nudlové a kari polévky začali dočasně vylepšovat zvýšenými dávkami pálivých papriček (uff).
Plážové kratochvíle byly bohužel ty tam. Do toho se navíc oba dva moji spolucestovatelé zamilovali… Jeden ještě před odjezdem sem do Asie, takže to, že se vlastně nachází v místě se snad největší koncentrací nočních podniků pro gentlemany na světě, podle mě doteď nezjistil. Byl na něj aspoň roztomilý pohled, když neustále básnil o té nejúžasnější dívce, která se na naší planetě narodila. Na druhou stranu musím uznat, že pohybovat se v blízkosti totálně zabouchnutého super-intelektuála s encyklopedickými znalostmi (který ale zároveň téměř každý den uběhne po pláži menší půlmaraton) je neskutečně inspirativní. Za pár dnů jsem od něj jen tak mimoděk nasbíral nevyčerpatelnou studnici komplimentů, které v tomto životě sotva stihnu uplatnit. Ta jeho Zuzanka (pravé jméno slečny bylo pro jistotu autorem textu náhodně vylosováno) musí být opravdu dokonalá.
Druhý kolega to měl trochu jinak. Zahořel rovněž citem hlubokým, avšak nikoliv k dívce svých snů, nýbrž k záchodové míse ve svém hotelovém pokoji. Byla to láska natolik intenzivní, že jsem ho pak asi dva dny vůbec neviděl. Chudák. Nejvíc ze všeho jej mrzelo, že musí ležet na pokoji a potit se místo toho, aby s námi chodil na pláž. Že se někde odehrává nějaký tajfun a že venku prší, neměl vůbec šanci zjistit. Když to takto smutně okolo mě všechno odumřelo, rozhodl jsem se, že se na ten Štědrý večer půjdu podívat, jak vypadá ona slavná pattayská Walking street.
Protože jsem si v Saigonu poctivě udržoval jetlag nabraný cestou z Evropy, tušil jsem, že vydržím dlouho. První zamilovaný kamarád mě v tom sice úplně samotného nenechal a šel se aspoň na chvíli podívat, ale okolo půlnoci se vytratil zpátky na hotel telefonovat s rodinou, která nejspíš zrovna servírovala štědrovečerní večeři.
Krátce po jeho odchodu jsem pochopil, jak to asi vypadalo v té biblické Sodomě a Gomoře. V čistém režimu turista jsem šel z baru do baru, z klubu do klubu, z diskotéky na diskotéku. To, že se kvůli mně v jednom baru dvě místní mladé dámy opravdu zuřivě porvaly, ačkoliv bych tušil, co jsou vůbec zač, to byl teprve začátek. Chuděry, zoufalé asi, říkal jsem si. I když pak jsem si všiml, že podnik se jmenoval WildCats…
V klubu Lucifer probíhala místní „půlnoční mše“. Opravdu hodně zběsile zde řádilo minimálně tisíc lidí. Každou chvíli jsem čekal, kdy začne ze stropu pršet krev jako v nějakém hollywoodském thrilleru o upírech. Na pódiu předváděla zhruba desítka neskonale krásných tanečnic svoji hříšnou a dokonale secvičenou show. Tohle byla jízda tak divoká, až jsem na to zíral jak zhypnotizovaný králík. Ještě že byla tma.
Když asi v osm ráno zavřeli i tu nejdéle sloužící dvoupatrovou diskotéku na Walking street (Insomnia) a na ulici (už za denního světla) nastoupily uklízecí čety, snažil se ze mě vyrazit pár drobných pouliční kytarista, který brnkal cosi, co už jsem neměl moc sílu poznat. Peníze jsem mu ale dávat nechtěl, protože muzikanti by si takto platit navzájem neměli, tak jsem mu na oplátku na tu jeho kytaru zadrhnul thrashmetalovou cover verzi nejznámějšího hitu od Honzy Nedvěda a u jednoho z ospalých stánků na levnou krásu mu koupil pivo. Honza Nedvěd ovšem přilákal pozornost několika svébytně vyhlížejících dam, které se v různém stádiu únavy vracely z náročné noční šichty. Musely si mne splést s pouličním buskerem, jinak si neumím vysvětlit, proč mě tak přátelsky pozvaly do nedalekého irského baru na pivo a na dopolední kulečník.
S těmi dívkami je to v Thajsku vlastně docela jiné než u nás. Když jsem doma říkal, že možná pojedu na chvíli i sem, vždy to vyvolalo vlnku nemístných vtípků na téma „dávej si pozor na ty lejdyboje“. Pravda, pár jich tady asi bude a někdy nemusí být úplně snadné je od skutečných děvčat rozeznat. Limitní ovšem je, když ráno na první svátek vánoční těžce prohráváte s holkama v kulečníku a okolo desáté si všimnete, že některým začíná rašit strniště. No ale sranda s nimi byla dobrá, prostě jako když jdete s klukama do hospody na pivko a kulábr.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
:-)