Cestování na daleký východ vám vždy připraví jednu takovou specialitku. Ráno jste většinou naprosto nepoužitelní, odpoledne procitnete, večer se ve vás probudí život a jdete se podívat, co se okolo vás děje. Únava se dostavuje zase až ráno. Prostě time-bordel v prostředí, které vám spolehlivě udrží jetlag i po dobu několika týdnů.
Aby bylo úplně jasno. Nechci, abyste si o mně mysleli, že jsem násoska, který v každém příspěvku popisuje, co a jak se dá dělat po večerech. Takže to teď vyložím pěkně všechno v jednom a vy si to pak samozřejmě vydělíte aspoň dvaceti, může být? Děkuji! Zároveň taky předem avizuji, že některé části tohoto textu vyplývají z klasické básnické licence (jakože se nic z toho nestalo a ani ty částky nesouhlasí…).
Po příletu do Vietnamu a příjezdu na hotel jsem úplnou nečekanou náhodičkou potkal dva spolužáky ze střední školy. Jeden z nich tady dokonce pracuje. A protože si pamatuju, že oba tehdy v mládí patřili (stejně jako i já) k těm nejslušnějším klukům ve třídě, věděl jsem, že když budu chodit s nimi do baru, půjde vždy o decentní, klidné a intelektuální soaré. Skoro jako strávit večer s pěknou knihou.
První místo, kam mě vzali, byl bar s originálním názvem – The Pub. Jen tak na úvodní koktejl. Povídali jsme si o Vietnamu a o politice, hráli šipky s holkama, co neměly vůbec nic na práci (i když tam pracovaly, asi jako barmanky), a popíjeli sex, ten co je „on the beach“.
Z Pubu jsme se přesunuli do hlavního místa, které zajišťuje saigonský noční život. Tím je ulice Bui Vien. V mnohém se podobá ostravské Stodolní a prý nikdy nespí, což ale není pravda, protože okolo jedenácté dopoledne je většina podniků zavřená (říkal kamarád, který tam jednou touto dobou musel jít zahlazovat „ztráty a nálezy“ z předchozího večera).
Podniků, které stojí za to navštívit, je v okolí Bui Vien opravdu hodně a za tři dny se toho stihnout příliš nedalo. Lovím proto v paměti a namátkou vybírám Sancho’s Cantina, kde vám udělají skvělou quesadillu i v čase, který si už třeba ani nepamatujete. Gammer je hospoda, která se pyšní tím, že vyrábí pivo podle české pivovarské tradice – mimochodem chutná skvěle! Kdo má rád pivní speciály, bude se mu určitě líbit v Rooster Beers, což je podnik, který má ve městě víc provozoven. V některých z nich si připadáte, jako by dali pár stolů do protáhlé garáže z vlnitého plechu. Na druhou stranu kvůli nám ne úplně dobrovolně protáhli zavíračku asi o tři hodiny. Přesto se nás pak znovu ptali, když už jsme nutně potřebovali odejít, jestli si opravdu nedáme ještě jedno. Milí jsou moc, ti Vietnamci.
Diskotékoví tanečníci ocení skutečně divoké hnízdo v prvním patře nad rohovým barem Go2Go, v němž se vám – když si nedáte pozor – zastaví čas až do rána. Do Universal pubu, který provozuje jeden tichý Američan (beztak se jmenuje Graham Greene), si zase chodí mladé Vietnamky kupovat balónky. Nejdřív jsem moc nechápal, čemu se tak chichotají, až později mi někdo prozradil, že nejsou plněné heliem, ale rajským plynem. Místní mládež prostě umí žít…
Prostředí takové lepší pivnice pro starší a pokročilé (tedy nikoliv pro zdivočelou mládež) vám nabídne podnik East West Brewing. Ten ovšem není na Bui Vien. Z dalších míst mimo „Stodolní“, která rozhodně stojí za návštěvu, bych doporučil speciální balkonový dům na místním Václaváku, tedy na bulváru Nguyen Hue táhnoucím se od budovy Saigonské radnice. Myslíte si, že Balcoony bar v Praze je nějaká frajeřina? Není, protože tam je bar jen jeden (a navíc většinou opilá a nepříjemná obsluha). V tomto paneláku je takových Balcoony barů odhadem asi čtyřicet, každý úplně jiný. My byli v Melee v šestém patře. Výhled super, pivo dobré, jídlo pálivé.
Ale zpět k Bui Vien. Nejzásadnějším barem ze všech se ukázal být malý zapadlý podnik s názvem Wings. Provozuje jej korejský Američan John a schází se v něm expati ze západu a z Austrálie, kteří v Saigonu žijí. Podává se zde – po první dávce okamžitě návyková – kombinace nepříliš vydařeného piva Huda, jímž se zapíjí lehký korejský likér sodžu. Nejchutnější má grepový label, asi 13 % alkoholu, účinně gumuje paměť a samovolně přeplánovává diář. Chcete-li jet na dvoudenní výlet k deltě řeky Mekong, nechoďte předtím k Johnovi do baru na sodžu a pivo. Ráno budete v tak hlubokém Mekongu, že autobus, který odjíždí v osm, nestihnete ani několik hodin po jeho návratu.
Poslední místo, které jsem za krátkou dobu v Saigonu zatím stihnul poznat, je místní malebná japonská čtvrť. Jestli máte rádi sushi a ramen, pak zde si můžete vybrat z mnoha skvělých malých restaurací, třeba jako je Tora San. Jistou nevýhodou tohoto místa (což je ale úplně stejné i na Bui Vien) je obrovské množství dívek a dam různých vzhledů i rozměrů, které se vás poměrně přesvědčivě snaží zlákat na tradiční asijskou masáž. Četl jsem o tom na těch internetech, že prý je to zdravé na prokrvení orgánů a tak. No, ale nevím. Můžu, mami?
P.S.: Někteří čtenáři mých předchozích textů si na mne stěžovali v Bruselu, že prý jsem v několika příspěvcích vyjadřoval příliš protievropské názory. Dostal jsem proto důtku od Evropského úřadu pro demokratickou cenzuru a musím se veřejně omluvit. Poníženě tedy prohlašuji, že evropský integrační projekt, jak nám jej na summitech EU vytvářejí naše elity společně s vyvolenými komisaři, je skvělý a dokonalý. Říkám to pravdivě, se vší vážností a s láskou k němu, jako že se Adolf Visarionovič jmenuju.
Poznámka redakce: Tím čtenářem jsem byl já – Kamil. :-D
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
:D :D :D :D to nemá chybu – teda iba jedninú – že je ten článok taký krátky – ešte som čakal že to bude gradovať gradovať a že nejaké dalšie haluze a zaujímavosti sa dočítam :D :D .. Určite viac takýchto článkov.
Hehe, to my taky… :-D Máme slíbený ještě jeden, závěrečný díl, který už ovšem bude složité získat, protože to zřejmě gradovalo a gradovalo tak, že už se k sepsání dalšího dílu náš pisatel nedokázal ani dokopat… :-D