V letadle na lince Ruzyně – Hamad mě neuvěřitelně bavila povedená dvojka slovenských dobrodruhů. Let nebyl ani zdaleka vyprodaný, a tak – alespoň v naší části Airbusu – došlo krátce po odletu ke škatulatům, v důsledku čehož jsme se já, stejně jako i oba dotyční “bratia” ocitli v řadě sedadel každý celou jen pro sebe.
Jeden ze dvou na výlet kdoví kam očividně silně natěšených Slováků pořídil během deseti minut asi tak osmdesát fotografií sebe, jak sedí u okýnka, kolegy, jak sedí u okýnka, kolegova i svého okýnka, různých detailů jídla a pití, mapičky s trasou cesty atd. (Obrázek displeje focený zblízka a s bleskem musel být dokonalý…).
Ještě předtím, než začaly letušky roznášet servis, si nedočkavě tlačítkem objednali stevardku a pití. Každý hned dva panáky whisky, dvě coly, pivo a sprite – tzn. celkem šest kelímků a dvě plechovky vyskládané na ne zrovna stabilní a libelicky vodovážný sklápěcí stolek. Jak to asi mohlo dopadnout, že? Samozřejmě tomu “akčnějšímu”, co vše objednával (a fotil), se to asi tak do tří minut všechno převrhlo na sedadlo. Jeho zděšený výraz ve tváři a křečovitá snaha to nějak pochytat a zachránit způsobila, že se mu nakonec zřítilo úplně všechno. Chudák.
Po odeznění šoku a omluvách na všechny strany zjistil, že mu v plechovce zbyly asi dva centimetry piva. Vtipně – po vzoru vesnických tvrďáků na festivalech, kteří dávají na odiv počet vypitých piv tím, že skládají kelímky do sebe a pijí z toho posledního – neohroženě nasázel malé letadlové dvojdecky se stopovým množstvím zbytků tekutin do sebe a do poslední nalil zbytek piva.
Ano. Nebylo možné, aby se to nestalo. Při pokusu o první lok ze svého důmyslně sestrojeného nápojového setu skončil obsah všech plastových matrjošek nevyhnutelně na jeho košili. Famózní! Udělat ze sebe dokonalého pitomce dvakrát během pěti minut, to jsem zatím vždy viděl jen ve filmu.
Letiště Hamad v katarském Dauhá je moderní, obrovské a úplně nové. Nedá se srovnávat s letišti v západních metropolích. Některé terminály jako Dulles ve Washingtonu nebo O’Hare v Chicagu vypadají i dnes jako vystřižené z osmdesátkových seriálů typu Dallas. Američani svá letiště sice neustále rozšiřují, ale že by trochu zmodernizovali starší terminály, tím se příliš netrápí.
Protože mi osud před časem “nadělil” zlatou kartu letecké aliance Oneworld, pod níž spadají i Qatar Airways, šel jsem se po šesti hodinách letu z Prahy osvěžit do místního salonku Al Mourjan společně s arabskou honorací cestujících v prvních třídách. Marně přemýšlím, jestli jsem někdy viděl tak hezký a zároveň obrovský lounge. Už vůbec si nevybavuji, že by někde nabízeli tak široký a pestrý výběr teplých i studených bufetů, salátů, ovoce a arabských dezertů. Oproti našemu standardu zde byla k dispozici stejně bohatá nabídka jídel i pro vegetariány, samozřejmě dlouhý bar se šampaňským, byznys centra, odpočívárny, kuřárny, sprchy, modlitebny, bazén s fontánami…
Příjemné překvapení (které ale není zase tak netušené) je, že stejné šampaňské nabízí letuška i v letadle do Saigonu. V televizi pouští přírodopisný dokument BBC o oceánech s názvem “Blue Planet” – chtělo by se mi dodat “in Green Shackles”, ale nebylo by to fér, protože kupodivu nelíčí alarmisticky naši planetu jako zničenou nebo těsně před globální katastrofou (nevrátíme-li se okamžitě zpět na velbloudy), ale naopak jako krásnou a úchvatnou. Akorát jim moc nevěřím ty létající tučňáky. Za prvé už to bylo v Simpsonech, ale taky je to možná tím šampaňským.
Před přistáním si uvědomuji, že když jsem si na sebe ušil tenhle bič a rozhodl se psát blog, asi bych měl trochu víc fotit. V letadle to ale moc nešlo a v Praze jsem už asi půl roku nestihl jít k holiči, takže na selfíčka jsem úplně bezcenný. V příštím příspěvku se zkusím trochu polepšit.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
Létající tučňáci pobavili :-) Pravidelně jezdím na skotské ostrovy Treshnish na výpravy za papuchalky, kteří jsou na obrazovce. Jsou úžasní.