Skryté hluboko mezi vysokými vrcholy Sierra Nevady de Santa Marta u severního pobřeží Kolumbie, daleko od civilizace a dostupné pouze pěšky nebo vrtulníkem, leží ztracené město starověké indiánské kultury – Ciudad Perdida alias Lost City. Několikadenní putování pralesem přes hory a řeky po stopách předkolumbovské Ameriky patří k nezapomenutelným zážitkům pro milovníky dobrodružných treků.
[wpgmappity id=“111″]
Poselství původních obyvatel
Oblast osídlovali indiáni kmene Tairona již na počátku našeho letopočtu, ačkoli největšího rozvoje dosáhli až v 11. století. Po příchodu Španělů se domorodci postupně stahovali dál od pobřeží a vysoko do hor. Právě odlehlost a nedostupnost jejich sídel je ochránila před ničivými dopady evropské kolonizace a na rozdíl od jiných národů si dokázali až neuvěřitelně zachovat tradice a původní způsob života až dosud. V současnosti zde žijí jejich přímí potomci – kmeny Kogi, Arhuako, Kakuamo a Wiwa.
Lze u nich pozorovat hodnoty, které jsme my ostatní po několika stoletích procesu civilizace ztratili. Jejich život je ve znamení ochrany přírody, ekologie a naprostého souladu s „matkou Zemí“, k níž chovají hlubokou úctu. Na počátku 21. století vystoupili představení těchto kmenů z izolace a objevili se i v médiích, aby nás varovali před sebou samými.
Nedávná historie
Do novodobých dějin Sierra Nevady zasáhly dlouhé boje kolumbijské armády, pravicových soukromých gard drogových baronů (paramilitares) a levicových ozbrojených skupin (guerillas). Cestovnímu ruchu situace samozřejmě vůbec neprospěla, v roce 2003 byla dokonce unesena skupina zahraničních turistů během treku do Ztraceného města, z nichž některé propustili až po třech měsících. V současné době už se zde člověk může cítit takřka bezpečně – a to nejen v horách, ale i v celé Kolumbii. Vojáci a policie si cizince hlídají, dokonce i při cestě pralesem jste stále na očích.
Organizace
Ideálním startovním místem výletu je přímořské městečko Santa Marta nebo rybářská vesnice Taganga s kouzelnou atmosférou plážové pohody a reggae. V obou místech působí několik agentur a průvodců zajišťujících celou výpravu, jejichž ceny se pohybují na srovnatelné úrovni. Běžně se pořádá pětidenní túra (tam i zpět 44 km), lze ji i zkrátit, ale to bych doporučila jen fyzicky velmi zdatným jedincům. Za pět dnů se nejen hodně zapotíte, ale zároveň si cestu i užijete.
Při balení myslete na to, že si náklad celou cestu ponesete na zádech, a vše nepotřebné nechte schované v hostelu. Základem je repelent, rychleschnoucí oblečení, foťák a láhev na vodu – s filtrem nebo čisticími tabletami.
I cesta je cíl
Speciálně upravený terénní minibus vystřídá poměrně brzy asfalovou pobřežní silnici za kodrcavou (pra)lesní cestu, v období dešťů blátivou a místy zatopenou, takže první dobrodružství na sebe nenechají dlouho čekat. Vaše zavazadla musí projít povinnou prohlídkou, což je úsměvné hlavně cestou zpátky, kdy se vojáci musí prohrabovat ne zrovna voňavým obsahem batohů. Z poslední „civilizované“ vesnice se pokračuje konečně po svých, doprovod turistům dělají už jenom průvodci a muly naložené jídlem.
Bez ohledu na cíl je už cesta sama o sobě úžasným zážitkem. Střídají se těžké výstupy a strmá klesání, brodění řeky a prodírání pralesem, spalující vedro a tropické lijáky… I když denně neujdete ani 10 km, vyčerpání občas bývá nezměrné. Výhledy na hory porostlé džunglí, strmé kamenité údolí řeky Buritaca a všeobjímající vůně pralesa však stojí za tu námahu.
Když máte štěstí, můžete cestou potkat putující indiánskou rodinu Kogiů s tajemnými a nepřístupnými výrazy. V jedné z jejich vesnic se dozvíte více o jejich životě, většinou se ale straní a kontakt se navazuje těžko. Velké kouzlo má také táboření pod přístřešky v hamakách, kdy vás od zvuků nočního pralesa dělí jen tenká síť moskytiéry, výborné speciality z polní kuchyně, koupání v chladivých peřejích, šumění tropického deště…
Schody do nebe
Čtvrtého dne za rozbřesku už účastníky od cíle dělí jen poslední přechod řeky a víc než tisíc kamenných schodů. Vítejte ve Ztraceném městě. Po neuvěřitelně zachovalém vstupním schodišti projdete po stopách někdejších obyvatel do centrální části. Před vámi se objevují další a další kamenné terasy, oltáře a posvátné balvany.
Archeologové zatím ale zdaleka neodkryli celou plochu naleziště. Samotné město původně tvořilo přes 180 typických kruhových domů na kamenných stupních a žilo v něm kolem 2000 lidí. I zde sídlí kvůli bezpečnosti vojenská posádka. Mladí chlapci a muži zde tráví až 3 měsíce v naprosté izolaci od civilizace, a proto jsou vděční za návštěvy turistů a hlavně za drobné dárky jako cigarety nebo žvýkačky. Právě od jejich základny se nabízí nejkrásnější pohled na hlavní a největší terasy obklopené vysokými horami a hustým pralesem. Zde oceníte, že se sem na rozdíl od jiných známějších památek dostane denně jen pár lidí, a můžete vychutnávat tichou a magickou atmosféru dávného sídla Taironů. A předchozí namáhavé dny strávené na cestě dodají celému prožitku ještě mnohem větší sílu.
Kde se zregenerovat
Po náročném treku turisté obvykle odpočívají pár dní v příjemném a klidném prostředí Santa Marty a Tagangy. Odtud je to co by kamenem dohodil do národního parku Tairona, který se dá jednoduše popsat jako ráj na zemi – oceán, dlouhé písečné pláže, kokosové palmy, vše ohraničené pralesem a horami.
Protože je zde pobřeží chráněnou oblastí, nenajdete zde žádné hotelové resorty ani silnice, k ubytování slouží pouze několik kempů s místem pro stany, hamaky a několik „luxusnějších“ chatiček. Doporučuji vyhnout se hlavní sezóně, kdy se park zaplní místními plážovými povaleči a ceny stoupají. A pokud by vás nebavilo nicnedělání, i zde si lze udělat krátký výlet do dalšího znovuobjeveného indiánského města Pueblito.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!
1 komentář u „Trek po stopách dávné indiánské civilizace – Ciudad Perdida“