Pohoří Těrský Alatau se nachází na SV Kyrgyzstánu, jižně nad místním velkojezerem Issyk-Kul. Smrkové lesy a květnaté louky zde postupně přecházejí v rozlehlá suťová pole, skály a ledovce, krajinnou scenérii pak doplňují horská jezera. Oblast je snadno přístupná a není tak divu, že jde o území dosti populární, nejen mezi českými horaly. Trekových možností je zde ovšem nepřeberně, takže je možno si zvolením alternativní trasy tyto krásné hory užít zcela bez lidí, jak jsme to udělali i my.
Obvyklou základnou k výletům na Těrský je město Karakol (bývalý Převalsk), většina turistů míří k jezeru Ala-Köl (přechod Teploključenka/Arašan-Karakol), někteří pak pokračují dále k západu do Džety-Oguz, případně až do Kizil-Suu (dříve Pokrovka). Nás od této trasy odradila právě její navštěvovanost a průchod národním parkem a s ním spojené komplikace (jako různé restrikce a poplatky). Proto jsme vyrazili z Pokrovky dále na západ a na jih, neboť nás lákala také nenavštěvovaná jižní strana pohoří.
Severní svahy
Těrský Alatau se poměrně příkře zvedá od jezera Issyk-Kul (1 600 m n.m.), nejvyšší vrcholy ojediněle přesahují 5 000 m n.m. Nejnižší zóna, řekněme úpatí, není turisticky přitažlivá, jde o přepasené stepi až polopouště s vysokými teplotami. Proto se vyplatí od okružní silnice nad jezerem ještě popojet k horám a ušetřit si tak hodiny chůze pod žhavým sluncem. Přibližně nad 2 000 m n.m. začínají první smrčiny. V této zóně se nacházejí nápadné, červeně zbarvené pískovcové skály.
Následuje lesní zóna, v Kyrgyzstánu vzácný úkaz, neboť lesy pokrývají jen 5 % země. Zde jsou lesy vázány na severní sklony a dna údolí a jsou tvořeny téměř výhradně smrkem Schrenkovým, vyznačujícím se velmi útlým vzrůstem. Díky pastvě se husté lesy střídají s loukami, což utváří zdejší malebnou krajinu. Nad lesy se ještě místy vyskytují vrbové křoviny, naštěstí lépe průchozí než evropská kosodřevina.
I navazující pásmo alpínských trávníků je (v červenci) pěkně zelené, s množstvím pestrých květů. Za zvláštní zmínku stojí místní krásná údolí s neregulovanými říčkami, klikatícími se ve svých štěrkových náplavech.
S přibývající výškou postupně převládají holé sutě, morény, skály a menší ledovce. Především přechod sedel v hlavním hřebenu představuje velmi dlouhé stoupání sutí rozličné hrubosti, od jemné až po metrové balvany.
Jižní strana
Jižní úpatí Těrského je v mapě označeno jako alpínská poušť, ovšem s množstvím jezer, což vzbuzovalo naši zvědavost. A skutečně, po průchodu sedlem ze severu se člověk ocitá v jiném světě širokých dolin, jen mírně se svažujících do hlavní kotliny, vše tak mezi 3 700 a 4 000 m n.m. Na ledovcových usazeninách roste pouze řídká vegetace, místy pak nízké trávníčky. K tomu ta četná jezera, blízké ledovce a daleké výhledy na další a další zaledněné hřebeny.
Přehled trasy a praktické informace
Šli jsme údolím Kičine-Kyzylsu (asi z 2 100 m n.m.), vedoucím od zmíněné vesnice Pokrovka (Kizil-Suu, 1 800 m n.m.), kam jezdí přímá maršrutka z Biškeku (směr Karakol jižním břehem – většina jezdí po severním). V obci se dá nakupovat chleba, sušené ovoce aj., jsou tam restaurace, prostě žádná díra bez služeb. Pak jsme vystoupali do sedla Kaškator (3 937 m n.m.), je to takové multisedlo přes dva boční hřbítky, než se člověk dostane do skutečného sedla. Odtud jsme klesli do údolí Džukučak a hned pokračovali přes sedlo Ašutor (3 636 m n.m.) do údolí Ašukaškasu a tím vzhůru do sedla Kaškasu (3 891 m n.m.).
No spíše by bylo lepší mluvit o průsmyku, neboť po překonání hlavního hřebene se nadále stoupá podél říčky a několika jezer až na ploché rozvodí, za nímž jezera na jižní straně hor pokračují. U posledního jezera před kotlinou jsme přešli přes hřbítek (asi 4 000 m n.m.) do vedlejšího údolí Ittyši a jím došli do průsmyku Ittiš (3 880 m n.m.), klesli do údolí Džuku a pokračovali po vozové cestě dolů směrem k silnici nad jezerem. Když člověk začíná i končí při hranici lesa (pomocí taxi či stopu), tak je to trasa na šest dní, ovšem pro uvyklé a celkem rychlé chodce.
Orientace je snadná podle starých sovětských map (1:100 tis., na část i 1:50 tis.), které lze stáhnout z internetu, stejně jako hřebenové náčrtky (ty jsou užitečné hlavně díky klasifikaci zakreslených sedel). Na popisované trase není potřeba žádné vybavení na skály nebo led, ovšem cesta (ač kreslená v mapách) mimo hlavní doliny chybí. Poněkud nepříjemné jsou brody, kterým se člověk nevyhne, kromě strašně ledové vody bývají i dost náročné kvůli různé kombinaci hloubky, proudu a balvanitého řečiště, hůlky jsou nezbytné. Severní strana pohoří je vyjma nejvyšších poloh běžně využívána k pastvě, tradiční jurty tak dokreslují obvyklý středoasijský kolorit. Kromě několika pastevců jsme za celý přechod potkali jen jednu skupinu turistů na koních, a to zcela na konci cesty, při hranici lesa/stepi v údolí Džuku (na široké cestě). Voda je vzhledem k silikátovému podloží téměř všudypřítomná.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!
Skvělá reportáž a krásné fotky.
Díky moc za pochvalu!
Ahoj, jen dotaz. Předpokládám, že pro údolí Džuku není třeba povolení a nahoře není nikdo, kdo by prudil? Chtěl bych sejít přes sedlo Kaškasu ještě kousek dolů k jezerům co už patří k planině Arabel a zase se vrátit zpět.
Ahoj, v KGZ je potřeba povolení jen do pohraničí s Čínou, tohle je bezpečně daleko. Prudit by mohl někdo leda v chráněném území (poplatky, jak jsem zaslechl z okolí jez. Ala-Köl), my žádné problémy neměli.
Díky, trochu jsem se bál planiny Arabel, pač na konci je ten zlatý důl Kumtor. Prý už je první kontrola na silnici z Barskoonu hnedka pod serpentýnama.