Loni z jara, někdy v dubnu, na mě padl pocit zmaru. Je mi přes padesát, pořád jen práce, domácnost, děti, úkoly, spát… Pracovní tlak, stres, blázinec všude kolem. Dala jsem výpověď v nemocnici, vzala úspory a naplánovala cestu do Střední Ameriky.

Původně mě zaujala Nikaragua, ale bohužel přesně v tu dobu tam vypukly nepokoje, takže jsem cestu tam přehodnotila. Ale doufám, že není všem dnům konec. Předesílám, že do té doby jsme jezdili každoročně jen Chorvatsko (i když někdy na blind jen s batohy a na místě stopovali) a 2x jsem byla na zájezdu Egypt, Tunisko. V devadesátkách stopem Itálie. Toť vše. A teď jsem se rozhodla jet na tři měsíce s dítětem.

Poměrně dost lidí si myslelo, že jsem „nezodpovědnej blázen, kterýho hromadně znásilněj“ (neměla jsem strach, nejsem cílová věková kategorie) a „dítě rozprodaj na orgány“. Ale já věděla, že jsem podmínky cílové destinace nastudovala natolik, že jsem úplně klidná. Až na to létání teda.

Takže čtyři měsíce hledání levné letenky do Panamy. Až když už jsem málem zaplatila 38 tisíc (dvě zpáteční) u KLM, tak jsem narazila na Ibérii za 27 tisíc obě, tzn.13 500 Kč jedna. Pěkné. Iberii mohu doporučit. Letěli jsme každý (já i 9letý syn) pouze s batohem do cca 7kg. Z Prahy do Mnichova busem a z Mnichova přímý let do Cuidad de Panama (deset hodin).

Zavazadla nikdo nehrotil (váhu nebo rozměry jakožto palubního zavazadla), jen běžná bezpečnostní kontrola. Personál přívětivý a empatický, občerstvení jak se patří na dálkový let. Nicméně nic z toho mě nezbavilo vnitřního strachu, který jsem kvůli synovi nedávala znát. Ale oka jsem nezamhouřila v očekávání pádu. Já vím… zcestovalí jedinci mi budou vysvětlovat statistiku nehod auto x letadlo… Moje hlava v tomhle případě logiku nebere.

Tipy, co s sebou

Nejspíš jsme mohli ještě víc nalehko – zejména oblečení by stačila třetina. Boty jsme měli jen pevné sandály Keen na přesuny a žabky. Pečlivě jsem ale vybírala potřebné věci – zejména léky a vybavení lékárničky (jsem ex záchranář, takže na tom trochu ujíždím). Koupila jsem mini filtr na vodu Sawer, který jsem i občas raději používala. Měla jsem chemo tabletky na vodu, ale na ty nedošlo. Na místě jsem pak koupila DEET spray na komáry dle místních doporučení (stejně jsme ale poštípaní byli oba slušně, naštěstí mimo oblasti výskytu případně nakažených komárů), opalováky a vlhčený kapesníčky, které se osvědčily velice. Zejména při používání toalet, kde se házel papír vedle do koše, jsme měli tak nějak čistší pocit. Docela mě překvapilo, že zápach a mouchy rojící se u košů vedle toalety, které jsem logicky čekala, nebyly. Nevím, je to záhada.

Syn Max si vezl pracovní školní listy, ale na učení došlo asi tak 3x, protože mé nervy nevydržely nápor nechápavosti a demotivace, kterou jsem nebyla schopna nastartovat. Tímto vyjadřuju respekt paní učitelce. Takže tři měsíce lehára doháníme dodnes. Ale myslím, že mu ta cesta dala mnohem víc. Nejen že viděl a zažil úplně odlišný způsob života, překrásnou přírodu a zvířata, ale hodně jsme se dozvěděli i sami o sobě. Hlavně to, že jsme všehoschopní, ve smyslu šikovní, a poradíme si v každé situaci. Hlavně platilo: klidná máma, klidné dítě.

Ubytování v Panamě

Po příletu jsme se aklimatizovali v hotýlku na severním okraji hlavního města, kousek od džungle a kousek od Panamského průplavu, který nás extra netankoval, byť to zřejmě technicky vzato zajímavý kousek je. Jeli jsme se podívat na jeho druhý konec do města Colón u Karibiku historickým vláčkem podél džungle a jezera Gatún. Drahá sranda a Colón byl naprosto otřesný, ale intenzivní zážitek to byl, ne že ne.

Dál jsem řešila ubytko obvykle přes Booking s tím, že jsem rezervovala na pár dní, a když se nám tam líbilo, tak jsem už přímo s majitelem prodlužovala. S ohledem na synka jsem nešla do přímého hledání někde na místě na blind, protože jsem chtěla určitý standard, což je zejména naše a ne společná koupelna se záchodem, jen náš pokoj, relativně dobré recenze, ideálně snídaně a wifi v ceně, kuchyň a zároveň někde stranou mimo letoviska a koupání blízko. Jedno, jestli oceán, vodopády, říčka nebo bazén. Hledání ubytka našich parametrů bylo nakonec jednodušší, než to vypadá. Bydleli jsme na 12 místech a většina splňovala všechno.

Obvyklá cena za noc se pohybovala mezi 30-40 dolary, takže evidentně žádný low-cost, ale zase asi levnější než evropské Středomoří plošně. Ujeli jsme místní dopravou, zejména minibusíky, okolo 2 500 km, ale nikdo to nepočítal, tak nevím přesně. Z hlavního města jsme jeli dolů na jih do oblasti Las Tablas u Pacifiku. Tam jsme byli 12 dní a defacto úplně sami. Až to někdy působilo depresivně, to liduprázdno. Taky to bylo jediné místo, kde bylo hafo mušlí. Daleký odliv a požahala mě medůza v metru vody, mrcha jedna. Spousta komárů a smečky toulavých psů.

Doprava v Panamě

Doprava je v Panamě bezpečná, levná a hlavně to „odsejpá“. Pořád jedete. Busíky mají na čelním skle název cíle, a pokud se nepohybujete úplně mimo civilizaci, tak je spojení jedno z nejlepších, co jsem zažila. A to prosím nemají jízdní řády. To je fajn i proto, že nejen řidiči, ale ani cestující se nestresují, že už tu měl být pět minut autobus. Prostě všichni čekají, až něco přijede, protože čas jízdy často ovlivňuje počasí (deště) a nikdo nemá potřebu to řešit. Nevznikaly žádné čekací proluky, jako když jedete po Čechách.

Do busíku pro 20 lidí se narve 40, ale všichni jsou ohleduplní a nikdo nedává najevo negativní reakce. Všechna vozidla mají klimu a zatmavená okna a burácí v nich latino muzika. Přesuny nás bavily. Párkrát jsme se posunuli i stopem a poměrně často taxi na kratší vzdálenosti, třeba za nákupy. Respektive z nákupu, pak jsem si vzala číslo na řidiče, a když jsem zase potřebovala, zavolala jsem přímo jemu.

Jak se domluvit v Panamě

Co se týče dorozumění: naučila jsem se základní fráze + asi osm sloves a pak už jen rozšiřovala slovní zásobu. Angličtinu jsem vytahovala málokdy, protože se mi při jakémkoli cestování osvědčilo se naučit základy místního jazyka: lidi se vám víc otevřou a jsou nápomocní a ochotní. Jak v Panamě, tak v Kostarice se vycajchovali američtí turisti, kteří byli schopní se divit, že indián na trhu nemluví anglicky. Američani jsou kapitola sama pro sebe, ale nestojí mi za to ji otevírat.

Z oblasti Las Tablas jsme dojeli přes vnitrozemí na západ do oblasti Las Lajas. Krása. Mírné pohoří s pralesy a opět Pacifik. Ale zase úplně jiný. To mě fascinovalo celou cestu: jak může být ta stejná voda tak odlišná. Tam jsme byli v ubytku u Itala a Rumunky v penzionu, který patřil k těm dražším, ale měl opravdu úroveň. Moc hezký a vkusný. Majitel zároveň vařil a nakonec vzal i Maxe, aby si udělal jídlo pod dohledem sám. Kluk byl nadšený.

Pak jsme pokračovali k městu David a odtud do vyhlášeného Boquete v horách na severu, blízko sopky Barú. Musím říct, že městečko mě zklamalo. Všudypřítomní američtí penzisté, městečko se nijak (architektonicky ani špinavostí) nelišilo od ostatních typických maloměst. Ubytovali jsme se až za ním, výš v horách, a byli na výletě v Cerro Punta – kde je nejvyšší místo, které mi připomínalo švýcarské Alpy. Sopka Barú byla v mlze a několikrát denně pršelo, ale nám to bylo fuk. Klima je vlhké tak jako tak, takže je jedno, jestli jste zpocení nebo zmoklí, hlavně je pořád teplo, což bylo fajn. Teda než jsme si na to skleníkové bezkyslíkovo zvykli. Když jsme vylezli z letadla, tak jsem málem padla. Měla jsem dojem, že mi chybí kyslík, a okamžitě jsem se opotila úplně durch, ale pak si člověk zvykne. Hlavně to dělalo dobře mojí pleti. Hebká a vypnutá bez jakýchkoli krémů.

Další cesta vedla zpět do Davida a odsud jinou cestou na sever k pobřeží Karibiku. Jeli jsme zase minibusíkem s asi třemi indiány čtyři hodiny přes hory s deštnými pralesy. Byla to nádhera. Hezčí panoramata jsem ještě neviděla. Cíl byl ostrov Boca del Toro, kde jsme našli ráj. Bylo to nejkrásnějších 15 dní v mém životě. Sami, občas s majitelem, na samotě hned u Karibiku, za zády džungle a nikde nikdo. Řev ptáků a opic a kdovíčeho ještě… První noci jsem se fakt bála. Projížděli jsme územím místních indiánských komunit a má fantazie pracovala naplno. Obzvlášť, když mě po půlnoci vzbudily různé zvuky, které jsem neuměla zařadit. Ale po pár dnech jsem se uklidnila a hodila se do pohody.

Vyrazili jsme taky na jednodenní výlet po soustroví, viděli jsme delfíny, přenádherné korály a utratili spoustu peněz a opravdu rádi jsme se vrátili do našeho klídečku. Úplně jsem vypla. Max se celý dny ráchal ve vodě nebo šnorchloval a já se houpala v hamace pod palmami a čučela X hodin na pohyby oceánu, poslouchala tu melodii přílivu a odlivu a šplouchání a vdechovala všechny ty vůně… 3x za celý pobyt nám dojel majitel nakoupit a já vařila v kuchyňce. Okolo se válely avokáda a kokosy. Kdybych si mohla vybrat, kde dožiju, tak tady. Ale puzení je puzení a hledání něčeho ještě hezčího nás pohnalo dál.

Nakupování v Panamě

Nakupování. Vesměs velké nákupy v supermarketech na jednom místě, aby to bylo rychle za mnou. Při placení potřebujete pas. Ceny jsou myslím lepší než v Chorvatsku, o malinko vyšší než v Čechách, ale dá se to. Teda v Panamě. Kostarika byla úplně morbidně předražená. Občas jsme zašli na trhy, kde jsem se vyřádila, co se týče smlouvání. Max se smál, až se za břicho popadal, když viděl moje herecký etudy. Jo, a kupovat hračky je drahá legrace. Ale tak něco jsem mu koupila, když už byl sám. Jen někdy, když jsme narazili na lidi a byly tam i děti, tak si s nima vyhrál a kupodivu se vesměs bavily anglicky. Jo, i v džungli mají děti mobily a hrajou hry.

Příště o rychlé návštěvě v Kostarice, zklamání z ní a návratu do Panamy.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a nám to udělá radost. Děkujeme!