Cestovatel, lektor a kariérní poradce pro mladé Lukáš Kerhart je skvělý a pozitivně naladěný člověk, který je stejně jako my přesvědčený, že cestování lidem změní celý život, otevře jim nejen nové obzory, ale také oči a duši.

Ve své knize s názvem Cestování, nejlepší životní investice, která nese podtitul První opravdový kariérní rádce pro mladého člověka, si dal poměrně nelehký úkol. Jak sám píše a říká, chce pořádně rozcestovat mladé Čechy. Jestli se mu to podaří a co pro to dělá, si můžete přečíst v našem rozhovoru.

Ahoj, Lukáši, z tvé knihy a různých rozhovorů vím, že jsi na svoji první cestu vyrazil dva dny po svých 18. narozeninách do Anglie, aby sis zlepšil angličtinu. Z čeho jsi tuto cestu financoval, přispěli ti na ni rodiče, nebo sis našetřil z brigád apod.?

Vzpomínám na den odjezdu, jako by to bylo včera. Bylo mi čerstvě 18 let, mléko teklo po bradě a já byl plný očekávání, protože jsem si chtěl za každou cenu zlepšit angličtinu. Od 15 let jsem chodil různě na brigády (balil bonboniéry, rozvážel důchodcům obědy nebo pracoval v tiskárně). Peníze jsem si odkládal a našetřil 25 000 Kč, které jsem investoval do mého prvního výjezdu, a na vlastní pěst bez pomoci agentury vycestoval.

Původně jsem si přes internet našel práci jako au-pair, ale rodina po příjezdu přestala komunikovat, a tak jsem si byl nucený najít jinou práci a začal pracovat jako umývač nádobí v jednom hotelu. Byla to ta nejlepší škola života, protože jsem byl na vše sám a naučil se samostatnosti. A hlavně si dodal odvahy do dalších cest :)

Spousta lidí se pořád mylně domnívá, že cestování musí být vždy nutně příliš drahé a vycestovat je nemožné, pokud nejsi zrovna “milionář”. Vzpomeneš si ještě, kolik jsi měl tenkrát na tu cestu peněz?

Slýchávám ze všech stran, jak je cestování jenom o penězích a velké počáteční investici, ale je to špatné uvažování všech začátečníků. Vždyť přeci nemusím hned vycestovat třeba do Austrálie, kde jsou samozřejmě počáteční investice vysoké, ale můžu začít například již zmíněnou Velkou Británií, kde se dá začít s 35 000 Kč.

Cca prvních 6 týdnů člověk vydělává na to, co do toho vložil, a pak už si může odkládat na další cestování. Člověk si hlavně musí sám pro sebe říct, proč do toho zahraničí jede… Kvůli výdělku, zlepšení jazyka, odborné pracovní zkušenosti nebo kulturní odlišnosti. A podle toho se zařídit.

Mnoho lidí se bojí riskovat, ale pokud člověk nemá vůbec žádné úspory nebo ho nemůžou podpořit rodiče, tak bych se nebál zajít do banky a půjčil si třeba 30 000 Kč. Není to žádná likvidační částka a člověk posléze může vycestovat. Navíc v dnešní době už existují ověřené české i zahraniční agentury, které můžou pomoci s nalezením práce. Jinak já poprvé odcestoval na vlastní pěst bez agentury, psal se rok 2006 a měl zhruba 25 000 Kč.

Jaká byla tvoje úroveň angličtiny, když ses po těch 3 měsících vrátil z UK zpět do ČR, pomohlo ti to nějak výrazně?

Ano, pomohlo. Když jsem přijel do Anglie, tak jsem neuměl téměř ani slovo, ale po odjezdu byl schopný komunikovat a normálně fungovat. Nikdy jsem nebyl žádný velký talent na jazyky a odjezd do Británie mi rozhodně pomohl. Během pobytu jsem si dal pravidlo naučit se nejméně 5 – 10 nových slovíček denně a po práci jsem vždy zůstával déle a trénoval angličtinu s kolegy.

Moje začátky byly kolikrát opravdu vtipné. Hned čtvrtý den v práci jsem si udělal pořádný trapas, když jsem si objednával colu a přes celou restauraci zavolal na kolegu, že chci „cock“ místo „coke“ (smích), ale jsem si jistý, že tento trapas zažilo více začínajících cestovatelů.

Můj domácí na Zélandu mi říkal, že to, že umím dobře anglicky, poznám tak, že se mi začnou zdát sny v angličtině. Tenkrát jsem se tomu smál, ale pak to opravdu jednoho dne, tedy spíše jedné noci, přišlo. Zažil jsi to taky?

Nevím, jestli se zrovna podle snů pozná, že člověk už umí plynule anglicky, ale něco na tom asi bude. Taky jsem o tomto snění slyšel a je pravdou, že si můj první sen v angličtině pamatuji stále. Stalo se to během mého druhého pobytu v Anglii a ve snu po mně šéf začal řvát, že jsem spálil cibuli (smích).

Jak dlouho jsi po návratu z UK vydržel doma v ČR, než jsi zase nazul ony pověstné toulavé boty a vyrazil někam dál do světa? Kam to tenkrát bylo?

Po prvním návratu z Anglie jsem zjistil, že to není až tak složité, a dostal odvahu do dalších cest a posléze se rozcestoval. Po maturitě jsem odjel ještě jednou do Anglie a ještě více zdokonalil angličtinu. Díky plynulé angličtině jsem začal pracovat pro velkou mezinárodní společnost a přičichl k cestování už úplně, protože jsem po zapracování začal jezdit na pravidelné dlouhodobé služební cesty po Evropě, především severských zemích.

Po ukončení pracovního poměru jsem se vydal do dalších zahraničních destinací za prací a za studiem. Univerzitu jsem studoval v Dánsku, obor marketing a management, a díky tomu jsem se potom dostal do Kanady, kde jsem pracoval v marketingovém oddělení pro velkou jazykovou školu a řídil volnočasové aktivity pro více než 400 studentů z celého světa. Nedávno jsem to počítal a celkem jsem v cizině žil pět let.

V roce 2009 jsi strávil celý květen v Laponsku. Jak ses tam dostal a jak se ti tam líbilo? Bylo to díky tvé práci v Kanadě?

Laponsko jsem si užil opravdu náramně, protože jsem ho navštívil několikrát, jak v období polárního dne, tak v období polární noci, takže v období polárního dne jsem třeba zažil situaci, kdy jsem s kamarádem popíjel pivko ve 2 h ráno na venkovní zahrádce a svítilo sluníčko.

Do severských zemí jsem jezdil pravidelně na dlouhodobé služební cesty, když jsem pracoval pro velkou mezinárodní společnost Storaenso. Šel jsem odlišnou cestou než většina spolužáků a díky tomu, že jsem se v Británii naučil plynule anglicky, tak jsem po půl roce od střední začal rovnou pracovat a nastoupil do nové centrály, která se akorát v ČR otevřela.

Byl jsem doslova ve správnou chvíli na správném místě, protože jsem byl mezi prvními zaměstnanci (dnes už v této IT centrále pracuje přes 200 lidí). Vysokou školu jsem tedy studoval dálkově a pravidelně odjížděl pracovně do světa. Laponsko bylo skvělé. Nejen, že jsem měl možnost osobně potkat opravdového Santu Clause a splnil si tak dětský sen (smích), tak jsem především viděl mnoho sobů a losů v jejich přirozeném prostředí a okusil pravé saunování.

V Laponsku jsem poprvé začal pořádně vnímat divokou přírodu a říkal si, že bych se třeba jednou právě do Kanady zajel podívat. O pár let později se to povedlo.

Jak dlouho jsi žil a pracoval v Kanadě? Jaký na tebe tato země udělala dojem?

V Kanadě jsem žil jeden rok a využil programu working holiday, což je roční pracovní vízum. Člověk může až jeden rok legálně pracovat v Kanadě a pak si případně tento pobyt prodloužit.

Prodloužení není jednoduché, ale není nereálné, jen člověk musí chtít a věnovat tomu dost úsilí. Díky mým předcházejícím zahraničním zkušenostem a studiu univerzity v Dánsku jsem získal práci pro velkou jazykovou školu ve Vancouveru a byl zodpovědný za marketing a volnočasové aktivity pro studenty z celého světa.

Rok v Kanadě byl jednoznačně nejlepší rok v mém životě a díky své práci jsem měl možnost procestovat celé západní pobřeží a potkat lidi různých kultur, protože na škole studovalo více než 60 národností.

Tvoji slušně se rozjíždějící kariéru ses tam nakonec z rodinných důvodů rozhodl ukončit. Zvažuješ někdy, že by ses do Kanady vrátil a navázal na to, kde jsi skončil?

Ano, je to tak, jak říkáš, a svého rozhodnutí vrátit se do ČR nelituji, i když si kolikrát pokládám otázku, jak by se vše vyvinulo, kdybych ještě zůstal v Kanadě, protože jsem akorát podepsal novou pracovní smlouvu, vyjednal si královské platební podmínky a měl před založením vlastní kanadské společnosti.

Ovšem rodina pro mě byla vždy na prvním místě, a tak jsem se z důvodu nemoci v rodině vrátil zpět do ČR a začal novou kapitolu života. V tuto chvíli neuvažuji, že bych se do Kanady vrátil na delší dobu, protože jsem si dal za cíl, že během pěti let rozcestuji všechny mladé Čechy, a přednášky po celé ČR mě dost zaměstnávají (ročně vidím přes 10 000 mladých lidí). Ale přiznám se, že mám sen si jednou v Kanadě koupit malý srub. Přímo v Rocky Mountains a odříznutý od civilizace, protože jsem kanadské divočině doslova propadl a navíc kanadská dobrosrdečnost je úžasná.

Kdybys měl vyjmenovat jen 3 země ze svých cest, které tě zaujaly nejvíce a kam by ses rád ještě někdy znovu vrátil, které země by to byly?

Všude je krásně a každá země má své kouzlo, ale pro mě osobně zcela jednoznačně vyhrává Kanada, protože miluji divokou přírodu, vlky, medvědy a k tomu když připojím přátelskost lidí, životní styl atd., tak pro mě Kanada vede.

Jinak bych se ještě moc rád vrátil do Indonésie, která je úžasná na potápění, a taky snad ještě znovu zavítám do indiánských rezervací v Americe, protože indiánská kultura mě fascinuje. Ale i třeba takovou polární záři v Laponsku bych taky ještě moc rád viděl. Sakra, už jsem řekl čtyři země, je toho zkrátka hodně (smích). Cestování je prostě paráda.

Ve které zemi, kterou jsi navštívil (samozřejmě kromě ČR a SR, kde máme jedny z nejkrásnějších holek na světě), jsou podle tebe nejhezčí holky?

Píšu to i ve své knize, že pro mě jsou Češky a Slovenky prostě nejlepší, ale samozřejmě i další země mají krásné ženy a třeba takové Dánky či Švédky mají rozhodně své kouzlo. Celkově musím říct, že se mi více líbí Evropanky. No a když zavítám mimo Evropu, tak jsem viděl mnoho hezkých slečen z Latinské Ameriky nebo z Asie. Zkrátka všude jsou krásné ženy, ale je pravdou, že v některých zemích je člověk musí více hledat a zase jinde, jako třeba v ČR, je člověk vidí na každém rohu.

Co tě přinutilo k napsání knihy?

Po návratu z Kanady jsem si dal za cíl, že do pěti let rozcestuji všechny mladé Čechy, protože bych si přál, aby každý mladý Čech na nějakou dobu vycestoval do zahraničí, nachytal zkušenosti, rozšířil si obzory a pak se zase vrátil zpět do ČR.

Když jsem začal objíždět střední školy po celé republice, tak jsem zjistil, že většina mladých lidí v maturitních ročnících vůbec neví, co přesně chce studovat a jakým směrem se vydat, a většinou se rozhodnou na základě svých rodičů, kamarádů a dalších okolních vlivů.

Podle mého názoru, když si mladý člověk není 100% jistý svojí budoucí kariérou, tak by si měl dát na rok pauzu, jak to dělají například Nizozemci, vycestovat do zahraničí a ucelit si myšlenky. Postupem času, když jsem navštěvoval více a více studentů, jsem zjistil, že v ČR není jediná kniha, která by mladým lidem odpověděla na jejich otázky a dodala odvahu, a tak jsem se pokusil napsat přesně takovou knihu, kterou bych si přál držet ve svých rukou, když mi bylo mezi 18 – 25 lety.

V knize propojuji svůj cestovatelský příběh s příběhy zajímavých osobností, které jsem potkal během svých cest. 

Jsi velký propagátor gap year… To si opravdu myslíš, že každý by si měl dát na rok pauzu a vycestovat do zahraničí?

Ano, jsem a řada rodičů mě za to nenávidí (smích). Mnoho mladých lidí slýchává od svých rodičů: „Když nepůjdeš hned po gymplu na vysokou, tak už ji nikdy nevystuduješ…“ a nutí své ratolesti studovat, i když třeba jejich potomci nechtějí.

Pak to dopadá tak, že řada mladých lidí studuje nějakou vysokou školu a po dvou letech ji třeba zanechá, protože je vůbec nebaví a není to jejich směr. Nebo ji dostudují pro titul, ale vůbec je studium nenaplňuje.

Podle mého názoru je daleko lepší, když člověk, který si není 100% jistý, co chce v životě dělat, tak po střední na nějakou dobu odjede do zahraničí, naučí se samostatnosti, otrká se a zjistí, co třeba chce přesně studovat, a pak se vrátí.

V knize Cestování – Nejlepší životní investice popisuji mnoho zajímavých příběhů lidí, kteří si právě rok pauzu po střední nebo po bakaláři dali a rozhodně toho nelitují.

Jak ses dostal k tomu, že píšeš a přednášíš o kulturních odlišnostech?

Nejvíce mi k tomu pomohla moje kanadská zkušenost, kdy jsem pracoval pro velkou jazykovou školu a musel se starat o studenty z celého světa. Na naší škole studovalo přes 60 národností a člověk se musel ledacos naučit. S oblibou vždy říkám, že každý národ je unikátní a má svoje specifika.

Takový Japonec ti nepodá ruku, ale místo toho se ukloní a třeba zase Brazilec tě vidí poprvé v životě a hned po tobě skočí, začne tě objímat a líbat. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav a to mě neskutečně baví. 

Už nějakou dobu uvažuji, že bych u nás v ŽNC rozjel rubriku kulturních odlišností. Nechtěl bys pro nás občas něco napsat? 

Tak teď jsi mě teda zaskočil. Takovou otázku jsem rozhodně nečekal (smích). Jasně, proč ne. Moc rád pro vás klidně něco napíšu a bude to pro mě čest, protože ŽivotNaCestách.cz mám rád. 

Jak nás Čechy podle tebe vnímají jiné národnosti?

Jsme pracanti a práce se rozhodně nebojíme, takže nás mají za pracovitý národ. Na druhou stranu je o nás známé, že jsme hodně negativní, málo se smějeme, nemáme pevný názor, hodně si závidíme, neustále brbláme a něco se nám nelíbí.

Každopádně musím říct, že já rozhodně neposuzuji podle toho, jestli je někdo Čech, Němec nebo Ind. Všude na světě jsou dobří a špatní lidé a právě tím, že člověk cestuje po celém světě, tak si rozšíří tyto obzory. 

Lukáši, mockrát děkuji za rozhovor a přeji ti, aby se ti tvůj cíl podařilo splnit a mladé Čechy jsi rozcestoval pokud možno co nejvíc. Mám na to totiž už více než 10 let stejný názor a ve všem, co říkáš, s tebou naprosto souhlasím. Mně osobně můj „gap year“, který jsem si dal, abych si ujasnil, kudy se v životě vydat dál, změnil celý můj život. Do uvozovek to píšu proto, že to nebyl rok, ale devět měsíců a nebylo to při studiu, ale při přechodu z jednoho do druhého zaměstnání, ale to ve výsledku vyjde nastejno. Moc rád jsem tě poznal a doufám, že spolu navážeme nějakou zajímavou spolupráci i do budoucna.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a náš web sdílením tohoto článku, děkujeme!