„Ve chvílích, kdy jsem se zastavil, přicházel pocit, že umírám, a tak jsem raději šel dál a dál.“

Když se řekne „Život na cestách„, těžko si představit lepší vyjádření tohoto motta než prostřednictvím člověka, který cestováním strávil přes dva roky. Putoval pěšky jen s batohem na zádech a ušel 16 000 km.

Držím v ruce malou mušli. Dárek, který jsem dostal od Petra Hirsche. Otáčím ji v prstech a usmívám se. Přemýšlím, kolik toho člověk dokáže, pokud opravdu chce, a doslova z ní cítím ducha poutnictví. Za pár dní se totiž vydávám stejným směrem jako on – o to víc dokážu tento dárek od opravdového poutníka ocenit a moc za něj děkuji!

Mušle jsou znakem poutníků. A poutník je člověk, který někam putuje. Prochází světem křížem krážem, přespává, kde se dá, jí, co mu lidi nabídnou. Nechává plynout své myšlenky a naplňuje se pocitem svobody.

Dva roky na cestě. Vyšlapat 16 000 kilometrů pěšky. Zažít všechny druhy počasí. Když jsem se Petra zeptal, co plánuje dál, protože těžko trumfnout takový výkon, odpověděl:

„Cestu kolem světa“

Společně jsme pro vás čtenáře připravili rozhovor s Petrem Hirschem. Rozhovor o jeho putování, důvodech, motivaci, cílech, krásách cesty, ale i jejích nástrahách a o překonání sama sebe.

Rozhovor: Petr Hirsch – 16 000 km pěšky

Co tě přimělo vydat se na tak dlouhou cestu?

„Pocit, nebo to také mohu nazvat vnitřním hlasem. Ztratil jsem pevnou půdu pod nohama v takovém tom běžném životě. Nevěděl jsem, kam se má můj život dál ubírat. Také to popisuji jako moment, kdy jsem se ocitl v temné místnosti a netušil, kam kráčím. Měl jsem v hlavě mnoho otázek a k nim se mi nedařilo nalézat odpovědi. Až později jsem se dozvěděl, že se tomu dnes moderně říká, že jsem si procházel psychospirituální krizí. A tak jsem se jednoho rána v Praze, kde jsem v té době žil a pracoval, probudil a věděl jsem, že musím vyrazit.“

Kudy vedla tvá cesta?

„A tak jsem šel, vyrazil jsem 1. června 2010 ze Dvora Králové nad Labem s cílem dojít pěšky do španělského Santiaga de Compostela. Prošel jsem Čechy, Rakousko, Švýcarsko, Francii a severní Španělsko. Do Santiaga jsem došel 24. prosince 2010, tam obyčejně pro většinu poutníků cesta končí. Anebo ještě více západně na „konci světa“, městečko zvané Finisterre, tam jsem taky šel. Ale už na cestě jsem cítil, že budu pokračovat dál, a tak jsem se vydal přes Portugalsko do Lisabonu, odskočil jsem si na tři týdny na Madeiru.“

„Po návratu jsem pokračoval na Tarifu a zde se rozhodl, že se pokusím dojít do Říma. Šel jsem přes Gibraltar, poté celé Španělsko, Andorru, opět Francii, i do Monaka jsem se podíval a pak po italském pobřeží došel do Janova. Zde jsem cestu přerušil a jel navštívit známé do Švýcarska. Nakonec z toho byla 4měsíční přestávka a poté jsem již nešel sám, ale se švýcarskou přítelkyní. Vyrazili jsme v březnu 2012 ze Švýcarska a na konci května došli do Říma a Vatikánu. Odtud jsme vyrazili na východní pobřeží a trajektem se přeplavili do Albánie, kde jsem naše společné putování ukončil a dál jsem pokračoval opět sám.“

„Přes Makedonii jsem došel do Řecka a z Atén opět trajektem přeplul nejprve na řecký ostrov Chios a z něj již do Turecka. Po 2 měsících putování Tureckem jsem přeplul z Taşucu na severní Kypr, ten opět přešel na jih a z Limassolu absolvoval závěrečnou přeplavbu do Izraele. Přistál jsem na severu v Haifě a odtud jsem opět poctivě pokračoval pěšky přes Nazaret, kde se opět sešly naše cesty s přítelkyní, která sem přiletěla ze Švýcarska. Do Jeruzaléma nám cesta trvala 14 dní a u Zdi nářků jsme poklekli v podvečerních hodinách 26. prosince 2012.“

Kolik kilometrů jsi ušel a jak dlouho trvala tvá cesta?

„Celkem jsem ušel přes 16 000 km pěšky, z toho v první části, v které jsem putoval bez přerušení 17 měsíců a stále sám, jsem ušel 10 300 km a došel jsem do Janova. Druhá etapa po odpočinku ve Švýcarsku trvala 10 měsíců a byla dlouhá kolem 6 000 km.“

Všechny věci sis nesl v batohu. Kolik vážil?

„Ano, nesl, co jsem ve Dvoře zabalil, jsem poctivě nesl 17 měsíců, krom map, které jsem si nechal průběžně na cestu posílat. První den jsem vážil batoh a střelka se zastavila na 22 kg. Po drobném sortování se to ustálilo mezi 19 a 21 kg, podle množství jídla a vody.“

Kde jsi po cestě spal a jak ses stravoval?

„Neměl jsem stan, pouze pončo, které se dalo použít i jako celta. Tedy spal jsem snad na všech představitelných i méně představitelných místech. Mnoho nocí pod širákem, seníky, zastávky autobusové či vlakové, ruiny, rozestavěné domy. I most, toalety, taky jsem se ve Francii vkradl do domu, který jsem si myslel, že je rozestavěný, ale on byl kompletně zařízený a obývaný, pouze podle vrstvy prachu soudím, že tam tak 3 roky nikdo nebyl. Různé přístřešky u kostelů.“

„Ovšem pak jsem v různých intervalech měl možnost ochutnávat pohostinnost lidí z míst, kterými jsem procházel. V Kutné Hoře mě prvně přijal farář na farnost. V Rakousku mě paní u kostela „sbalila“ a pozvala na přespání v zahradním domku. Prostě jsem se postupně na cestě učil poprosit o pomoc, a pokud tomu tak mělo být, byla mi poskytnuta. Od Rakouska už je také možné občas narazit na poutnické ubytovny, které jsou nízkonákladové. Některé jsou dokonce na základě dobrovolného příspěvku. Ovšem tato místa jsou určena pouze poutníkům, kteří putují pěšky nebo na kole do Santiaga. Ve Španělsku jsou tyto ubytovny dostupné na každém kroku. V létě na jihu Španělska jsem většinou spal pod širým nebem. Stejně tak v Řecku.“

„Měl jsem s sebou sbalený i vařič, tak jsem ke snídani většinou povařil ovesné vločky, přes den chleba či bageta se sýrem, hodně ovoce a zeleniny. Samozřejmě sladkosti, čokoláda nesměla v batohu nikdy chybět. A večer něco teplého a rychlého, polévka, těstoviny. Co se prostě dalo ten den sehnat. Také jsem se snažil jíst luštěniny. Kuskus byl též oblíbený pokrm, který se dal rychle připravit. A pak to, co mi nabídli lidé na cestě. V každé zemi jsem měl možnost ochutnat místní kuchyni.“

Co tě motivovalo jít stále vpřed?

„Je to směs několika faktorů. Chůze byla jediné, co mi 15 měsíců dávalo smysl dělat. S oblibou říkám, že se chůze pro mě stala vyjádřením života. Ve chvílích, kdy jsem se zastavil, přicházel pocit, že umírám, a tak jsem raději šel dál a dál. Inspirací mi byli a jsou druzí, kteří došli ještě dál. Také je to touha po poznání, kde jsou mé vlastní limity. Vlastní ego je taky výborným motorem. A v neposlední řadě lidé kolem mě. Cítím, že chůze obohacuje mě i mé okolí.“

Používal jsi GPS, nebo klasické mapy?

„Na cestu do Santiaga jsem měl nakoupené kartografické mapy pro jednotlivé státy. Vše jsem pořídil v Praze v měřítku od 1: 50 000 nebo 100 000. Nechtěl jsem být výhradně závislý na elektřině. Ale pravdou je, že jsem měl v batohu netbook nebo mini laptop, takže v případě dostupné wifi jsem zjišťoval další informace z internetu. Většina zemí západní Evropy má volně přístupné kartografické mapy se zaznačenými turistickými trasami, přístupné bezplatně online. Klasické GPS jsem neměl. Na cestu jsem se vybavil GPS loggerem, mašinkou, která sledovala moji pozici a tu každých 10 metrů zaznamenala, po týdnu jsem vždy vše stáhl do počítače a díky tomu mám přesný záznam trasy i počet ušlapaných kilometrů. Baterie na jedno nabití vydržela 3 dny a měl jsem ještě záložní, tak jsem byl až 6 dnů nezávislý na dobíjení a v případě nouze jsem to mohl dobít z notebooku. Ze Santiaga dál do Portugalska, celé jižní Španělsko, Francii a dál jsem putoval podle informací, které jsem našel na internetu, v místních turistických informacích nebo od lidí na cestě, které jsem potkal. I podle Google map jsem několikrát putoval. Řešil jsem to tak, že kdykoliv jsem narazil na nějakou mapu, tak jsem si ji vyfotil a pak se podle těch map snažil orientovat a dojít, kam jsem potřeboval.“

Byl rozdíl v tom, jak se k tobě jako k poutníkovi chovali lidé, co se týče zemí? (srovnání např. Francie a České republiky)

„Ano, s rozdíly jsem se setkal. Předně musím říct, že 90 procent zážitků a setkání s lidmi jsou pozitivní. Bez veškeré té pomoci od lidí bych nikdy tak daleko nemohl dojít. Na celé první části cesty se mě nikdy nikdo během noci nepokusil okrást. A to jsem mnohokrát spal na dost veřejných místech.“

„I v Čechách jsem narazil na fajn lidičky, kteří nabídli drobné pohoštění, pivko v hospodě, a v jedné vesnici mi místní mládež nabídla k přespání i chatku. O setkání v Kutné Hoře jsem již psal. V Rakousku už je svatojakubské putování více v povědomí. Šok pro mě byl například, když mi jeden manželský pár vrazil do ruky 20 EUR jako podporu na další cestu. Celkem jsem tak do Santiaga přinesl přes 100 EUR v darech.“

„Francie pro mě byla velké překvapení, neb mi zde lidé začali sami zastavovat a nabízet pomoc. Takto mě „sebrali“ asi 5krát z ulice a vzali k sobě domů. Španělé či Řekové jsou v tomto odlišní. Jsou velmi pohostinní, milí, pozvou na kafe, na pivo, ale velmi zřídka jsem se podíval do domácností zmíněných národů. Je cítit, že domov a rodina je pro ně posvátný prostor a jen tak si tam někoho nepustí. Přeplavbou do Turecka jsem ovšem zažil šok, neb vařič, který jsem stále nesl, už nebyl potřeba. Téměř každý den jsem byl pozván aspoň na jedno jídlo. Pro ně je to téměř zákon pohostit pocestného. Turecká svatba, to byl zážitek. Téměř v každé vesnici, kterou jsem procházel, mě zvali na čaj a chtěli si povídat. Později jsem musel být i trochu neslušný a odmítat, protože pokud bylo na cestě 5 vesnic a v každé jsem se 1,5 hodiny zdržel, tak už mi nezbývalo moc času na putování.“

Kdy ti bylo nejhůř a kdy naopak nejlépe?

„To se těžko generalizuje. Ovšem těžké období jsem prožíval po Santiagu. Celá cesta Portugalskem až na jih mi dala dost zabrat. Bylo to o každodenním přemáhání se, hledání síly jít dál a dál. Pak jsem měl krušnou chvilku v Turecku, kdy mě v noci obklíčilo 9 chlapů se samopaly. Nakonec se ukázalo, že jsou od policie, a tak to dobře dopadlo. Medvědi v Řecku a škorpióni v Turecku také moc optimismu nedodají. A taky jsem měl docela dost „slabších“ chvil s přítelkyní, kdy naše vzájemné půtky překračovaly hranice slušnosti.“

„Krásně mi bylo na mnoha místech. Příchod do Santiaga, k hrobu mého dědy po Římu, když mě pustili do Izraele a dokončení cesty v Jeruzalému. Ovšem to nejkrásnější z celé poutě je setkávání se s pohostinností, lidskou dobrotou a ochotou pomoci nezištně druhému člověku a ještě k tomu cizinci. Mnoho krásných momentů je zapsáno v mém srdci, drobných vítězství nad sebou samým, zdolaných kopců nebo jiných nástrah cest. Úžasný je například okamžik, když se na konci dne ohlédnete za sebe a terén vám dovolí zahlédnout místo, z kterého jste ráno vyrazili, nebo alespoň horizont, z kterého jste přišli. Ten pocit je těžko popsatelný, uchopitelný. Hrdost na své tělo, co dokáže. Jak jsme úžasně vybaveni a s tak málem dokážeme překonávat takové vzdálenosti pouze za využití vlastní energie. To mě nepřestává fascinovat.“

Po cestě jsi určitě potkal spoustu zajímavých lidí. Stál by nějaký za zmínku?

„Každé setkání bylo pro mě zajímavé a svým způsobem jedinečné a výjimečné. Ve Švýcarsku se mě ujal Hans, dnes již důchodce, který ovšem asi 10 let žil v Jihoafrické republice a zde se snažil podporovat soběstačné bio zahradničení. Francouzské Lurdy mi připravily setkání s českým bezdomovcem Jirkou, který tam už na ulici žil 3,5 roku a celkem 10 let v Evropě na různých místech. Dlouhou dobu strávil ve Španělsku, tak mi dal užitečné tipy na další cestu. Z poutníků jsem potkal třeba Davida z Anglie, který na svatojakubské cestě taky žil už několik let. Chodil sem a tam, na pár měsíců si našel brigádu a pak opět pokračoval v cestě. Mám pocit, že šlape až dodnes. Když jsem šel přes Francii do Říma, tak proti mně šel kluk s holkou. Maté byl v mém věku, Maďar, který ovšem vyrazil z Prahy, protože mu tam uletěl přípoj do Francie, odkud chtěl původně vyrazit. V ten moment jsem měl pocit, že jsem potkal sám sebe, ale rok nazpátek. Karin putovala zase z Belgie do Santiaga bez peněz a došla. A Eduard, Francouz, který se týden po svatbě vydal se svojí ženou bez peněz z Paříže do Jeruzaléma. Velmi inspirativní je také Felix, který jel sám z Německa do Jeruzaléma na vozíku. Ale toho jsem osobně nepotkal, těsně jsme se minuli v Turecku.“

Nastal na tvé cestě okamžik, kdy sis řekl „kašlu na to, jdu domů“?

„Na cestě do Santiaga ne, pak na cestě do Janova asi jednou, ale opět mě to velmi rychle přešlo. V té druhé části si má mysl se mnou pohrávala více a několikrát jsem měl pocit, že do Jeruzaléma nepotřebuji dojít, ale to se také ve velmi krátké době ukázalo jako liché a vždy zvítězila touha pokračovat dál a pokořit další hranici myslitelného.“

Kolik peněz tě stál tenhle „výlet“?

„Do Santiaga to uzavírám kolem 40 000 Kč. Vlastní úspory, cca 120 000 Kč, mi vystačily na prvních 17 měsíců cesty a 10 000 km. Celou cestu uzavírám na 250 000 Kč, neb tam byla i přerušení cesty, přelety, lodní lístek z Kypru do Izraele pro představu stál přes 200 EUR.“

Ušel jsi 16 000 km pěšky. Říká se, že s jídlem roste chuť. Plánuješ něco dalšího?

„Tak to je i můj případ. Samozřejmě celou cestu jsem přemýšlel, čemu se chci v životě věnovat dál. A opakovaně se mi vracelo putování nebo chůze. Pak jsem potkal ve Španělsku dva Němce. Dozvěděl jsem se, že to je forma „nápravné terapie“, taková poslední šance pro mladistvého, který balancoval na hraně zákona. Dostal šanci a vydává se na pěší cestu s „mentorem“, která trvá 6 až 12 týdnů. A tak jsem chtěl tuto myšlenku přivézt i do Čech a věnovat se rozvoji této metody „chůze jako terapie“. Podobné projekty již fungují ve Francii a Švýcarsku. Ovšem v Čechách to bude delší cesta. A tak jsem se na Velikonoce roku 2013 rozhodnul, že se budu chůzi a putování věnovat dál, a začal jsem připravovat projekt pěšího putování kolem světa. Bude se jednat o etapovité putování, kdy každý rok věnuji 6 či více měsíců chůzi. Vrátím se domů a po odpočinku naváži v místě, kde jsem skončil poslední etapu. Cílem je propojit chůzí hlavní města jednotlivých států. Chůzí chci podporovat neziskové organizace a mírové projekty.“

Kdy vyrazíš, kam povedou tvé první kroky a koho ses rozhodl letos podpořit?

„Vyrážím na 4leté výročí od vydání se na první cestu. Bude to v neděli 1. června 2014, kdy opět půjdu ze Dvora Králové nad Labem, tentokrát na Prahu a dál na Lucembursko, Brusel, Amsterdam, Berlín, Oslo s cílem letos dojít do Trodenheimu, kde je další poutní místo s uloženými ostatky krále Olafa III. V neděli je v plánu benefiční koncert pro Domov sv. Josefa v Žirči, který se stará a pomáhá lidem s roztroušenou sklerózou. Je to jediné zařízení tohoto druhu v České republice. Dále podpořím projekty o.s. Cesta za snem, které pomáhá k aktivnímu životu lidí s různým hendikepem. Také se na cestě chystám uspořádat promítání v kostele Skoky u Žlutic, který se po mnoha letech opět probouzí k životu. K těm mezinárodním projektům, které podporuji, je to třeba organizace MasterPeace. Poslední, co bych rád zmínil, je projekt Strom Míru, jehož cílem je na různých místech, kterými budu procházet, zasadit s místními komunitami strom, který bude upomínkou a pojítkem celého pěšího putování.“

Je něco, co bys vzkázal čtenářům s podobnými plány?

„Ať si sbalí batoh a vyrazí. Ta cesta za to stojí. K tomu bych přidal jedno mé oblíbené úsloví, které nevím, kdo vyřkl: „Není cesty natolik dlouhé, jenž není možné ujít.“ Jako zdroje informací nebo inspirace doporučuji Ultreia, Jerusalem Way, Peace Walk.“

A úplně na závěr, kde můžeme, Petře, nadále sledovat Tvé cesty?

„Na stránkách Pouť, kde jsou odkazy na sociální sítě, nebo přímo na facebook stránce P o U t N í K.“

Pokud se vám článek líbil, pak nás odměníte nejlépe příspěvkem na provoz webu a velmi potěšíte také lajkováním a sdílením našich článků.