Odhalme společně tajemství, které se přenáší z cestovatelské generace na generaci. Tajemství, o kterém se nemluví. Tajemství ukryté v korunách stromů…

Ehm, tedy jak se pohodlně vy… na cestách? Otázka, která trápí širokou cestovatelskou veřejnost a o které se až tak nechce mluvit. Samozřejmě. Je to trochu choulostivé téma.

Ti zkušenější, nebo řekněme cestovatelé, kteří jezdí do světa častěji a poznali toto tajemství pohodlného vyměšování, nemají obavu z nenadálých situací, nastanou-li uprostřed lesa nebo v přírodě, a dokážou si onu chvíli patřičně vychutnat a užít. Promiňte, teď se upřímně směju nad tímto slovním obratem. A vůbec, tento odstavec píšu s obrovským úsměvem na tváři. Ale klidně se smějme, alespoň se vám bude lépe číst a mně lépe psát.

Odkud a jak se dozvědět o způsobech toho, no tamtoho

Sedíme-li na přednášce některého z cestovatelů, např. Petra Hirsche, asi se budeme trochu stydět zvednout ruku a zeptat se: „Petře, mě by zajímalo, jak na cestě to mmm, noo víš co, když jsi v lese, noo jak to – gestikulace rukama. A co když prší?“ V tomto článku si na tuto otázku odpovíme, aniž by někdo musel rukou pohnout.

Není třeba se stydět či dokonce bát

Jak mi jednou řekl Libor Uher (náš přední horolezec), když jsem mu na přednášce běžel vylít bažanta po tom, co spadl z Gerlachu a nemohl moc chodit: „Mezi námi horolezci je tohle normální.“ Mezi cestovateli to dle mě platí taky a není třeba mít strach otevírat toto téma.

Abych nebyl příliš vulgární a nemusel pohoršovat čtenáře určitými slovy, rozhodl jsem se namísto TĚCH ONĚCH slov používat pojem „zajíčkovat“. Nevím proč. Prostě mám zajíčky rád. Nehledejme žádný hlubší smysl.

Takže probereme si všechno pěkně postupně, nic nevynecháme. Začneme u výhod a nevýhod jednotlivých stylů „zajíčkování“ a já nakonec popíšu jednu revoluční metodu.

Styly zajíčkování: 

Mírný podřep bez opory

Tento styl je opravu nepohodlný. Dost se podobá postoji v kung-fu, jakým bojovníci trénují své stehenní svaly. Vydržet jednu minutu s nohama v pravém úhlu skrčenýma je pořádná fuška! Navíc čím déle „zajíčkujeme“, tím více nohy trpí a my klesáme stále níž a níž, až jsme úplně nejníže, a všichni tušíme, co tam na nás čeká.

Mírný podřep s úchopem

Docela podobný způsob jako v prvním případě. Oproti němu má však jednu velmi velkou výhodu. Držíme se něčeho, co je před námi. Strom, kamarád (opravdu dobrý kamarád). Můžeme obejmout i široký kmen – jen ať nás nikdo nevidí, tohle už by se vysvětlovalo špatně.

Mírný podřep s oporou

Takhle vážení a milí čtenáři probíhá zajíčkování v armádě. Opřete se zády o strom, konáte potřebu, v ruce držíte zbraň. Ti, co zbraně nevlastní, mohou fotit, orientovat mapu, zapisovat zážitky do deníku, hrát karty nebo kostky – ruce máme volné. Armádní „věci“ a rady vůbec bývají vhodné pro cestovatele.

Sed na větvi

Je-li větev dostatečně pevná a nízko nad zemí (výška nad zemí – záleží na uvážení každého), proč si na ni nesednout, že? Je to docela pohodlné. Nemusíme trpět svalovou bolestí jako u stylu „mírný podřep bez opory“. Navíc když nás někdo objeví, začneme houpat nohama, pískat si a dělat, jakože nic – neocenitelná vlastnost stylu „na větvi“. Je asi vhodné dodat, že by větev měla růst vodorovně.

Sed na pařezu

Pokud se nám poštěstí najít vykotlaný pařez, máme vyhráno – co psát více (viz úvodní fotka článku).

Pomalu se dostáváme k té oné revoluční technice „zajíčkování“ v lese. Je mi velkou ctí představit vám KOZÁKA.

Ne, tohle není ten kozák, o kterém chci mluvit, i když jeho jméno je stejné jako onen revoluční způsob „zajdování“. Takže krok po kroku:

Kozák – kozáček

1. Najdeme vhodné místo, nejlépe s krásným výhledem. Rozhlédneme se kolem, zda-li jsme opravdu sami.
2. Stáhneme kalhoty včetně dalších „spodních svršků“ ke kotníkům a z jedné nohy oblečení sundáme (doporučuje se z té, co jí krčíme – viz bod 4).
3. Dáme ruce v bok (nepovinné).
4. Jednu nohu krčíme v koleni, zatímco druhá se neohnutá sune do boku, jako když děláme šňůru. Tělo se posouvá dolů.
5. Na patu pokrčené nohy si z jedné půlky sedáme, zatímco její špička se dotýká země – tuto fázi nepodcenit! Druhá noha je napnutá, tou držíme balanc.
6. Pokud jsme do celého procesu zapojili bod 3, můžeme mírně kývat rameny dopředu dozadu – ramena střídáme.

Nezapomeňme si předtím vyhrabat v zemi dolíček, který po sobě zahrabeme – mysleme na houbaře!

Tak a je to. Už znáte tajemství. Nic složitého, že? Za to velmi účinné a pohodlné. Pořádně to doma nanečisto nazkoušejte, než budete připraveni použít kozáka v praxi. Vyvarujete se tak zbytečných chyb. Tak mnoho pohody při vašich cestách.

PS: Bacha na paty!

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!