Pro ty, kdo se rádi toulají krajem s batohem na zádech, ale zároveň netouží po velkých extrémech, je ideální volbou okruh kolem Quilotoa jezera (Quilotoa loop).
Dostanete příležitost ztratit se mezi typickými domorodými vesničkami, seznámit se blíže s kulturou národa Kečua (španělsky Quechua) a zároveň si protáhnete nohy v hlubokých kaňonech ekvádorských And. Celý okruh můžete přizpůsobit svým schopnostem a časovým možnostem od 2 dní po 2 týdny, protože stezky mezi vesničkami se vzájemně protínají.
Známé fotogenické jezero Quiolota, u kterého můžete začít nebo naopak skončit svoji pouť, vzniklo sopečnou činností před 800 lety, kdy došlo k poslední erupci, největší v severních Andách. Po zřícení dómu se následně vytvořila kaldera zaplněná podzemní vodou. Je 3 km široká a její útesy ční ještě 400 metrů nad hladinu jezera.
Samotné kráterové jezero je 250 metrů hluboké. Stále aktivní sopečné fumaroly ohřívají vodu zespodu zejména ve východní části jezera. Svoji sytou modrozelenou barvu získalo díky rozpuštěným minerálům. Díváte-li se na něj z horní vyhlídky, se zasněženými vulkány Cotopaxi a Iliniza v pozadí, dáte za pravdu tvrzení, že patří mezi nejkrásnější kráterová jezera na světě.
Moje třídenní putování začalo právě zde, u Quilotoa jezera, kam jsem se dostala z malebného městečka Latacunga starým rozhrkaným autobusem po klikaté horské silničce. Vedle mě si přisedla silně zapáchající indiánská žena z domorodého kmene Kečua se dvěma dětmi a dvěma pytli. Velice se zajímala o to, co tu sama dělám a kam jedu. Mezitím zpod několika vrstev typického indiánského kroje vytáhla ňadro a začala kojit. Vzápětí sebou autobus v jedné z prudkých zatáček trhl a druhé dítě se sesunulo na podlahu. Indiánka mi tedy strčila do náručí svého kojence, jako by to bylo samo sebou, a začala sbírat svého druhého potomka a brambory rozkutálené z pytlů po podlaze. Ostatní spolucestující kolem jí pomáhali.
Po 2 hodinách autobus zastavil na „konečné stanici“, tedy u betonového ohradníku s hnojem, ve vesničce Zumbaqua. Co teď? Místní mě poslali po úzké uličce z kopce dolů, že prý tam zastavují kamionety. To jsou jakési místní taxíky, honosně řečeno. Většinou to jsou polorozpadlá auto typu pick-up, aby jimi bylo možné převážet i domácí zvířata, pytle se zemědělskými produkty nebo čímkoli jiným.
Po chvíli bezradného přešlapování mi jedna kamioneta zastaví a já usmlouvám jízdné z 5 dolarů na 3 a už jedeme směr Quilotoa. Vystoupali jsme do nadmořské výšky 3 914 metrů, což je citelně znát na snížené teplotě. Navíc začalo pršet a fouká silný vítr. Ubytuji se v prvním guesthousu, který potkám. Mám celý pokoj pro sebe, cena 20 USD zahrnuje i večeři a snídani. Nicméně pokoj je opravdu studený a do večeře zbývá několik hodin času. Odpoledne tedy strávím s teplým čajem v luxusním hostelu proti vyhlídce na Quilotoa jezero, kde mají dokonce i internet, ovšem pokoje za 45 USD.
K večeru přestává pršet, a tak sbíhám za 20 minut dolů ke kráterovému jezeru. Výstup je o něco delší s převýšením kolem 400 metrů. Nicméně večeři ve svém „penzionu“ stihnu. Nakonec se na ní sejdeme ještě spolu s japonským párem a dvěma Argentinci a s celou širokou rodinou majitele a je nás tedy asi 15 lidí. Anglicky umí kromě nás cizinců pouze majitel ubytování, španělsky pak necelá polovina z nás, ostatní mluví kečuánským dialektem, typickým pro oblast ekvádorských And. Nicméně nikomu jazyková bariéra nevadí, užijeme si spoustu zábavy, zkoušíme si kloubouky a závoje paní domácí a její sestry ve stylu tradičního kečuánského folklóru a vzájemně se fotíme. V dobré náladě se odebíráme do svých pokojů, kde nám dokonce asi dvanáctiletý syn domácích zatopil v kamínkách.
Ráno po snídani se vydávám na svoji třídenní pouť přes zelené kaňony v podhůří And. Je stále chladno, péřová bunda se hodí, nicméně pohybem se zahřeju, a už když sestupuji z okraje Quilotoa vulkánu po strmé cestičce dolů, je mi příjemně teplo. Minu stojícího oslíka, který si mě nevěřícně prohlíží, a stezička mě vede dále dolů. Po chvíli se však rozdvojuje a po další chvíli roztrojuje a já začínám chápat, proč se říká, že se zde může člověk i ztratit.
V prudkém svahu hor vidím skromnou chatrč s dětmi pobíhajícími po dvorku. Ptám se španělsky přítomné ženy s nůší, kudy se dostanu do vesnice. Ta na mě chvíli rozpačitě mrká, proto svoji otázku opakuji, načež mi odpoví kečuánsky a ukazuje určitým směrem. Negramotnost lidí v tomto kraji bude zřejmě značná. Na co však chodit do školy, když tam se nenaučí, jak pečovat o svoje políčko, kdy sklízet a kde získat vodu pro domácnost v drsném prostředí And.
Cestu do vesnice nakonec najdu, přebytečné vrstvy oblečení svlékám na mezi u malého prasátka přivázaného ke kůlu. Čeká mě sestup do prudkého kaňonu a z jeho dna zase stejně prudký výstup na jeho druhou stranu. I když se tedy během třídenního putování z Quilotoa do Sigchos schází z 3 914 m n.m. do 2 800 m n.m., musíte být připraveni, že každý den přesto překonáte převýšení kolem 600 metrů. Terén je totiž značně zvlněný.
Na okraji kaňonu potkávám indiánku s holčičkou v jedné ruce a ve druhé s provazem, na kterém vede lamu. To je typický výjev, který v tomto kraji dostanete. Jen počítejte s tím, že za jeho vyfocení budete muset zaplatit nějaký ten dolar. Inu, Kečuánci vědí, jak vydělávat.
Odpoledne přicházím do hezkého hostelu Cloud Forest ve vesničce Chugchilán. Z důvodu špatné místní dostupnosti potravin nabízí hostel snídani a večeři v ceně. Stáčenou vodu najdete k zakoupení ve velkých barelech. Takovýto turistický servis se může zdát jako výhoda, ovšem jen do té doby, než se vám udělá špatně. Ať už z důvodu, že nejste na místní jídlo zvyklí, nebo kvůli přítomnosti bakterií, se kterými si vaše žaludeční šťávy neumí poradit. A tak celý druhý den toho moc nejím a jen pomalu ukrajuji z dnešní etapy 12,5 km, která opět vede přes strmé kaňony a údolí.
Uprostřed jednoho políčka sedí kečuánská žena s chlapcem. Španělsky na mě volá: „Hola! Como estás?“ Odpovídám, že se mám fajn, a ptám se, jak se má ona. Říká, že také dobře, že je krásné počasí (univerzální celosvětové téma k navázání rozhovoru). Ptám se, jestli to tu má ráda, jestli tu je šťastná. Odpovídá bez zaváhání, že ano, že tu je krásně. Žádné stěžování si na těžký život v drsných horských podmínkách. Pak se ptá, kde mám manžela a děti. Říkám, že nemám ani jedno, a směju se. Chvíli nemůže pochopit, že tu jsem sama, a pak se ptá, kolik mám sourozenců. Mám dva bratry a tvářím se hrdě, protože to je na evropské poměry celkem dost dětí v rodině. Pak se ptám, kolik sourozenců a dětí má ona. Odpovídá mi, že má 7 sourozenců a 11 dětí! Inu, jiný kraj, jiný mrav. Pak se rozloučíme, popřeje mi šťastnou cestu a já mířím dál do hlubin zeleného kaňonu.
K útulnému hostelu Llullu Llama ve vesnici Isinliví, vedenému dobrovolníky z Německa a USA, se doplahočím asi po 7 hodinách. Můj žaludek stále protestuje proti čemukoli, co bych chtěla sníst. Musím se proto zříct i výborně vypadající vegetariánské večeře v ceně a milý personál mi ochotně vaří anýzový čaj. Podle místní tradiční medicíny prý pomáhá na uklidnění žaludku. Dozvídám se, že nejsem první poutník, co sem přichází z předchozího hostelu se zdravotními problémy. V hostelu se také setkávám s dvěma českými rodáky a strávíme zbytek dne pohodově na terase hostelu s krásným výhledem na zelený kaňon.
Další ráno se můj žaludek stále necítí úplně fit, ale od mého nápadu jet zpět do Latacungy přímo odsud autobusem mě odradí kluci a společně vyrážíme na poslední etapu 11 km do vesničky Sigchos. Po 3 hodinách chůze typicky zvlněnou krajinou andského předhůří se ocitáme na konci naší trasy. Ještě stihneme oběd v místní hospůdce a už nám jede autobus zpátky do města Latacunga. Přes okno autobusu sleduju zasněžený dvojvrchol sopky Iliniza, vysoké přes 5 000 metrů, kolem které projíždíme, a v mysli rekapituluji minulé dny strávené v horském prostředí malého, ale rozmanitého státu Ekvádor.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
Věnuji se dlouhodobému low-cost cestování. Strávila jsem tak krásný čas v USA, na Novém Zélandu, Tenerife, v Kanadě, Jižní Americe… Cestuji tak již přes 7 let… a vlastně si to už ani neumím představit jinak… Jsem tedy asi nezávislá cestovatelka a vášnivá fotografka s láskou k přírodě a volnému pohybu. :) Právě vyrážím na 2měsíční cestu, tentokráte Mexikem… Moje další zážitky, články s praktickými radami a fotografie můžete sledovat na mém webu.
2 komentáře u „Putování od jezera Quilotoa přes vesničky indiánů kmene Kečua v podhůří ekvádorských And“