Procházel jsem své fotografie z minulých cest a hledal inspiraci k sepsání dalšího článku, když jsem narazil na kýčovitý obrázek soumraku nad klidnou hladinou řeky, jejíž název sotva umím vyslovit, vybavil se mi ten bezstarostný večer u salátu Laap a laoského BeerLao, při kterém jsem pod bzučícími komáry studoval mapu. Přejel jsem ten den vietnamsko-laoskou hranici a těšil se na novou zemi. Cesta jihem Laosu ležela přede mnou.

Vlastně jsem byl nadšen, pohraniční džungle a osady s dřevěnými chatrčemi, babky pokuřující opium, korupcí prolezlý hraniční přechod Ngoc Hoi, odlehlá a divoká chráněná oblast Dong Amphang, po které se dodnes potulují tygři, tmavě modrá obloha se šlehačkovými mraky a pod ní kilometry a kilometry kopcovité džungle, která voněla, jako když po horkém letním dni zalijete zahradu. A přede mnou tři zastávky na cestě do Vientiane.

Attapeu

A pak jsem dorazil do Attapeu, hlavního města stejnojmenné provincie. Dočetl jsem se, že název v překladu znamená „Kravské lejno“, kdysi prý nějaký kmen procházel osadou a představitel onoho kmene se zeptal místních obyvatel, jak se osada jmenuje, a protože místní neměli o svém městečku valné mínění, jen mávli rukou a pronesli „Attapeu“. Attapeu však bylo půvabnou zastávkou na únavné cestě, výborné jídlo, milí obyvatelé a příjemně ospalá atmosféra způsobili, že jsem se zdržel o pár dní déle, než jsem původně plánoval, a procházel se podél řek Sekong a Sekaman a po místních prašných ulicích, na nichž si hrála štěňata.

Savannakhet

Mám takovou tezi: Město, které v Asii má méně než čtvrt milionu obyvatel, je vlastně jen roztahanou vesnicí. A nebylo tomu jinak ani v Savannakhet, kde kluci hráli podél cest kataw (alias takraw, vlastně takový nohejbal hraný ratanovým míčem) a po ulicích pobíhaly slepice. Savannakhet je křižovatka. Na východ se rozbíhají silnice do odlehlých oblastí při vietnamských hranicích, na jih k Bolavenské plošině a přes Mekong vede Most přátelství do sousedního Thajska. Savannakhet je znám hlavně díky své chátrající koloniální architektuře, dodávající městu jistý genius loci. Město přes den spaluje horké jihoasijské slunce a ulice historického jádra zejí prázdnotou, těch několik málo lidí se přes den snaží zchladit alespoň vánkem u Mekongu.

Thakhek

Jako třetí zastávku na své cestě mezi Vietnamem a hlavním městem Laosu, Vientiane, jsem zvolil malé město Thakhek. Na východ od města se rozprostírá kouzelná krasová oblast s jeskyněmi, vysokými skalami a zapadlými vesnicemi. Mezi výletními cíli asi nejvíce vyniká jeskyně Tham Pha Pa, „Buddhova jeskyně“. Když se k jeskyni v roce 2004 vyšplhal jeden místní chlapík, lovec netopýrů, a podařilo se mu dostat dovnitř, našel zde přes 200 sošek Buddhy. Nikdo nedokáže říct, jak se sem dostaly a nikdo s jistotou neurčil stáří sošek. Cílů v okolí Thakhek je spousta, mnohé další jeskyně, třeba tzv. „Sloní jeskyně“ se stalagmitem ve tvaru sloní hlavy, nebo laguny, ve kterých se lze zchladit. Moho lidí vyráží na pronajatém skútru na tzv. Thakhek loop, několikadenní okruh středním Laosem, který měří zhruba 360 km a přivede návštěvníky na méně turistická místa laoského vnitrozemí.

Zatímco severní Laos je nejspíš trochu „líbivější“, hory jsou zde vyšší, krajina impozantnější a města honosnější, jihu nelze upřít jeho uvolněnost a mnohem menší turistickou navštěvovanost, což jsou přednosti, které stojí za to zvážit při plánování itineráře.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!