Start

Přátelé, již zítra 11. 4. 2017 vycházím na svůj další dobročinný pěší pochod, tentokrát po hranicích Československa (4 000 km). Po posledním dobročinném projektu v indickém Himálaji (Walk for Help) se opět vracím na rodnou hroudu a přidám si k tomu i naše „bratry“ ze Slovenska. Celý projekt, který tentokrát bude věnovaný holčičce s mozkovou obrnou, jsem již nedávno představil v tomto článku. Aktuální příspěvky z cesty již budete moci sledovat na facebookových stránkách Cesta za sny. Zde se dozvíte veškeré informace o možnostech pomoci Emičce.

Počítá se každý způsob pomoci, ať už to bude třeba jen sdílení dál. Cestu také můžete podpořit chůzí a na část cesty se ke mně připojit. V úterý ráno vyrazím z Břeclavi a pak podél hranic budu směřovat k Mikulovu a dál. Stačí se mi ozvat do zpráv nebo mě kontaktovat na mobilním telefonu, který je uvedený na FB stránkách. Tento projekt jsem připravoval více než 4 měsíce a bude daleko náročnější než má loňská cesta Pěšky pro Matěje.

Jako takové ohlédnutí do minulosti bych chtěl přidat pár odstavců z této cesty, kdy jsem přešel ČR od nejvýchodnějšího bodu k nejzápadnějšímu (800 km) a podpořil 10letého kluka v bdělém kómatu.

Ohlédnutí do minulosti – Pěšky pro Matěje

Na cestu jsem vyrazil 20. dubna. Během cesty jsem se snažil maximálně šířit Matějův smutný příběh a sehnat pro něj co nejvíce podpory. Za 24 dní na cestě se mi podařilo vybrat přes 55 tisíc korun. Je paradoxní, že má téměř měsíční cesta pomohla vybrat finanční prostředky, které vystačí cca na měsíc péče o něj.

Během cesty jsem velmi často přespával u lidí, kteří mě kontaktovali přes mé stránky Cesta za sny a nabízeli mi u nich nocleh. Byl to v podstatě takový „facebookový couchsurfing“. Párkrát jsem spal na faře nebo v nějaké ubytovně či chatce. Lidé, kteří mě ubytovávali, byli většinou také cestovatelé a velmi zajímaví lidé, takže jsem během cesty poznal spoustu skvělých lidí, kteří mě dokázali i velmi dobře namotivovat do dalších dní.

Jednou to byla důchodkyně, ze které se vyklubala obrovská cestovatelka, podruhé zase například rodina s malými dětmi, kteří mě vůbec neznali a přesto si mě vzali domů. Párkrát se ke mně na kousek cesty někdo i přidal, a tak jsem měl takové pěkné odreagování. Na část cesty se ke mně také připojil Matějův tatínek, a tak jsme měli možnost se lépe osobně poznat a probrat veškeré věci ohledně Matěje a projektu.

Na cestě mě také potkalo pár zdravotních problémů, ze začátku to byly puchýře, s kterými jsem samozřejmě počítal a po pár dnech už si nohy zvykly, poté se objevily problémy s koleny, které naštěstí po pár dnech také odezněly, a ke konci cesty mě začala zlobit achilovka, což byl asi největší problém, ale už jsem s tím i přes bolest došel.

Na cestě jsem měl skvělou možnost poznat různé rozdíly mezi oblastmi naší země. Vyrážel jsem od česko-polských hranic, kde byli lidé úžasní a jejich řeč velmi ovlivněná právě polštinou, poté se řeč začala měnit na klasickou ostravštinu a i na Valašsku to bylo velmi podobné a lidé byli skvělí a velmi rádi mi pomohli. Když jsem přecházel přes Jihomoravský kraj, tak se vše začalo postupně měnit, hlavně krajina a i řeč.

Během cesty jsem se také zastavil na rodné Vysočině, kde jsem se shodou okolností potkal s Pavlem Kupčíkem, který se rozhodl můj projekt podpořit a vyběhl mi naproti z Prahy a mířil do Vsetína. Pavel je úžasný člověk se silným životním příběhem a se srdcem na správném místě. Kéž by bylo víc takových lidí, kteří se jen tak z ničeho nic rozhodnou pomoct. Patří mu velké poděkování.

Od nejvýchodnějšího bodu k nejzápadnějšímu jsem za celou dobu nevyužil žádný dopravní prostředek, pouze své nohy. Za 24 dní na cestě jsem si nedal jediný den odpočinek. Denně jsem chodil průměrně 33 km. Nejvíce za den jsem ušel 44 km. Nejhorší byly první dny na cestě, než si tělo a nohy zvykly na tak velkou porci kilometrů, po čase už to nohy zvládají lépe. Především jsem měl hlavní motivaci cestu dokončit pro Matěje, to mě nejvíce táhlo do cíle.

Co se týká naší nátury, tak mi přijde, že většinou lidé v ČR nejsou příliš otevření, bojí se oslovit cizího člověka, na něco se zeptat, požádat o pomoc nebo cokoliv jiného. Ve srovnání třeba s východem, konkrétně Asií, bych řekl, že jsme v komunikaci a otevřenosti velmi pozadu. Ale toto bude platit pravděpodobně pro většinu Evropy.

Také se mi nelíbí, že spousta lidí si neváží krásné přírody, kterou tady máme oproti jiným zemím ještě téměř nedotčenou. Často jsem v lesích a po krajích cest viděl odhozené odpadky, různé lesní skládky apod. Měli bychom si více vážit toho, že nemáme hromady turistů, jako je to v jiných zemích, a že naše příroda je skutečně krásná a rozmanitá, a podle toho bychom se k ní měli chovat.

Někteří lidé, které jsem během cesty oslovil s pomocí pro Matěje, se snažili jeho příběh šířit dál a také vymýšleli další varianty, jak by šlo Matějovi pomoci. Když lidé chtějí, tak velmi rádi pomohou, ale jen málokdy sami od sebe.

Děkuji všem, kteří se podíleli na jakékoliv formě pomoci pro Matěje a sledovali moji cestu.

Tato cesta mě mnoho naučila a chůzi jsem zcela propadl. V současné době už se snažím cestovat více vědomě, snažím si odladit ultralehkou výbavu, abych na cestách tolik netrpěl. V tom mi tentokrát hodně pomohlo mnoho partnerů, kteří další projekt Pěšky pro Emičku podpořili.

Sledujte moji další cestu a budu se moc těšit na vaši podporu!

Líbil se vám tento článek? Podpořte prosím Vaška v jeho projektu a pomozte Emičce. Pokud nemůžete z nějakého důvodu finančně, tak alespoň lajkováním a sdílením tohoto článku, moc děkujeme!