Dne 11. 5. 2017 to bylo přesně měsíc, co jsem vyrazil na další dobročinnou cestu. Tentokrát po hranicích bývalého Československa (4 000 km). Momentálně píši z Krušných hor po první tisícovce kilometrů v nohách. Ještě mě jich čeká zhruba 3 tisíce.

Cestu jsem započal v Břeclavi za doprovodu majitele a provozovatele webu ŽivotNaCestách.cz Kamila a jednoho z jeho spolupracovníků Tomáše. Ze začátku mě čekala nepříliš zajímavá, rovinatá krajina, ale jakmile jsem došel na začátek NP Podyjí, tak se vše změnilo. Konečně na mě čekal i nějaký ten kopeček a především krásné listnaté zelené lesy. Snažil jsem se držet co nejblíže hranici a Dyje, ale místy to bylo poměrně náročné, protože v prvních zónách NP je volný pohyb složitější. Zašel jsem se podívat na Nový Hrádek a zrovna v tu chvíli jsem se míjel s dalším českým poutníkem, který také jde po hranicích Československa, akorát jde v protisměru. Bohužel on zrovna byl na rakouské straně a já se nemohl přes Dyji dostat za ním, takže jsme se nesetkali. Snad nám to vyjde napodruhé v polovině našich cest.

Další zajímavá zastávka byla ve Slavonicích, kde se ke mně na kousek cesty přidali 4 oslíci, se kterými jsme vzbudili velký rozruch na slavonickém náměstí. Den předtím jsem tu byl seznámen s celou řadou zajímavých lidí a mohl jsem tak více šířit příběh Emičky a cíl mé cesty. Stihl jsem tu také dát krátký rozhovor pro regionální TV. S oslíky jsme dorazili na trojmezí a během jediného dne jsem stihl přejít Českou Kanadu a její krásné lesy.

V těchto dnech se začalo velmi ochlazovat a především mě čekal každodenní déšť. Z Nové Bystřice jsem prošel přírodní park Homolka – Vojířov, který mě uchvátil. Nikdo nikde, liduprázdno a jen krásné, husté lesy a močály. Připadal jsem si spíš jako někde v sibiřské tajze než u nás v ČR. Odtud už jsem začal procházet CHKO Třeboňsko. Všude samozřejmě samý rybník a krásné lesy. Hned potom jsem plynule navázal na Novohradské hory, které mě naprosto uchvátily. Poprvé během cesty jsem se také dostal na vyšší kopce a dostal se přes 1 000 m n.m.

S přibývající nadmořskou výškou se začalo ochlazovat a objevil se první sníh. I přesto jsem si novohradky užil. Jsou tu nádherné nedotčené lesy s krásnými čistými potůčky. Prošel jsem si také Žofínský prales, který je jednou z nejstarších přírodních rezervací u nás. V Novohradských horách žije i los evropský, a zrovna když jsem tu procházel po jedné lesní cestě, tak mi dva výstavní kousky přeběhly přes cestu. Byli obrovští, jen jsem se zastavil a kochal se tou nádherou. Po novohradkách mě čekal přírodní park Vyšebrodsko, kde mě především dostala krásná opatská stezka pod Vyšším Brodem.

Chladno bylo stále, ale to jsem ještě netušil, co mě čeká na Šumavě. Tuto etapu jsem si po jejím zdolání pojmenoval „bílé peklo“. První den mi ještě vyšel dobře. Svítilo sluníčko, vyšlápl jsem si ke krásnému Plešnému jezeru a pokračoval dál. Další dny ale přišlo prudké ochlazení a začal se objevovat první sníh. Předpověď byla nekompromisní. Teploty pod bodem mrazu a 3 dny sněžení v kuse.

Jelikož jsem stále stoupal a pohyboval se nad výškou 1 000 m n.m., začaly se objevovat první sněhové závěje. Nepřetržité sněžení a mráz způsobily, že další 2 dny jsem se brodil po kolena ve sněhu a postupoval denně o pouhých 15 km. Bez zimní výbavy, hodně nalehko. Nezbývalo mi ale nic jiného, než pokračovat dál. Naštěstí se objevilo pár dobrých lidí, kteří mě na Šumavě ubytovali. Spal jsem tam tedy venku pouze dvakrát.

Po Šumavě jako by se konečně vše začalo k dobrému obracet. Zahájil jsem etapu přes krásný Český les, který si mě opravdu získal. Na nejvyšším kopci Čerchov byly ještě zbytky sněhu, ale pak už to začalo být veselejší. Kousek pod Čerchovem jsem přespal na jedné farmě a zastavil se i v Domažlicích na základní škole, kde se rozhodli můj projekt podpořit a děti tu budou pořádat dobročinný jarmark pro Emičku. Přišel jsem jim tedy povyprávět o svých cestách a poděkovat jim.

Pohraničí Českého lesa je opravdu pozoruhodné, je tu velký počet zaniklých obcí a občas jsem kráčel 2 až 3 dny lesem, aniž bych potkal jediného živáčka. Často jsem spával venku, v lese, kde je mi ostatně nejlíp. Občas mi někdo nabídl nocleh u sebe doma přes mé stránky Cesta za sny, a tak jsem měl možnost poznat spousty nových zajímavých lidí a také si poslechnout zajímavé příběhy.

Začal jsem se pomalu blížit na Chebsko a k nejzápadnějšímu bodu ČR, kde jsem před rokem dokončil svoji cestu Pěšky pro Matěje. Dorazil jsem do nejzápadnější obce Krásná, kde jsem se opět setkal s panem starostou, který byl velice překvapen, protože o mé letošní cestě vůbec nevěděl. Bylo to opět super setkání. Hned druhý den jsem pak dorazil opět na nejzápadnější bod ČR, téměř na rok přesně. Jenže má cesta tu tentokrát nekončila, spíš naopak začínala, protože mě čekají ještě další 3 tisíce km. Odtud jsem pokračoval na trojmezí a „vykroužil“ jsem ašský výběžek a začal to konečně zase směřovat směrem nahoru.

Velmi brzy jsem zahájil etapu přes Krušné hory, které mi velmi připomínaly Šumavu s tím rozdílem, že tu nebylo půl metru sněhu. Krušné hory jsou také velice rozmanité, více na sever je tu mnoho rašelinišť a zajímavých smíšených lesů. Nejvíce se mi zřejmě líbily východní Krušné hory, které byly velmi fotogenické.

Momentálně (15. 5. 2017) se již pohybuji v CHKO Labské pískovce s úžasnými výhledy na České středohoří.

Co se týká finanční podpory pro Emičku, pro kterou tuto cestu dělám, tak do dnešního dne bylo vybráno okolo 25 tisíc Kč. Moji cestu můžete průběžně sledovat na mých facebookových stránkách Cesta za sny a Emičku můžete podpořit finančně na její sbírkový účet 2700501868/2010, variabilní symbol 111.

Omlouvám se, že vše píši velice stručně. Bohužel není možné vše popisovat podrobně, protože už teď by všechny zážitky vystačily na sepsání knihy.

Děkuji

Václav Malinský

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!