Cestujeme z mnoha důvodů. Rádi poznáváme jiné země, daleké kraje, nové mravy a životy různých lidí. Někdo z nás touží po vysokých horách, někdo po hlubokém oceánu, někdo po široké poušti a někdo touží po tom, pomáhat na své cestě ostatním. A ať si říká, kdo chce, co chce, tento cíl je nejvíce ušlechtilý a pokaždé mě nadchne, když lidi s takovýmto „poselstvím“ potkám a doufám, že je budu potkávat i nadále!
David, 22 let, student VŠ, a Miroslav, 22 let, student VŠ, se vydali na ne tak zcela obyčejnou cestu…
ZTePiLí muži na cestách
Uvažovat o projektu ZTePilí muži na cestách jsem začal v květnu 2014. V mém soukromém životě nastaly problémy. Nechtěl jsem se však zanořit do sebelítosti, a tak jsem své problémy využil jako odrazový můstek pro realizaci charitativního projektu. Přidali se ke mně mnozí mí kamarádi, které můj nápad nadchl, a do konce jara jsme společně vymysleli cíle projektu.
Rozhodli jsme se, že uspořádáme pochod přes celou Moravu ze severu na jih a cestou seznámíme veřejnost s výzkumem a využitím kmenových buněk formou rozdávání letáčků, povídání si s lidmi a uvedením pár besed. Cestu jsme vyměřili na 270 km.
Na tom by nebylo nic podivného, ale možná jsem zapomněl zmínit, že trpím vrozeným neurologickým onemocněním, spinální svalovou atrofií III. stupně. Kvůli této nemoci mi postupně ochabuje svalstvo. Můj kamarád Mirek, který se ke mně přidal jako druhý účastník pochodu, se narodil s rozštěpem páteře a je již 15 let upoután na invalidní vozík.
Před začátkem cesty jsme kontaktovali občanské sdružení Buněčná terapie, které je přidruženo k Ústavu experimentální medicíny Akademie věd. Od nich jsme dostali kontakt na pana Lubomíra Kopala, který trpí amyotrofickou laterární sklerózou (ALS) a akutně potřebuje finanční prostředky na léčbu kmenovými buňkami. Pacienti s ALS bez léčby kmenovými buňkami mají od vypuknutí nemoci 2 – 5 let života. Ani aplikace kmenových buněk nemůže zastavit projevy a zhoršování se ALS.
Na konci srpna 2014 jsme tedy s Mirkem sebrali všechny síly, sbírkovou pokladničku, doprovodné auto, Adél a Martina, kteří nám cestou pomáhali, a během 19 dnů jsme prošli napříč celou Moravou z Bílé Vody do Lanžhota. Za podpory široké veřejnosti, Českého rozhlasu, obce Bílá Voda, rodin, přátel, dokonce i České televize, televize Nova a hlavně neskutečně štědrých dárců jsme vybrali cílovou částku 150 000 Kč.
Pan Kopal tak opravdu mohl podstoupit léčbu pomocí kmenových buněk. V listopadu mu byly aplikovány v nemocnici Moheb Kousar v íránském Teheránu. Tři měsíce usilovné organizace a 19 dní pěší chůze a jízdy na invalidním vozíku daly základ našim dobročinným aktivitám. Třeba právě teď, když čtete náš příběh, připravujeme druhý ročník túry za účelem pomoct. Ověřte si to zde.
Co jste cítili na začátku cesty? Pustit se do něčeho takového musí být síla.
Náš začátek cesty byl již v 6:30 ráno, kdy jsme na ostravském nádraží Svinov vyzvedávali paní redaktorku z Českého rozhlasu Olomouc. S tou jsme si popovídali o naší cestě již cestou a probrali kdeco. Skutečně jsem si uvědomil, do čeho jdeme, až se startem v Bílé Vodě. Byl tam pan starosta Mirek Kocián, také pan Kopal a jeho rodina, novináři… No co si budem říkat… tehdá mi bylo jasné, že jakmile vyjdem, můžeme vypnout až v Lanžhotě. Zklamali bychom nejen pana Kopala, ale i sebe, a to jsem nehodlal dopustit, aniž bych do té cesty nedal vše, stejně jako do organizace.
Jak na vás reagovali lidé, které jste potkávali po cestě?
Mnoho lidí se ptalo, zda jsou rozdíly mezi městy a vesnicemi, či zda se ochota a vstřícnost lidí mění se zmenšující se zeměpisnou šířkou. Na to jsem vždy odpověděl, že tohle se mění člověk od člověka, protože každý z nás je jiný. Existují obce jako Uničov či Ratíškovice, kde máme vyloženě pozitivní zkušenosti a ohlasy, a taky města z opačného pólu jako např. aglomerace Uherského Hradiště a Starého Města. Tam opravdu nebylo nic, co by dobilo energii. Většinou to ale byly reakce vstřícné. Bylo skvělé, že vlastně téměř každý den nás zastavil někdo se slovy, zda jsme ti ZTePilí muži a přispěl. Tohle dobíjelo energii… Také si ale vzpomenu hned třetí den při stoupání na Ramzovské sedlo a na paní, která tvrdila, že tohle je věc Boha a že je nehumánní zabíjet lidská embrya. Bylo zapotřebí jí vysvětlit, že kmenové buňky se dají získat úplně jinak a že se snažíme šířit osvětu o kmenových buňkách a ne publikace Strážné věže. Při tom stoupání v dešti to byl docela zážitek pro psychicky odolné jedince. A když rozvedu třeba ten Uničov… Tam jsme seděli na náměstí jen tak u auta a obědvali. Během asi 20 minut, kdy jsme lidi ani nekontaktovali a neoslovovali je, nám nanosili do kasičky cca 1 600 Kč. Pak jsme nějakým zázrakem utekli před šílenou bouřkou a došli do cíle zároveň s tím, kdy průtrž začala. Měli jsme ten den docela štěstí.
Nastala chvíle, ve které jste to chtěli vzdát?
Vzdát to? Věnovat hromadu času a energie na organizaci, spojit se s desítkami lidí včetně pana Kopala, získat mediální pozornost, aniž bychom se jakýmkoli médiím ozvali (ano, ČRo, ČT, Nova, iDnes atd. se ozvali sami od sebe), sehnat finance na realizaci, vyrazit na cestu a pak to vzdát? Ne!
Nemohl bych kouknout do očí p. Kopalovi ani na sebe do zrcadla. Už když jsme v květnu rozeslali první maily, otočila se na mě Adél a říká: ,,Tak… teď už nemůžeš vycouvat.“ A to platilo do posledních metrů před MÚ v Lanžhotě. Poslední den nám ale nepřál. Pršelo, nálada byla pod psa, auto si vyžádalo akutní návštěvu servisu a my nakonec ušli jen 3 z plánovaných 13 kilometrů. Ale nevím, co by nás dokázalo zastavit, když jsme byli už tak blízko.
Jak jste řešili stravu a ubytování?
Ubytování jsme řešili jen ve větších městech cca každý třetí den. Konkrétně ve městech Lipová – Lázně, Šumperk, 2x Olomouc, Otrokovice a Bzenec. Jednak z důvodu, že jsme chtěli náklady na projekt srazit co nejníže, a také proto, že není úplně jednoduché sehnat bezbariérové ubytování. Obzvlášť v přijatelné cenové kategorii. No a jídlo jsme měli nakoupeno. Byli jsme vybaveni také plynovou bombou, která nám po ránu dopřála čaj, polívku nebo ovesnou kaši. Toto jsme doplňovali jednou za den teplým obědem v nějaké hospůdce či restauraci. Denně však ani tato možnost někdy nebyla. Vše bylo zařizováno hlavně s ohledem na náklady. Čím méně jsme utratili, tím víc peněz jsme pak měli pro potřebnější věci jako aplikace kmenových buněk pana Kopala.
Zajímá mě tohle a myslím si, že se to může někomu hodit. Pokud Mirek absolvoval celou trasu na vozíku, nebyly konkrétně s vozíkem problémy? Museli jste opravovat?
Ano, vybavím si situaci, kdy Mirek seskočil z vozíku, sedl si na krajnici, odpojil kolo, něco si tam „pošteloval“ a zase sám naskočil. I když už se známe nějaký rok, byl jsem tou lehkostí a suverenitou, s jakou to udělal, překvapen. Pak zhodnotil, že už mu tam nic nedrhne, a my pokračovali.
Jednu cestu máte za sebou a dopadla podle všeho úspěšně. Kam se vydáte teď a s jakým cílem?
Ano, vypadá to, že skončila úspěšněji, než jsme si ještě v srpnu připouštěli. Možná i proto jsme neměli těžké rozhodování, když jsme se sami sebe zeptali, jestli do toho napřesrok jdeme znovu. Už teď máme vyměřenou 16denní trasu a kontaktujeme různá místa. Vzhledem k probíhající fázi příprav a vlastně minimu potvrzených informací bychom ještě neradi dávali takhle do éteru bližší info. Rozhodně tu Moravu chceme projít znovu a chceme pomoci dalším lidem, kteří to potřebují. Veškeré průběžné info je zveřejňováno na našem FB „ZTePilí muži na cestách“.
„Nebojte se nabídnout pomoc někomu, kdo ji potřebuje, má to smysl.“ www.facebook.com/ztepili.muzi
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!
„Každá cesta nezačíná prvním krokem, ale sněním o něm.“ PR manager, autor článků a autor knihy Nekončící cesta.
Moc pěkný článek