Norská příroda, ta je ryzí, čistá, divoká. Má své nezaměnitelné kouzlo. Vůbec se nedivím Norům, že věří na skřítky. Místní hory a lesy v nejednom turistovi přirozeně vzbuzují svým kouzelným vzezřením pohádkovou náladu. Ani národní park Rondane není výjimkou.

[wpgmappity id=“88″]

 

To jsem pak opravdu čekala, že se zpoza keře vynoří houf létajících víl, nebo že noc strávím ve společnosti veselých trollů. V „dračím údolí“ pod horou Rondslottet, což je nejvyšší hora parku Rondane (2 178 m n.m.), bych zase nebyla ani trochu překvapená, kdyby se odkudsi vynořila nebezpečná saň.

V Rondane existují místa jako stvořená ke snění. Především v okolí řek, jezer a romantických vodopádů se člověku tají dech. Třeba dvacetimetrový vodopád Storulfossen, který se na rozdíl od jiných vodopádů netradičně vyloupl uprostřed rovinaté otevřené krajiny, je přímo kouzelný. Vodopád se nachází na trase mezi městem Mysuseter a horskou chatou Rondvassbu.

Tato trasa se dá zvládnout za dva dny. Je to příjemný a nenáročný výlet, jehož cílem je právě chata Rondvassbu (1 173 m n.m.). Ta se rozprostírá na břehu jezera Rondvatnet s průzračně čistou vodou. Rondvassbu je výchozím bodem, odkud člověk může vyrazit několika směry.

Jedním z nich je trasa na horu Rondslottet, nejvyšší vrchol parku Rondane. V chatě si člověk může odpočinout, občerstvit se (zdejší wafle jsou neskutečně dobré), osprchovat se, případně i přenocovat a nabrat sil na další cestu. My jsme zvolili levnou variantu a spali jsme opodál ve stanu, abychom dalšího dne pokořili Rondslottet.

Cestou k vrcholu se prochází nejprve zmiňovaným „dračím údolím“, které je plné nazelenalých kamenů. Není to zrovna pohodlná pěšinka, nicméně zatím je to pořád pohodička. Tedy když nepočítám značení trasy, které je poněkud ležérní. Pak se ale cesta začne stáčet a to je teprve dobrodružství.

Kameny se vrší na sebe, cesta směřuje výš a výš a člověk brzy musí použít i ruce, aby se vyškrábal nahoru. Většina kamenů se viklá, sem tam nějaký spadne, zábradlí nebo řetězy bys hledal marně.

A trasa se vine pořád dál, jako by se nechumelilo. Což o to, nahoru se to dá zvládnout bez obtíží, ale cesta dolů, to jsou pro mě muka. Konkurujíc ještěrkám, jsem přilepená všemi končetinami a trvá mi to déle než prve nahoru. O to větší radost jsem ovšem měla, když jsem na všechno vzpomínala nad těmi božskými waflemi.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!