I když nechvalně proslulé, přesto kouzelné městečko Kanchanaburi v sobě ukrývá neuvěřitelné množství opojných chutí, vůní, zvuků, obrazů i emocí. Je pravdou, že pojem městečko tady vzhledem k množství obyvatel, kteří tu žijí, není až tak úplně na místě. V roce 2006 jich bylo už něco přes 31 000.

A to už u nás vydá s přehledem na běžné okresní město! V Asii je to prostě ale jinak a 31 000 lidí tady nijak zvlášť velké číslo není. Každopádně ať už je to, jak chce, Kanchanaburi na mě působí spíše jako velká vesnice než město. A právě možná to mě na něm tak okouzlilo.

Po několika nocích strávených v plovoucím domě v Sam’s River Raft House se s holkami setkáváme v mém oblíbeném Red Tanks Baru, který jsem si zamiloval hned na první pohled, a po pár vynikajících osvěžujících drincích plánujeme zítřejší výlet do národní parku Erawan.

Měl by to být park plný krásných vodopádů a tak si říkám, že by tam mohlo být určitě co fotit a taky by to mohlo být zajímavé jako tip na výlet pro čtenáře Života na cestách. „Inu dobrá, přidám se a vyrazím s váma,“ odpovídám na dotaz, jestli pojedu taky. „Dost vážně ale přemýšlím nad tím, že bych tento výlet absolvoval na skútru, ať si zase trošku zajezdím v jedné stopě, páč už celkem dost dlouho abstinuju a už mi to opravdu hodně chybí,“ dodávám na závěr. Holky potvrzují, že to vidí taky jako dobrý nápad, i když já sám si tím ještě úplně jistý nejsem, ale při představě, že se tam budu v tom parnu trmácet autobusem, je skútr jednoznačně jasnou volbou.

Pohrávám si s tou myšlenkou vlastně už od samého začátku, co jsme sem přijeli, nemám zatím ale vůbec tušení, jak je to daleko, jaká silnice mě na cestě do parku čeká, na jaké můžu natrefit počasí, jak moc složité bude najít správný směr a trasu a taky jestli někde narazím na nějakou benzínku apod.

Projet se zase po dlouhé době na „motorce“ s větrem ve vlasech je opravdu velkým lákadlem, a tak jsem rozhodnutý – vyrážím do Erawanu na skútru. Podle zjištění v mapách by to mělo být cca 72 km a celkem jednoduše dosažitelné i v sedadle jednostopého oře, navíc se zdá, že po dobře značené a víceméně jediné silnici vedoucí tím směrem. Co mi ale trošku dělá starost a nemám tušení, jak to bude, je přítomnost čerpacích stanic po cestě. Koneckonců jsem se právě tímhle už párkrát vytrestal na Novém Zélandu, kdy jsem s úsměvem na rtu bral na lehkou váhu cedule typu „poslední čerpací stanice pro příštích 180 km“ apod. A taky spotřeba mého skútru, kterou opravdu po pár hodinách ježdění odhadnout nedokážu.

Jak se později ukazuje, obavy to byly celkem oprávněné, protože cestou narážím na tři čerpací stanice – první je příliš blízko za Kanchanaburi na to, aby na ní mělo smysl tankovat, druhá aktuálně úplně bez benzínu a teprve až na třetí narážím na benzín. K ní už ovšem přijíždím téměř na výpary.

[wpgmappity id=“78″]

 

Přesto, že jsem vyjel asi necelou hodinu po autobuse, kterým jedou holky, dorážím na místo ještě zhruba 15 minut před nimi. Načasování mám tedy skvělé a …musím já se pochválit – neodhadnul jsem to věru zle, zkrátka znalec, jak má být! (Pozn. redakce: Jestli v tom někteří cítíte nějaký náznak nebo parafrázi na filmového Mrazíka, tak vězte, že v tom opravdu je.) Co jsem ale úplně moc neodhadnul, je fakt, že jsem se na tento cca dvouhodinový výlet vydal jen v triku s krátkým rukávem a bez šátku, takže jsem se cestou vcelku solidně spálil jak na krku, tak na ramenou. A to i přes tričko.

Národní park Erawan nacházím bez sebemenšího zaváhání či problému. Je to víceméně, jak se lidově říká „pořád rovnou za nosem“, a až přijde ta správná odbočka, směrová cedule vás na Erawan navede. Podle mě to nejde minout.

Po zaplacení vstupu (cizinci 200 THB, místní 0 THB) na vjezdu do areálu pokračuji dále po asfaltové cestě na skútru. Přijet se dá až přímo před hlavní vchod, kde je dokonce i parkoviště vyhrazené jen pro skútry. Doporučuji si ale nezapomenout ve skútru celý den klíček v zámku od sedadla, až si budete vytahovat věci ze zavazadlového prostoru, jako se to stalo mně – nemuseli byste mít takové štěstí jako já a mohli byste přijít a zjistit, že skútr je pryč. Těžko by se asi vysvětlovalo, že skútr vám ukradli a klíček jste při hledání skútru někde nejspíš museli ztratit… Mám opravdu velké štěstí, že mi tady ten skútr zůstal, protože tady má tahle věc pomalu srovnatelnou hodnotu jako velbloud v Egyptě. Později mi to potvrzuje i majitel Red Tanks Baru, když mu vyprávím, co se mi „podařilo“.

Národní park Erawan je plný různých přírodních tůněk, říček a vodopádů a celkově má 7 úrovní. Po celou dobu jdeme nahoru do kopce, přičemž se dá průběžně ochladit koupáním v některé z již zmíněných 7 úrovní nebo chcete-li kaskád. V prvních dvou úrovních jsou všude rozmístěny vyvýšené rohože, připomínající menší pódia, která slouží k relaxaci a místní lidé je hojně využívají k piknikům se svými rodinkami. Z tohoto důvodu doporučuji návštěvu raději v pracovní den, pokud máte možnost, protože přes víkend je tady opravdu hodně živo. Na početné thajské rodinky, užívající si svůj piknik, tady narážíme prakticky úplně na každém kroku.

Naštěstí se ale nemusíte děsit ani v případě, že vám návštěva národního parku Erawan vyjde na víkend. Při vstupu do 3. levelu zjišťujeme, že dál už s sebou totiž žádné jídlo nést nemůžeme. Pokud si s sebou chcete vzít vodu, musíte za plastovou láhev složit vratnou zálohu.

Paní zapisuje do notýsku výši zálohy, kterou jí dáváme, a pořadové číslo. Stejné číslo pak píše nesmazatelným fixem na láhev. No, nesmazatelným… Někteří mají od toho fixu černou celou ruku, protože je tady dost teplo a vlhko. Zálohu za plastovou láhev dostáváme zpět až po předložení plastové láhve s daným číslem.

Skvělý nápad, jak zamezit vyhazování plastů v parku! Zároveň i dobrý způsob, jak získat peníze na financování lidí, kteří to uklidí po těch, co nehledí na korunu, teda spíše na baht, a láhev tady třeba pohodí i přesto, že za ni složili nějakou zálohu.

Koupání si necháváme až jako prémiovou odměnu do posledního levelu. V parku Erawan je koupel opravdu moc příjemným a vítaným osvěžením po tak dlouhé cestě v parném dni. 7. kaskáda skýtá jako cílovou odměnu největší a nejvyšší vodopád národního parku. Voda v jezírku je poměrně dost… „brrr, řekl bych, že docela studená!“.

Rozdíl teplot způsobuje mírný šok, ale o to je později koupel příjemnější. Ve vodě na mě útočí hejna ryb a koušou mě do nohou. Chvíli je to příjemné, ale po chvilce to začíná lechtat takovým způsobem, že se to nedá vydržet a raději prchám. :-)

Děláme pár fotek, ale hlavně si užíváme zasloužený relax a koupání. Ještě trošku masáže zad pod vodopádem a vyrážíme dolů, kde se postupně v jednotlivých kaskádách koupeme. Když budete pozorní a občas zvednete hlavu, zahlédnete nad vámi v korunách stromů odpočívající nebo skotačící opice, občas proletí nějaký krásný motýl nebo proběhne ještěrka.

Na místě, kde jsme složili zálohu za plastové láhve, je ukazujeme ke kontrole a následně vyhazujeme a přebíráme zpět naši zálohu. Na parkovišti je pár stánků s různými dobrotami, a tak neodolám a jdu si dát krásný kousek kuřecího masa, který je připravený na gril v takových dvou dřívkách, které slouží jako skvělé držátko, za které mi jej usměvavá slečna dává na gril. S chilli omáčkou a malým pivkem v plechovce na uhašení následného požáru se z toho nakonec stává velice příjemný piknik.

Nasedám na skútr, abych vyrazil vstříc dalším dobrodružstvím, a vydávám se na cestu zpět do Kanchanaburi. Dnešní den byl opravdu úžasný a pokud budu mít příležitost, moc rád se do národního parku Erawan zase ještě někdy vrátím.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!