Jsou dvě hodiny ráno kazašského času a právě jsme usmlouvali taxi z letiště z 15 000 tenge na 10 000. Další den (samozřejmě) zjišťujeme, že je to cena přemrštěná, ale co už… teď je hlavní se dostat co nejdříve na pokoj, usnout a naladit se na kazašský časový režim. Týden v Kazachstánu nabitý zážitky právě začíná…
Astana
Kazašské hlavní město víckrát změnilo svůj název, teď už je to znovu Astana. A město je to trochu zvláštní: široké cesty, rozlehlé plochy, bizarní či megalomanské stavby nebo skulptury, které středoevropan už považuje za hranou kýče. Také ale pozoruhodné stavby od věhlasných architektů. Město je to zajímavé, ale chybí mu určité kouzlo. Za celé dva dny jsme nepotkali jedinou pekárničku, masnu, prodejnu čaje apod. Převažují velká odosobněná nákupní centra a velké bytové domy. Za pravým místním životem se tu musí asi na kraj města…
To nás ale neodradilo. Osobně mám třeba moderní stavby rád. První významnější budovou, na kterou první den narazíme, je Vojenské historické muzeum. Nemáme v plánu jít dovnitř a venku je stejně několik zajímavých exponátů jako tanky nebo bojová vozidla s raketovými systémy. V plánku před muzeem vyobrazený Mig však nikde nevidíme. V nedalekém podchodu se setkáváme s prvními z mnoha vyobrazených jelenů, srnek a srnců. Tihle jsou na poměrně kýčovité malbě. Jinak tahle zvířátka v Kazachstánu později uvidíme jako sochy nebo součásti uměleckého zábradlí apod. Holt jiný kraj, jiná kultura a jiná hranice toho, co je kýč.
Po asi dvou hodinách dáváme pauzu. V místním fast foodu Giraffe do sebe ládujeme maxi kebab, který je opravdu maxi (hned jsem si vzpomněl na Arménii, kde si v klidu objednáte metr kebabu), a doplňujeme tekutiny. Každý den jedeme na černém čaji, tady naše kazašská čajová kultura tedy započala.
Míjíme první mešitu a chvíli se zdržíme v parku Kazašsko – korejského přátelství. Následují další kilometry v příjemných, leč rozlehlých parcích. Jeden z nich je i před Palácem míru a harmonie, což je budova ve tvaru pyramidy z roku 2006. Čas celkem rychle letí, na nedalekou mešitu Hazrat Sultan Mosque se díváme jen zpovzdálí s domluvou, že tady začneme zítřejší den. Máme v plánu totiž dnes dojít až ke známé věži Bajtěrek. Tady nás už zastihl západ slunce. Takže poslední fotky věže (opět s rozhodnutím, že se sem ještě další den vrátíme), teplota klesá k 5 stupňům a už tedy jen vyřešit dilema, kde se najíst. Volíme, že to bude někde v blízkosti ubytování. Chceme si mávnout na taxíka, ale sami tušíme, že to tentokrát nebude jednoduché jako na předchozích cestách v jiných zemích. Ujímá se nás jeden místní a přes aplikaci Yandex nám objednává taxi. „Bez aplikace v mobilu se tady taxíkem v podstatě nesvezete.“: dodává. Yandex jsme zkoušeli ráno stahovat, jenže protože je to ruská aplikace, tak se nám ke stažení ani nenabízí. Další den tak stahujeme aplikaci InDrive, která funguje spolehlivě.
Večeři dáváme v restauraci Epocha. Jde o turistické místo s cenami vyššími než je na kazašské poměry obvyklé. Všude v restauraci jsou vystaveny věci ze sovětských dob, některá zákoutí s pestrou výstavkou suvenýrů jsou poměrně bizarní. Nechybí obligátní černý čaj a po zahřátí vše spláchneme ještě pivem Steinbart Light, které je prý k dostání jen tady.
Den druhý v hlavním městě
Další den začínáme u zmiňované mešity Hazrat Sultan Mosque. Je to jedna ze dvou velkých mešit ve městě, obě jsou jedny z největších ve střední Asii. Procházíme rozlehlé vnitřní prostory. Přišli jsme zrovna v době modlitby, tak jen potichu a pokorně nasáváme atmosféru. Od mešity se necháváme taxíkem odvézt na nejvzdálenější místo naší dnešní trasy – ke stavbě Khan Shatyr. O téhle stavbě se říká, že to je největší stan na světě. Jinak vevnitř je nejen klasické nákupní centrum, ale taky třeba tropická zahrada s lagunou a písečnou pláží.
Přes protilehlý Lover´s park už vyrážíme směrem k věži Bajtěrek. Jen tedy přidáváme ještě jednu odbočku – k mešitě Nur Astana. Zářivě bílá stavba se zlatými kopulemi krásně kontrastuje s blankytně modrou oblohou. Cvakáme fůru fotek. Fotogenické jsou hlavně průhledy skrz vnější zeď směrem ke sluncem zalité mešitě.
105 metrů vysoká věž Bajtěrek z roku 2002 nabízí solidní výhled na město; jen fotky neuděláte moc kvalitní, a to kvůli odleskům ve skle. Aspoň má člověk klid na to jen se rozhlížet. Věž je otevřená až do pozdních večerních hodin, takže si tu můžete užít nejen západ slunce, ale i třeba výhled na osvětlenou Astanu. V kopuli je pozlacený otisk ruky bývalého prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Kazaši se tady s oblibou fotí.
Nočním vlakem přes půl Kazachstánu
Kazachstán je 9. největším státem světa a vzdálenosti jsou tu tedy opravdu velké. Pro přesun z Astany do Almaty tak využíváme noční vlak. Ten přijíždí do stanice na minutu přesně a na minutu přesně i odjíždíme z Astany. Přes noc a dopoledne už nicméně nabíráme zpoždění a do Almaty přijíždíme o dvě hodiny později oproti jízdnímu řádu. Cesta tak trvala 17 hodin. V kupé najdete úložný prostor na zavazadla, umyvadlo, malou šatnu a taky nejpohodlnější schůdky na horní lůžko, jaké jsme v nočních vlacích doposud viděli. Můžete si taky sestavit snídaňový stolek. Jízdenky máme koupené více než měsíc dopředu.
Almaty
Almaty bylo až do roku 1997 hlavním městem Kazachstánu. Oproti Astaně je to přirozenější město. Město, kde to žije, kde se potkávají lidé a taky město zeleně. A má ještě jednu přidanou hodnotu – leží nedaleko pohoří Ťan-Šan.
V rámci pobytu v okolí Almaty máme v plánu zajet se podívat na známé přírodní lokality, což jsou Charyn Canyon a horská jezera. Obojí dle popisů ve vzdálenosti cca 3-4 hodiny od Almaty. Původní myšlenka, že si půjčíme auto, dostává trhliny v momentě, kdy nám dochází, že jsme nějak vypustili povinnost vyřídit si mezinárodní řidičák. Trip přes veřejnou dopravu by byl dost komplikovaný, dle článků by to chtělo hodně složité logistické operace.
Chtě nechtě hledáme agenturu, která pořádá do oblasti výlety. Jako jedna z prvních nám naskakuje agentura Easy Nomad. Navazujeme kontakt přes whatsapp, hned se nám ozývá Daniyar a rozjíždí se svižná komunikace a lehce složitá organizace. Překopáváme svoje plány a rovněž měníme ubytování v Almaty. Nakonec to klaplo. Za naší součinnosti Daniyar rezervuje dost možná poslední vhodné ubytování v regionu, jednoduché a levné. V Kazachstánu jsou totiž v daný termín státní svátky a mraky místních vyrážejí na cesty jako my.
Poslat pohledy? Ne tak snadné, jak se zdá
Než ale vyrazíme, tak nás čekají ještě 2 dny, dost nabité, ale celkem bezproblémové, protože není potřeba řešit něco zásadního. I když jak se to vezme… Jsme ještě zvyklí posílat pohledy. A za celé 3 dosavadní dny jsme na žádný nenarazili. A tak celá anabáze spojená s posláním pohledů našim blízkým a známým zabírá určitě nějaké 3 hodiny času. Nejdřív vygooglit nějaké místo, kde se dají pohledy koupit: Tak prý snad možná tady: Tartpa. Na adrese onoho místa ale nacházíme jen nějakou uměleckou školu. Až po delší době si všimneme malé cedulky Tartpa. Že by vyhráno? Ne úplně. Strážný v uniformě nás posílá pryč, protože „ti z Tartpy šli na oběd.“
Vracíme se za 3/4 hodiny a už máme povolení vstoupit do budovy. Procházíme kolem otevřených učeben, ateliérů, potkáváme studenty a učitele a až v poslední místnosti ve druhém patře nacházíme, co jsme hledali. Kouzelná prodejna pohledů, plakátů, notesů a dalších suvenýrů, vše na podkladě motivů místních studentů. K tomu se dozvídáme historii budovy školy. Dříve tam bylo sídlo KGB a probíhaly výslechy. Dříve se tu ničilo, teď se tu naopak tvoří.
Sláva, pohledy máme. Teď rychle na poštu, zavírají za pár desítek minut. Vevnitř postávají jednotliví lidé, nedá se vytušit systém nějaké fronty. Tak taky postáváme a sledujeme, kdy se dostaneme „na řadu“, která tady vlastně není. 10 minut před koncem otevírací doby nám jedna „soudružka“ od přepážky oznamuje, že nás už nestihnou obsloužit. To jako fakt? Přece nezačneme zítřek tím, že obětujeme hodinu na cestu na poštu(?). Uff, byli jsme vzati na milost. Minutu před zavíračkou slavnostně předáváme pohledy a potřebnou částku a akce pohledy byla slavnostně ukončena.
Co zajímavého se dá v Almaty vidět?
Opakovaně jsme se vraceli do Parku 28 gardistů-panfilovců. Je tu vskutku hezký pravoslavný kostel – Chrám Nanebevstoupení Páně. Taky tu najdete muzeum lidových hudebních nástrojů, několik památníků včetně Památníku slávy, kde hoří věčný oheň. Nás tu bavil „pouliční život.“ V parku si hrály děti, prodávala se tu cukrová vata, nafukovací balónky, rodiny tu krmily holuby. Taky se tu nabízely projížďky na koních anebo v bizarně kýčovitém kočáře jak z pohádky o Popelce.
Dál se nabízí prohlédnout si Green Market – klasickou tržnici s nabídkou všemožných produktů anebo se jen tak projít po pěších zónách Arbat a Panfilov.
Vyhlídka Kok Tobe
Na tenhle večer jsem se dost těšil. V pozdním odpoledni sedáme na lanovku (stanice lanovky je pár set metrů nad známou budovou Hotelu Kazakstan) a vyrážíme na vyhlídku Kok Tobe nad Almaty. Máme v plánu se tu trochu projít, mrknout na Almaty a panorama Ťan šanu z televizní věže a vyčkat tu do západu slunce. Body 1/ a 2/ moc nevycházejí. Nahoře na kopci je neskutečný lunapark. Něco podobného, i když ne v takovém měřítku, jsme už viděli v Tbilisi, kde je na vrchu hory Mtasminda park.
Nic jiného v podstatě nahoře není a možnost nějaké procházky je vyloučena, protože všechny cesty vlastně vedou dolů z kopce. Což využít nechceme, neb to hatí plán zde zastihnout poslední dnešní sluneční paprsky.
A co se týká televizní věže, tak i když při brouzdání internetem se to jeví, že vyhlídka na věži je otevřená, tak opak je pravdou. Nevadí, dáváme relax na malé planině s výhledem jak na hory, tak na Almaty. Západ slunce je úchvatnou podívanou. Večerní světlo ozařuje vrcholky hor a celé to kouzelné přírodní divadlo si vychutnáváme až do momentu, kdy slunečný koláč zapadne za siluetou města Almaty.
Kaňon Charyn
Tři hodiny jízdy od Almaty najdete zmenšeninu amerického Grand Canyonu – kaňon Charyn. Je dlouhý 150 kilometrů. Nejznámější částí kaňonu je tzv. Údolí hradů, ale i ostatní části jako Temirlik Canyon nebo Bestamak Canyon nabízejí fantastickou podívanou na to, co příroda dokázala vytvořit. V týdnu, kdy jsme tu byli my, tu tvořila nejen příroda, ale i člověk. Ruský filmařský štáb tu natáčel fantasticko-dobrodružnou pohádku a zůstalo tady po nich několik rekvizit.
Horská jezera
Necelou hodinku jízdy od kaňonu Charyn se nachází vysokohorský region s jezery Kolsay či Kaindy. V Kazachstánu se v tu dobu slavil Den vítězství, což bylo spojeno se státními svátky a prodlouženým víkendem. Mraky místních tedy vyrazily na dovolenou a ubytování v Saty, vesnici sloužící jako základna pro výlety k jezerům, tak bylo beznadějně obsazené. Dokonce i jurta, kterou jsme měli rezervovanou v nedalekém údolí, se nakonec ukázala jako obsazená. Bereme tak zavděk jednoduše zařízeným pokojem. Nečekejte žádný komfort: venkovní WC lze doporučit k použití jen v případě největší nouze, koupelna není v nabídce a venkovní teploty klesající k nule musíte přežít bez topení.
Obě jezera vznikla díky zemětřesení. Kaindy lake se vytvořilo poté, co zemětřesení přehradilo řeku. Známý je pohled na stromy v jezeře, které překvapivě nehnijí, ale díky složení vody jsou v podstatě konzervovány.
Na dvě desítky starých buchanek pendlují mezi Saty a jednotlivými parkovišti na cestách k jezerům a vozí turisty. I přes značnou přelidněnost všech míst jsme si dvoudenní akci užili. A při cestě na Charyn Canyon se nám vyplatil brzký budíček. Davy začaly do kaňonu proudit, až když jsme jej opouštěli.
Poslední dny ve městě květin a jablek
Poslední den a půl trávíme znovu v Almaty. Opět se nenudíme a máme celkem nabitý program. Občas využíváme i metro (1 jízdenka – 80 tenge), ale protože má jen jednu linku, tak ne vždy nám pomůže k praktickému přiblížení se.
Fotogalerie Almaty:
Líbil se vám článek? Odměňte, prosím, autora za jeho práci lajkováním a sdílením článku. Nic vás to nestojí a nás to potěší. A nebo nám kupte aspoň kafe ;-). Děkujeme!
Mám rád poznávání cizích zemí na vlastní pěst, překonávání určitých výzev, baví mě nasávat tu atmosféru, když je člověk v cizině a zapojuje do toho všechny smysly. Cestování přináší i určitý nadhled a větší soběstačnost…. O večerech a víkendech pak pro vás píšu články z šesti desítek navštívených zemí, včetně těch prozatím nepostižených masovou turistikou, jako jsou Nikaragua, Laos, Kosovo, Senegal či Gambie. Stejně tak vám s radostí a nadšením představuji krásná místa v naší rodné vlasti.
Motta: „Zážitek nemusí být pěkný, ale silný, aby sis jej pamatoval.“– „Cestování je něco, co si nechcete nechat vzít.“ –„Všude se dá nějak domluvit.“
