V restauraci na hranicích s Bolívií dopíjíme druhé kafe a vzpomínáme na téměř dva měsíce zde v Argentině. Jsme „cestovatelé“ v plenkách a bez sebemenšího vědomí toho, co nás čeká, nám před dvěma měsíci začala více jak půlroční cesta na Jawě 350 napříč Jižní Amerikou.

Gringos v Buenos Aires

Neoplýváme bohatstvím, padla proto volba letenek na ty nejlevnější, ačkoliv to znamenalo dva dny na cestě. Skoro jako bezdomovci tak třikrát přespáváme v letištních halách, abychom 13. 11. 2016 s minimální znalostí španělštiny hledali cestu z letiště do hostelu Hostal Granados uprostřed Buenos Aires. Čekají nás totiž tři týdny čekání, než nám dopluje naše motorka. Jako správní gringos si myslíme, že vše půjde stejně hladce jako v Evropě.

Rychle nás vyvede z omylu první městský autobus, ve kterém si nelze koupit u řidiče lístek. Aby vás odvezl z letiště do Buenos Aires, potřebujete jejich SUBE card, kterou však není tak jednoduché získat. Nekoupíte ji na autobusovém nádraží ani ve stanici metra. Musíte najít správné kiosco a pak si ji jít teprve dobít např. do metra. S tím nám pomohl až v Buenos Aires náhodný kolemjdoucí, který kupodivu mluvil i anglicky. Na letišti se tedy  necháváme „okrást“ o 40 USD od taxikáře, abychom se dostali do centra.

Hostel svou kvalitou odpovídá své ceně 350 Kč za 2 osoby za noc. Všude plíseň, ale alespoň máme střechu nad hlavou. Pro další dny volíme ubytování v soukromí přes Airbnb. Není to o moc dražší, ale kvalita nesrovnatelná. Čekání na motorku si krátíme poznáváním místní kultury i jídla. S paní domácí si navzájem vaříme národní pokrmy a jdeme se i podívat na festival, kde pozorujeme tradiční tanec gauchos. Podívaná je to přenádherná. Ladné pohyby tanečníků a ty jejich kroje! Máme možnost také poprvé ochutnat empanadas. U nás je známe pod názvem plněné pirohy, ale tady to má prostě styl.

Díky sociálním sítím se seznamujeme s novými přáteli v Buenos Aires. Čekání je tak opět o něco příjemnější. Dokonce poznáváme i Argentince Javiera, který mluví velice hezky česky – o čemž se můžete sami přesvědčit na videu:

 

Připlutí motorky se nám již potřetí posouvá o pár dnů, rádi proto přijímáme pozvání od motorkářů v Rosario, abychom dále čekali u nich. Nakonec se z toho kvůli komplikacím s celnicí v Buenos Aires vyklubaly dva týdny. Nutno podotknout, že nelitujeme jediného dne.

Postupně zjišťujeme, jak jsou Argentinci vstřícní a pohostinní. Nejenže nás nenechali zaplatit 600 pesos za lístky na autobus do Rosario, ale celé dva týdny nám poskytli střechu nad hlavou, jídlo a velikou pomoc při dostávání motorky z přístavu. Nebýt jich, válčíme s celnicí ještě dnes. Každý zde totiž chce svůj úplatek. Adrian s Fabriciem, naši noví přátelé, se za nás však s úředníky dohadují, a tak nezaplatíme ani peso. Na oslavu si pak společně dáváme nejtradičnější argentinské jídlo – asado. Nevěřili jsme, když nám všichni tvrdili, že se v Argenině při grilování počítá s 1 kg masa na hlavu. Věřte, je to tak.

Konečně vyrážíme!

Po dlouhém měsíci čekání i modlení se za motorku konečně vyrážíme na cestu. Jako první cíl volíme Colonii Carlos Pellegrini, kde jsou k vidění kajmani. Cesta sem vede po 80 km dlouhém ripiu, ale stojí to za to. Kemp za 100 pesos na osobu vám večer poskytne nádherný pohled na západ slunce do klidné hladiny jezera. V šest ráno pak usedáme do člunu a vydáváme se za kajmany. Nelitujeme těch 200 pesos za osobu, díky kterým pozorujeme dvě hodiny slunící se zubatce.

Nelze říci, zda je krásnější pohled na predátory nebo ty padající hektolitry vody v národním parku Iguazu. Jen kdyby tu neměli trojí ceny. Nejlevnější je to samozřejmě pro místní, druzí v pořadí jsou Argentinci a nejvíce zaplatí gringos, tedy my. Rozdíl ceny je takřka trojnásobný (330 pesos/os.) Prohlídka parku nám trvá přes pět hodin. Kromě famózních vodopádů lze vidět i volně pobíhající medvídky nosálky. Ti se nám v nestřeženém okamžiku snaží ukrást oběd, ale marně! Na cestě totiž nemáme zrovna moc času jíst, a tak si alespoň zde dáváme pořádně do nosu a nenecháme si jídlo vzít.

Denně sedíme skoro osm hodin na motorce, abychom překonali neskutečné vzdálenosti. Jestliže se vám v České republice zdá 200 km hodně, neptejte se místních, jak daleko je další město. Řeknou kousek, ale myslí právě tuto vzdálenost. Není ani výjimkou, že právě takto daleko jsou od sebe vzdálené i benzínové stanice. Už dvakrát jsme se klepali strachy, zda dojedeme.

Náhoda ti vždy někoho přivane do cesty

Když jsme vyráželi na naše dobrodružství, jedním velkým otazníkem v našich hlavách bylo, zda nebudeme na vše sami. Marně nás uklidňovaly věty typu: „Nemějte strach, vždy někoho potkáte.“ Dnes už tomu věříme.

Při cestě do Saenz Peňa, kde je největší komunita Čechů i Slováků v Americe, poznáváme další nové kamarády. Javiera a Sole. Jeden motorkářský pár, který se vydal poznávat svou vlast.

Do té doby jsme si občas lámali hlavu s tím, kde budeme spát, protože většina pozemků je tu buď oplocená, nebo je hlídají například krokodýli. Až právě Javier nám vysvětluje, že většina YPF benzínek podél hlavních silnic má určený plac pro volné kempování. Jak chytré! Bohužel i to se nám jednou vymstilo. Když večer přijíždíme do Saenz Peni, hledáme právě takovou benzínovou stanici. Jednu nacházíme. Jdu se obsluhy zeptat, zda je možné zde tedy přenocovat. „No problem, seňor,“ zní odpověď od usměvavého chlapíka za pultem. Jen nám jaksi zapomíná říci, že jejich pozemek končí po 50 m, kde všude stojí kamiony.

Právě kvůli nim volíme místo až na louce poněkud dále. Ve chvíli, kdy již skoro spíme, slyšíme přijíždět auto. Netrvá to ani dvě minuty a už nás policie tahá polonahé ze spacáku. Nevím, zda se klepeme strachy nebo zimou, ale při hrozbě zatknutí mi projíždí mráz po zádech. Dobrou půlhodinu je se psíma očima přemlouváme, aby nás nezatkli. Naštěstí se daří, a tak se nemusíme učit drhnout podlahu kartáčkem. Pro následující dvě noci raději volíme ubytování v hotelu Orel (300 pesos/osoba/noc). Zdá se vám ten název jaksi český? Správně! Do Saenz Peni totiž přijeli první krajané již v roce 1913 a od té doby se československá komunita jen rozrůstala. Koneckonců velmi zajímavou historii krajanů si můžete poslechnout od p. konzula Juráška v tomto videu:

 

Dalším důkazem, že na cestě není člověk nikdy sám, je zde v Jižní Americe i fungující komunita tzv. motoposadas. Motorkářů, kteří zadarmo poskytují střechu nad hlavou dalším motocestovatelům. Díky tomu tak v Saenz Peni poznáváme Marcuse. Ten nás navštěvuje na recepci hotelu, protože mu jeho kamarád, který si nás přidal před pár hodinami na FB, napsal, že jsme zde ubytovaní a možná budeme potřebovat pomoc. Marcus se tak stává naším průvodcem po Saenz Peni. Bere nás do muzea města a železnice a mimo jiné se díky němu naučíme vyrobit i lapače snů.

Vzhůru do oblak

Po pár dnech vyrážíme dále do sedmibarevných hor v Purmamarce. Marně hledáme slova pro to, abychom popsali tu krásu. Takřka celou cestu jedeme s otevřenými ústy v údivu nad tím, co dokáže příroda vykouzlit. Stoupáme až do 4 189 m n.m., kde poprvé ochutnáváme lístky koky. Nechutnají nic moc, ale skutečně to pomáhá na motání hlavy. Ta se nám však nemotá jen z velkých výšek, ale také ze smyslu pro humor benzínových stanic. Nejednou zjišťujeme, že samolepky VISA či WiFi zde mají spíše jen na okrasu. Mnohokrát se tak dostáváme do nepříjemné situace, kdy nám nádrž křičí hlady stejně jako peněženky. Bankomaty na tom totiž nejsou o moc lépe. Většinou se nám podaří vybrat až z druhého či třetího bankomatu, protože neakceptují chipy v našich platebních kartách.

Ačkoliv by se někomu mohlo zdát, že cestování po Argentině není lehké, věřte, že místní vždy rádi pomohou. A ta příroda za to rozhodně stojí!

Více o naší cestě můžete sledovat na naší stránce na Facebooku.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a nám to udělá radost. Děkujeme!