Pojďme si přečíst mé další vyprávění o Kubě. Tentokrát o nejzajímavějším místě Havany, historickém náměstí Plaza de la Catedral (Katedrální náměstí).
Procházíme krásnou uličkou. Lemují ji barevné domy, zdobené keři a květinami. Jeden krásnější než druhý. Je to pěší zóna. Z pekařství se line vůně čerstvého pečiva, posezení venku láká. Před kavárničkou odpočívají znavení turisté. Také bych si na chvíli sedla. Není mi přáno. Aspoň si tu pohodičku fotím. Ostatní jsou zatím kus přede mnou. Musím sebou hodit.
Naštěstí se naše skupina zastavuje. Jsme na náměstí. Dozvídáme se, že Kuba má dvě katolické katedrály. Obě založili jezuité v 18. století. Jednou se pyšní Santiago de Cuba a na druhou se právě díváme. Catedral San Domingo de La Habana v celé své kráse. Uznávám, že je skutečně nádherná. Na první pohled zaujme svou barokní fasádou z vápence.
Údajně byla postavena na památku Kryštofa Kolumba a zasvěcena svatému Kryštofovi. 100 let byla místem uložení ostatků tohoto legendárního mořeplavce a objevitele ostrova. Pak byly převezeny do Santo Dominga a později do Sevilly ve Španělsku.
Hledám vhodnou pozici, abych objekt zachytila celý. Vyčkávám na pravou chvíli. Ale ta nepřichází. Před objektivem se mi neustále pletou nezvaní turisté. Některé dokonce znám. Vypadá to, že ideálního stavu se v tuto denní dobu nedočkám. Co už nadělám. Marné čekání. Fotím. I tak je vidět, že je to paráda.
Chvíli stojím a jen se dívám. Chci si tento obraz vrýt pevně do paměti. To se jen tak nevidí. Až teď si všímám dvou věží po stranách. Každá vypadá trochu jinak. Nevadí mi, že nejsou souměrné. Tady krásně zapadají a průčelí katedrály zdobí.
Vpravo upoutají mou pozornost dva zvony nad sebou. To jsou určitě ty slavné San Miguel a San Pedro. Směs, z níž jsou ulity, údajně obsahuje stříbro, dokonce i zlato.
Naši už vcházejí dovnitř, tak to přes náměstí beru poklusem. Zřejmě nejcennější soška Panny Marie Milosrdné z Cobre je z kamene. Oděna ve zlaté róbě a se svatozáří kolem hlavy vypadá úžasně. Uctívají ji jako patronku Kuby. Nedivím se. Pořizuji nenápadně dva záběry. Proti oknu to moc nevyšlo.
Kousek dál je vyobrazen vousatý svatý Kryštof v bíločerveném oděvu. Tuším, že je to patron cestovatelů. Pro dokumentaci si také dělám obrázek.
Všimnout si máme také vzácného oltáře vyrobeného z bílého kararského mramoru v roce 1820 v Římě.
Výklad sice pokračuje, ale já přestávám stíhat a informace volně plynou kolem mě. Najednou cítím, že je tu příjemný chládek. Než ostatní dokončí prohlídku, na minutku si sedám na okraj lavice. Starší paní vedle se usměje a říká, že také odpočívá. Jen kývám hlavou. Nechce se mi ani mluvit. Přivírám oči, vnímám zvláštní, jakési posvátné ticho.
Jsme opět venku. Pokračujeme úzkou uličkou. Je plná turistů mířících k náměstí. Výprava Japonců. Pobíhají sem a tam, pózují, fotí a znovu pózují a fotí. Dívat se budou, myslím, až doma. A při této frekvenci budou mít rozhodně na co.
Ale co to nevidím. Soukromé podnikání. I zpívající pejsci dokážou vydělávat. Přihlížející se chechtají od ucha k uchu. Pobaveně se zastavím, ale jen jeden záběr a chvátám za ostatními.
Přede mnou se lidé zastavují. Co se tam děje?
Na zdi Mural de Mercaderes spatřuji obrovskou nástěnnou malbu. Teda, vypadá jako malba. Obraz je vytvořen jinou, pro mě zvláštní technikou. Laicky řečeno. Základem je písek dovezený z různých pláží. Je celkem logické, že každý má jinou barvu. Lepením písku na zeď podle předlohy s pomocí šablony vzniklo unikátní dílo.
Opět musím přiznat, že něco takového vidím poprvé. Číhám, než se prostor vyprázdní, abych si tu zajímavost zvěčnila. Kromě toho, že mi vpravo do záběru vlezl nezvaný host, vypadají všechny barvy vybledle. Tentokrát to však není důsledek mého neumění fotit. Ony takové skutečně jsou. Vždyť je to písek.
Ještě jednou procházím kolem obrazu. Postavy nejsou jen tak vymyšlené. Představují údajně významné osobnosti kubánských dějin. Dívám se, jestli někoho poznám, ale průvodkyně už nás pobízí dál. Stačím si všimnout, že všichni jsou běloši, jen jeden vypadá jako černoch. Paní Hana mi to potvrzuje. Na další objasňování není čas.
Čeká nás třetí náměstí Plaza de Armas (náměstí Zbraní). Nachází se v samotném centru Havany. Vzniklo v 16. století jako místo pro slavnostní přehlídky. Je lemováno řadou staveb z korálového vápence. Pocházejí z 18. století.
Paní Hana obrací naši pozornost vpravo k baroknímu objektu Palacio de los Capitanes Generales. Výstavba jedné z nejmajestátnějších budov v Havaně začala ve druhé polovině 18. století na místě původního kostela. Přechodně byla rezidencí španělských generálů, dnes je sídlem Městského muzea (Museum de la Ciudad).
Dalším barokním palácem, který stojí za povšimnutí, je na severozápadní straně náměstí Palacio de Segundo Cabo z roku 1772. Tento „guvernérův dům“ sloužil jako sídlo španělským místoguvernérům. Později zde zasedal Nejvyšší soud. Dnes tu najdeme Instituto del Libro (Institut knihy).
Šlapeme po dřevěných dlažebních kostkách. Na první pohled k nerozeznání od kamene. Připadá mi, že se po nich jde rozhodně lépe než po žulových.
Střed náměstí zdobí krásný park obklopený královskými palmami. Chráněna jakýmsi plůtkem tu stojí mramorová socha Carlose Manuela de Céspedese.
Tento revolucionář v roce 1868 dovedl Kubu k nezávislosti. Stal se také prvním prezidentem Kuby.
Socha stojí na mohutném podstavci a připadá mi, že se dívá někam do dáli, možná vstříc lepší budoucnosti. Zase pracuje moje fantazie!
Průvodkyně ukazuje severním směrem, kde si lze prohlédnout jednu z nejstarších dochovaných koloniálních pevností v Americe z poloviny 16. století – El Castillo de la Real Fuerza (Hrad – Pevnost královských sil). Neodvažuji se ani doufat, že bychom si ji prohlédli. Nemáme času nazbyt. Tak jen poslouchám pár informací.
Velká hranatá příkopem lemovaná pevnost se, mimo jiné, díky bronzové větrné korouhvičce La Giraldilla (zobrazuje ženu pátrající po svém muži na moři) stala symbolem města a Havana Club rumu. Určitě se s ní brzy setkáme.
Neméně zajímavý je i další výklad. Procházíme kolem „domečku“ Villa de San Cristóbal de la Habana. Poblíž je neoklasická dórská kaple El Templete z roku 1828. Tady byla sloužena první mše pod stromem ceiba – podobným, jako se před budovou nachází nyní. Uvnitř této kaple nalezneme tři malby připomínající onu událost. Autorem je Jean Baptiste Vermay.
Loudám se po okolí. Zjišťuji, že celé náměstí je jakýmsi výstavištěm literatury. Dnes je tu „trh“ s knihami. Na rozlehlé ploše jsou stánky a pultíky plné objemných i štíhlých knih, knížek, knížeček.
Hodně návštěvníků vybírá a nakupuje. Samozřejmě se tu potuluje i řada „čumilů“, jako třeba my. Už po chvilce si říkám, knihy jsou sice čtené, ale ten výběr je nevídaný. Připadá mi to jako obrovský antikvariát pod širým nebem.
V příštím pokračování mého vyprávění nás čeká zlatý hřeb dne: návštěva muzea rumů. Také už cítíte tu vůni?
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
