Blíží se poledne, dlažba je rozpálená, horko sálá. Čím víc piji, tím víc se potím. Dívám se kolem a nejsem sama. Také ostatní to horko začíná udolávat. Ale touha poznat nepoznané vítězí. Zvládnu to.
Plaza de San Francisco
Kolem budovy lodní obchodní společnosti a terminálu Sierra Maestra se dostáváme na Plaza de San Francisco (náměstí svatého Františka). Fotím jak automat a běžím za ostatními.
Paní Hana nás upozorňuje na dvě budovy stojící vedle sebe. Lze na nich krásně srovnat původní kubánskou architekturu s novějšími domy.
Vysoká tmavá budova je kamenná, bez omítky. Působí na mě tak nějak ponuře. Novější domy už dostávají barevné fasády, balkóny, zdobení. Líbí se mi tento růžový dům v koloniálním stylu s modrým zábradlím na balkónech a oknech – Casa de la Pintora Venezolana Carmen. Se svými věžičkami je tu jako domeček z pohádky.
Kamenný kostel svatého Františka, Iglesia y Convento de San Francisco de Asís, z roku 1739 v sousedství působí stroze a smutně. Nahlédnu dovnitř. I tady je to „studené“. Pouze vpředu nějaká malba, jinak holé kamenné zdi.
Vracím se na ulici. V obležení „našich“ stojí na chodníku postava z lesklého kovu. No vlastně má důkladně vyleštěné vousy a levou ruku. Jedna moje spolucestovatelka právě toto zjevení objímá a kolega ji fotí. Přibližuji se k hloučku s dotazem: „Co to tady nacvičujete?“
Není to jen tak ledajaká socha. Této rázovité postavě říkají Pařížan. V šedesátých letech 20. století prý tady skutečně žil. A má kouzelnou moc. Pokud ho člověk chytne za ruku a pohladí vousy, přinese mu štěstí. Také se s ním nechávám zvěčnit. Co kdyby se štěstí unavilo a zachtělo se mu usmát se na mě.
Omrknu ještě velkolepou pětiposchoďovou budovu naproti kostelu – Lonja del Comercio de La Habana. Slouží prý od roku 1909. Je postavená v neoklasickém stylu. Na kopuli je socha svatého Merkura. Nedohlédnu tam, tak tomu věřím. Původně zde zasedala poslanecká sněmovna, dnes tu sídlí burza.
Kromě pamětihodností nemůže návštěvník přehlédnout Kubánky v ostře barevných šatech, nápadně nalíčené. Některé mají košíček s květinami. Je jich tu plno.
Oslovují, co oslovují, obtěžují turisty a vůbec všechny kolemjdoucí. Drzé jsou jak opice. Procházejícím nabízejí fotografování. Samozřejmě, že to není jen tak. Něco to stojí.
Po očku je pozoruji a chci si je vyfotit. Jen tak se ale zvěčnit nedají. Teď je mám krásně v záběru. Jako naschvál se tu promenáduje nějaký turista a kazí mi to.
No, teď dělám obrázek, ale už jsou ke mně zády. Takže nic. Snímek přikládám. Nemá sice uměleckou hodnotu, ale je vidět, že nekecám.
Staré náměstí – Plaza Vieja
Náš maratón pokračuje dále, ke druhému náměstí Plaza Vieja (Staré náměstí).
Hanka nás upozorňuje na vagón v zeleno-bílém provedení. Prezidentští kandidáti ho používali při předvolební kampani. Perfektní vybavení interiéru včetně klimatizace je zdrojem veškerého pohodlí. Myslím, že dobře vymyšlené.
Vcházíme do domu, kde, dle průvodce, až do roku 1929 sídlil parlament. Stojíme v obrovské síni. Mohutné sloupy po stranách zdobí jemné reliéfy a malby. Nenacházím správná slova. V takovém honosném a důstojném prostředí se jim to úřadovalo. Nahlížím do pracovny prezidenta. Jednoduché, účelné, příjemné.
Cesta nás vede kolem květinového trhu. Je tu pusto prázdno. Trh byl zřejmě ráno a mají vyprodáno. Starší pánové posedávající na betonovém plůtku říkají něco jako, že dnes se nekoná. Pokuřují si doutníky a nezapomínají natáhnout ruce. I za informace se platí. Děláme, že nerozumíme a vzdalujeme se. Hlasitě něco brebtají…
Náměstí Plaza Vieja na mě působí velmi příjemně. Většina domů je opravená, fasády provedené v pastelových barvách. Balkóny a okna kryje barevné zábradlí. A ta květinová dekorace! To je něco! Jen ten plot kolem kašny mi nesedí.
Máme volno. Někteří míří za občerstvením. Tady se kolegyně loudají po náměstí. Trochu se porozhlédnu. Dle doporučení hledám budovu s vyhlídkou.
Na domech jsou obrázky dokumentující vzhled objektu před a po rekonstrukci. Je to zajímavé. Některé vypadaly hrozně. Přímo na spadnutí. Mířím do rohu k vysokému domu. Vidím, že i další spolucestovatelé mají stejné úmysly.
Cedule s nápisem Edificio Gómez Vila uvádí rok postavení 1933. V roce 2002 byla rekonstruována. Cena vstupu je 2 CUC. Další údaje uvádějí dobu, kdy je otevřeno pro veřejnost. Využíváme výtah, který právě přijíždí.
Na střeše platíme. Nejdříve nás směrují do místnosti, kde je zvláštní zařízení s nápisem Cámara Oscura. Je to vlastně obrovský teleskop. Sem jsou, zřejmě nějakou špionážní kamerou, přenášeny živé záběry z různých částí města. Vidíme jedoucí auta, chodce, na balkóně věší žena prádlo. Vysvětlují nám, co právě pozorujeme. Téměř vůbec nic nerozumím, jen se dívám. Tak to je něco. Přiznávám, že takový přímý přenos jsem ještě neviděla.
Procházíme se po terase na střeše a vychutnáváme fantastické pohledy na všechny světové strany.
Na náměstí pod námi je krásné posezení se slunečníky. Dát si tak něco dobrého. Tam by se to sedělo! Ani se mi nechce věřit, že původně bylo náměstí trhem s otroky.
Pobíhám po terase a snažím se pořídit nějaké záběry na město pod námi. Dolní okraj snímku lemuje část zábradlí. Je sice pěkně tvarované, hlavní důvod této deformace je však to, že silný řetěz nedovoluje více se přiblížit k okraji terasy. Tak tam prostě je.
Zato se mi tímto stylem podařilo zachytit kopuli Capitolu na obzoru.
Čas volna se pomalu naplňuje. Nechce se nám, ale je třeba se vrátit. Někteří naši sedí před kavárnou Café el Escorial a popíjejí kávu nebo nějaký koktejl. Přemýšlím, jestli si něco dát, ale v tom horku. Mám značnou spotřebu vody, takže poslední minuty věnuju preventivně návštěvě toalety. Už za pochodu vytahuju vodu a občerstvuju se. Koktejl to není, ale na žízeň dobré.
Zelený kříž na zdi avizuje, že jsme u, dejme tomu, muzea, výrobny a prodejny čokolády. Jmenuje se, jak jinak, než „U zeleného kříže“. Nasávám opojnou vůni čerstvé čokolády. Je to lákavé, ale my pokračujeme.
U vedlejší budovy se dozvídáme další zajímavou věc. Těhotným matkám před porodem slouží zařízení, kde jsou ubytované a mají lékařskou péči. V klidu se zde mohou připravit na příchod svého potomka.
Dostává se nám informace o hotelu Conde de Villanueva Hostal de Habano, který máme naproti přes ulici, ale nestačím, takže o něm teď nevím nic.
Cesta nás vede kolem sochy Simona Bolívara, osvoboditele Střední Ameriky. V rychlosti pořizuji několik záběrů, ale Bolívar si jen tak stojí pod košatými stromy. Je tu polostín. Navíc, ostré slunce proniká mezi větvemi a maří mi moji snahu. Fotky pochopitelně nestojí za nic.
Pozornost věnujeme hotelu Ambos Mundos. Proč asi? Líbí se mi zdobená fasáda v oranžovo-bílých tónech, ale to asi nebude ono. Rychle opouštím svou povrchní myšlenku a čekám, co se bude povídat.
V tomto hotelu se ve 30. letech minulého století zdržoval často Hemingway. Měl rezervovaný pokoj v rohu 4. patra. Údajně tu začal pracovat na románu Komu zvoní hrana. Při pohledu nahoru si říkám: „Ten si uměl vybrat.“ Odsud musí být parádní vyhlídka.
Jelikož si Kubu zamiloval, později si pořídil na východě Havany vlastní sídlo.
Dnes je v pokoji číslo 511 malé muzeum. Kdybychom měli aspoň čtvrthodinku volno, mrknu se tam. Ale kdepak!
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
