Procitám, je světlo. Asi bude ráno. Letmým pohledem na mobil zjišťuju, že je 6:45 hod. Doba značně pokročilá. Je sobota 11. dubna 2015. Začíná druhý den našeho cestování. Bez dlouhého rozmýšlení vstávám. Beru si batoh, jak jsem zvyklá. Mám tam náhradní tričko a kraťasy, brýle, krém na opalování, ponožky. Co kdyby teplota klesla ze 30°C na 28°C…

Přidávám foťák, vodu koupím při snídani od číšníka. Plavání si, bohužel, musím v tuto dobu odpustit. Ještě nezbytná desinfekce žaludku před snídaní. Parádně jsem se vyspala, takže s dobrou náladou vyrážím z pokoje na „dálkovou“.

Máme krásný čas, což nám dává prostor náležitě si vychutnat snídani. Je to s kulturní vložkou. Načesaná umělkyně hraje na klavír. Zjišťuju, co mají k jídlu. Všechno, na co si lze vzpomenout. Je tu obrovský výběr. Co si dám? Svádí mě to naložit si všechno, na co se podívám. Sleduju, že paní u vedlejšího stolu to tak zřejmě řeší.

Cestou z restaurace navštěvuju toaletu, pro jistotu. U recepce se nezdržuju, podívám se, jak je venku. Nádherně! Po ránu je svěží vzduch a sluníčko už hřeje. Přijíždí autobus, Raul na nás mává. Přeje nám krásný den. Snad opravdu krásný bude. Na Havanu jsem moc zvědavá.

Projíždíme Maleconem do města. Dozvídáme se, že se mu říká také „Nábřeží svobody“. Bulvár je totiž orientovaný směrem k americkým břehům, proto je pro Kubánce symbolem volnosti a svobody.

Dnešním programem je pěší procházka Starým městem. Díky němu je Havana zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Začínáme v centru metropole.

Vznešeně se tu tyčí Capitol – Capitolio Nacional. Průvodkyně nás začíná vzdělávat. Postaven byl podle amerického vzoru v koloniálním stylu koncem 20. let 20. století. Stavba trvala tři roky. Je údajně dokonce o 1,5 metru vyšší než ten americký a více zdobený. Byl sídlem parlamentu. Zajímavost – parlament měl dvě komory až do revoluce 1959. Poté byl změněn na jednokomorový + 1 strana. Tak je tomu dodnes. Uvnitř se lze mimo jiné podívat i do původní sněmovní síně.

Pod kopulí je kopie diamantu. Ten je bodem 0 na Kubě. Znamená to, že je centrem veškerého měření vzdáleností na ostrově. Návštěvník si zde může prohlédnout expozici vědy a techniky.

Lešení obepínající část budovy je známkou toho, že již pátým rokem probíhají opravy a čištění pláště budovy. I přesto působí budova důstojným dojmem.

Královské palmy vedle patří k parku Bratrství, zřízeném a pojmenovaném na počest Panamerické konference v roce 1928. Co se tam událo tak důležitého? Byla přijata Deklarace panamerické solidarity. Široká ulice sloužila na přehlídky.

Za mnou, nad vysokým vchodem s obloukem, čtu nápis Kid Chocolate. Vznáším dotaz, co to znamená. Je to kavárna či klub pojmenovaný podle slavného boxera. Zatažená mříž je neklamnou známkou toho, že v tuto dobu mají zavřeno.

Veliká, nádherně dekorovaná budova je Gran teatro de La Habana – Národní divadlo. Nese název španělského básníka Garcia Lorca. Sídlí tu národní balet a státní opera.

Přes ulici zachycuju průčelí se dvěma věžičkami. Celá budova je ale mnohem větší. Stavba pochází z koloniální doby.

S koloniálními prvky se tu však umně prolíná i baroko. Styl, který umožňuje kombinovat prvky pocházející z různého časového období a z různých kultur, přičemž výsledek vypadá velmi harmonicky a efektně, se nazývá eklektismus. Vida, opět něco pro mě nového.

Průčelí zdobí mimo jiné čtyři sochy z kanadského mramoru. Představují činohru, komedii, tragedii a operu. To tedy sedí! Výstižnější symboly na budově divadla si snad ani nedokážu představit.

S divadlem sousedí další honosná budova. Hotel Inglaterra z roku 1856 je údajně nejstarším hotelem v zemi a zároveň jedním z nejstylovějších grandhotelů Havany. Ráda bych nahlédla dovnitř, interiér určitě stojí za to.

Výklad pokračuje, tak nic.

Ve vedlejší modré budově bylo původně sídlo kubánských telekomunikací, dnes je tu hotel Telegrafo.

Nacházíme se v Central parku před sochou José Martího. Dozvídáme se o něm ve stručnosti následující: Narodil se v Havaně v roce 1853 španělským přistěhovalcům. Byl to básník, vlastenec a vůdce boje za nezávislost. Strávil dlouhá léta ve vyhnanství. Inicioval 2. válku za nezávislost, když koncem února 1895 připlul a vylodil se na východě Kuby. Zahynul v Dos Rios na řece Cauto. Říká se, že do bitvy vyjel v obleku na bílém koni, takže byl snadným terčem. Pohřben je v Santiagu.

Je po něm pojmenováno také letiště v Havaně. Pomník byl odhalen v roce 1992. Plápolající kubánská vlajka dodává místu důstojnost. Národním symbolem jsou královské palmy vysázené kolem. Pohled na ně je opravdu královský.

Víc toho nestíhám. Poslouchám, dívám se, zapisuju, no spíše čmárám poznámky, fotím… Je mi z toho horko. Hledám stín pod palmou. Raul se na mě pobaveně dívá, jak sundávám brýle a utírám si pot. Sahám do batohu pro vodu. Ještěže jsme se na chvíli zastavili. Ne nadlouho. Vyrážíme znovu na trasu.

Od Central parku až na nábřeží vede bulvár Paseo del Prado, vybudovaný koncem 19. století. Uprostřed je široké korzo, na procházky jako stvořené. Na pořádek dohlíží 8 skulptur lvů ulitých z kovů bývalých zbraní. My korzovat nebudeme. Vydáváme se uličkou vpravo.

Musím se pozorně dívat pod nohy. Chodník i ulice jsou plné jakýchsi výkopů. Teď procházíme místem, kde se zrovna pracuje. Vidím, že parta to má správně rozdělené. Vypadá to, že tři se trochu snaží domluvit s lopatou, tři se dívají a radí jim. Muž s doutníkem je zřejmě šéf. Tuším, že tato ulička bude rozkopaná ještě hodně, hodně dlouho.

Růžová budova s nápisem La Floridita je restaurace, kde si na koktejlu daiquiri pochutnával Ernest Hemingway. Také bych si dala říct.

To není všechno. Častým hostem býval také v lokálu La Terraza. V restauraci Bodeguite del Medio prý pro změnu s oblibou popíjel mojito. Ti umělci měli život!

Dle výkladu strávil Hemingway na Kubě dlouhých 22 let. Napsal zde mimo jiné např. Ostrov v bouři, Komu zvoní hrana, Stařec a moře – dílo oceněné Nobelovou cenou. To se mu psalo – tu daiquiri, tam mojito …

Nádherně zdobený, v jemném žlutohnědém barevném tónu, tu stojí honosný dům rodiny Bacardi. Netopýra, znak Bacardů, umístěného nahoře na věžičce, pokládají za symbol štěstí, úspěšného osudu a pospolitosti rodiny.

Bacardi byl prvním starostou nezávislého Santiaga. Rodina takto vysoce postavená však musela mít sídlo v Havaně. Proto tento dům.

Takže kolébkou kubánského rumu je vlastně Santiago, kde rodina Bacardů začala nápoj vyrábět a založila jeho tradici.

Na průčelí budovy je nápis Edificio Bacardi. Rodina Bacardi musela Kubu v 60. letech minulého století opustit. Rum zůstal. Dnes je tu co jiného než muzeum kubánského rumu.

Obrovská budova hned za rohem mi mezi těmi ostatními připadá zcela moderní. Není čemu se divit. Jedná se o Galerii moderního umění. Moc by mě to kubánské moderní umění zajímalo. Ale nic nenasvědčuje tomu, že bychom tam šli.

Průvodkyně obrací naši pozornost k bývalému prezidentskému paláci z roku 1920. Ten dnes hostí zřejmě největší muzeum revoluce na Kubě – Museo de La Revolucion.

Následující informace mi matně připomínají moje školní léta.

Kubánská revoluce v 50. letech 20. století znamenala svržení Batistova režimu Hnutím 26. července a ustanovení nové kubánské vlády vedené Fidelem Castrem. Začala útokem na kasárna Moncada 26. července 1953 a skončila 1. ledna 1959. Poražený Batista opustil zemi a města Santa Clara a Santiago de Cuba byla obsazena revolucionáři. Jednoduše řečeno, byl to začátek režimu, který v podstatě přetrvává dodnes.

Před budovou je málo místa. Pořizuju nepříliš zdařilý záběr směrem nahoru.

Za budovou paláce se nachází Memorial Granma. Je tvořen oploceným palmovým parkem. Jeho ústřední částí je, nazvala bych to, prosklený kvádr. Uvnitř je umístěna jachta Granma. Na této lodi Fidel Castro se svými spolubojovníky připlul v roce 1956 na Kubu, aby zahájil revoluci.

Venku si lze prohlédnout několik kusů techniky z výzbroje kubánské armády a civilní dopravní prostředky povstalců.

Za plotem vidím vojáky hlídající areál. Tváří se přísně, tak raději moc nefotím.

Dovnitř opět nejdeme, pospícháme.

Zdá se mi, že exponáty vystavené venku musí být v použitelném a funkčním stavu. Jsou nabarvené, naleštěné, vypadají udržovaně. Stačí jen nastartovat.

Před muzeem je kus jakési kamenné zdi. Je to prý strážnice Garita de La Maestranza. Stojí tu jako pomník či pozůstatek městských hradeb. Po této informaci se snažím o trochu představivosti. Jo, s trochou fantazie (nebo rumu) bych si ty hradby snad dokázala vybavit.

Nelze přehlédnout ještě jednu raritu.

Za námi, na masivním kamenném podstavci, si jen tak trůní tmavě zelený naleštěný kanón s bílou pěticípou hvězdou na předním krytu. Jeho dlouhý lauf míří přímo na mě. Připadá mi, že musí každou chvíli vystřelit.

Je to prý tank, který pomáhal odrážet invazi kontrarevolucionářů v Zátoce sviní v dubnu roku 1961. Deska na kamenném soklu uvádí typ SU 100, datum a jméno Fidel. Že by mu velel sám Fidel Castro? Raul tvrdí, že určitě ano.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!