V prvním díle o mé cestě Kubou, nazvaném Moje cesta Kubou – 1. část (1. den), jsme zdárně dorazili na Kubu. Teď už se nacházíme v provincii Matanzas. Právě projíždíme jeho stejnojmenným hlavním městem. Jméno, možná trochu neobvyklé, pochází z dob vzájemných střetů mezi přistěhovalci a indiány a znamená v překladu něco jako „Porážky„.
Matanzas se řadí mezi nejkrásnější města na Kubě. Lze tu najít nádherné impozantní budovy koloniální architektury ze „starých časů“. Jeden z domů zabírám přes sklo.
Toto malebné historické město je obklopené třemi řekami, Rio San Juan, Rio Canimar a Rio Yumuri. Je plné mostů. To je také důvod, proč je velmi často nazýváno „Kreolské Benátky“. V 19. století mělo další přezdívku: „Kubánské Athény„. Přes svůj neobvyklý umělecký a kulturní život stálo v té době ve stínu metropole Havana.
Díky přírodnímu přístavu se město vyvíjelo a stalo se hospodářským centrem. Dnes je důležitý především přístav, cukrovar a rafinerie. Lze tu najít i mnoho zajímavých pamětihodností, třeba centrální náměstí Plaza de la Vigia. Ve 20. století Matanzas trochu upadlo. Momentálně zde žije na 130 000 obyvatel. Škoda, že nemáme prohlídku města v plánu. Času není nazbyt.
Nacházíme se údajně necelých 100 km od Havany. Jsme na mostě 112 metrů vysokém. Klene se nad údolím Valle Yumuri, prý jedním z nejkrásnějších míst na Kubě.
Při krátké zastávce na odpočívadle Parador El Peňón del Traile obdivujeme obrovský, košatý chlebovník. Z vyhlídky Mirador Bacunayagua pozorujeme kroužící kondory.
Na parkovišti okukujeme „americké bouráky“. Raul říká, že jich tu jezdí hodně. Na to, že se češtinu učí osm měsíců, mu to jde pěkně. Chce, abychom s ním mluvili česky, aby se dále zdokonalil. Všichni svorně mu slibujeme, že jinak to ani neumíme.
Následuje první piňa colada s nefalšovaným Bacardi u baru na terase. Je servírovaná ve velikých vydlabaných ananasech se slámkou.
Právě probíhá hudební produkce místní tříčlenné kapely.
Je to příjemné posezení s chutným občerstvením. Kolem silnice jsou roztroušené vrtné věže s čerpadly. Míjíme rafinerii, tady je elektrárna. Směřujeme do Havany a průvodkyně o ní vypráví.
Havana
Havana (španělsky San Cristóbal de La Habana) má asi 2,5 milionu obyvatel. Je jednou z 15 kubánských provincií. Leží na severozápadě ostrova u Mexického zálivu. Město bylo založeno v roce 1519 jako hlavní město nové španělské kolonie.
Město Havana je pojmenováno po svém zakladateli. Dnes je politickým, kulturním a ekonomickým centrem Kuby.
Za nejkrásnější je pokládáno Staré město s centrálním náměstím Parque Central. Najdeme tam nejstarší pevnost na Kubě Castila de la Real Fuerza z roku 1558. Funguje jako muzeum zbraní. Vchod střeží historické kanóny.
Na ochranu města sloužily ještě další pevnosti El Morro (Castillo de los Tres Magos del Morro), San Salvador de la Punta a La Cabaňa. Ta byla také vězením a popravištěm. Za návštěvu stojí bývalé sídlo parlamentu Capitol, bývalý prezidentský palác z roku 1920, divadlo či náměstí Plaza de la Catedral, Plaza de Armas, Plaza de San Francisco, Plaza Vieja.
Máme slíbeno, že uvidíme většinu z toho, co bylo vyjmenováno a ještě daleko více. Odbočujeme na parkoviště. Podíváme se do pevnosti El Morro se 44 metrů vysokým majákem. Je prý odsud nejkrásnější pohled na Havanu.
Stojíme na vyhlídce, před námi je zátoka, za ní město. Uznávám, že pohled je to parádní. Paní Hana nás upozorňuje na zajímavé objekty, ale to si nejsem schopna zapamatovat. Ani nemusím. Zítra máme v plánu „procházku“ městem. Naproti je další pevnost San Salvador.
Procházíme mezi hradbami. Kromě řady stánků s výřečnými obchodníky vidíme maják s lesklou kovovou kopulí. Hlavně kanonů různých velikostí míří přímo na záliv.
Tunelem se dostáváme na druhou stranu zálivu. Jedeme pobřežní třídou Malecón. Průvodkyně v rychlosti vysvětluje, co vidíme. Několikakilometrový nábřežní bulvár byl kdysi prestižním místem luxusního bydlení. Dnes na mě působí značně vybydleně. Vidím, že některé budovy bývalých paláců drží jen s trámovou podporou, či spíše silou vůle. Zdobené sloupy fasád značně ohlodal zub času. S nimi kontrastují domy s pestrými barvami, zřejmě čerstvě rekonstruované.
Míjíme sochu jezdce na koni. Je to generál Antonio Maceo. V prosinci 1896 padl v boji za nezávislost. Dozvídáme se zajímavost. Pokud je kůň, jako tento, vzepjatý a má obě přední nohy nahoře, zahynul jeho jezdec v boji.
Stojí-li kůň na třech a jednu nohu má nahoře, zemřel jezdec na následky zranění z bitvy.
Jestli stojí na všech čtyřech, skonal jezdec přirozenou smrtí. Tuším, že taková je jezdecká socha Jana Žižky na Vítkově.
Když kůň stojí na dvou nohách a dvě má zvednuté, jezdec byl zavražděn. Představuju si našeho svatého Václava.
Co já se nedozvím v Havaně!
Pohled na pevnost El Morro z Malecónu v pozdním odpoledním slunci musím pořídit z autobusu. Zastavit, právě tady a teď, nelze.
Projíždíme kolem řady hotelů. Nacional Hotel na skále nechal postavit jeden ze šéfů americké mafie Lucky Luciano. Jméno mi nic neříká.
Uběhne celá věčnost, než připravím foťák. Snažím se zabrat ho správně. První pokus hodně daleko, pak už je záběr spíše z boku. Díky mé fotografické „zručnosti“ se kymácí ze strany na stranu. Ve skutečnosti vypadá už na první pohled docela k světu. To ještě netušíme, že se přímo tam podíváme.
Před hotelem Melia Cohiba se třepotá řada vlajek. Naši nevidím. Přehlédla jsem ji nebo nás nevedou? Na hřišti vedle hotelu právě hrají pelotu. Je to údajně jeden z nejrychlejších míčových sportů na světě. Na Kubě se těší obrovské popularitě.
Vjíždíme do velmi pěkné části města. Líbí se mi zelené plochy, aleje stromů, parčíky.
Vlevo se tyčí zvláštní monstrum. Co mi to připomíná? Snad jakýsi meč zapíchnutý do země? Podoba není čistě náhodná. Je to budova bývalého velvyslanectví Sovětského svazu. Podle velikosti objektu soudím, že zde měli početný personál.
A tady, v mírném svahu, si trůní veliký hotel Occidental Miramar, naše přechodné bydliště. Obtěžkáni zavazadly a udoláni dlouhým letem vcházíme do recepce. Dostáváme informace potřebné k základní orientaci v hotelu.
Pokyny na zítřek jsou jednoduché. Je teplo, hodně teplo, takže na celodenní pobyt ve městě pohodlnou obuv a nezapomenout dostatek tekutin. Kousek od hotelu funguje supermarket. Lze tam mimo jiné koupit i vodu. Snídaně se podává od sedmi, sraz v 8:30 na recepci.
V letadle jsem toho moc nenaspala. Zdá se mi, že se všechno houpe. Nějaké turbulence, nebo co? Tento problém mívám vždycky po dlouhém letu, ale to se poddá. Už se vidím v posteli. Zjišťuju, že na pokoj 177 je to dálková trasa. Kousíček výtahem, ale pak ty nekonečné chodby. Hlavně si musím zapamatovat, kudy jdeme.
Pokoj pro dva je obrovský, krásná a zdá se i čistá koupelna. Dávám si sprchu. Venku je bazén, ale zaplavu si až ráno. Hledám zásuvku na dobití baterie do foťáku. Trochu doplňuju poznámky. Zmáhá mě únava. Měli bychom prozkoumat okolí. No, aspoň na chvilku si lehnu…
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a nám to udělá radost. Děkujeme!
