Je něco po čtvrté hodině ráno, městské osvětlení nefunguje, jindy živá a energií kypící hlavní třída Main Bazaar zeje strašidelnou prázdnotou. Ulice prochází rozsáhlou rekonstrukcí, a tak zakopávám o dlažební kostky, suť, štěrk, prkna.

Jedinými mými společníky jsou podráždění štěkající psi, střežící svá noční teritoria, která jim já narušuji. Snažím se vytvářet pomyslnou bublinu, hlídat si své okolí a když se nervózní hafan přiblíží, předvádím pohyb, při kterém sbírám imaginární kámen ze země, abych psa trochu odlákal.

Vypadá hrůzostrašně to nádherné městečko Leh v Ladakhu v indickém státě Jammu Kashmir. Důvod, proč procházím celé město v tuto studenou hodinu je jediný. Autobus do Manali, resp. do Keylongu. První etapa z 1 020 km dlouhé odysey z Lehu do Dillí začíná.

Cesta do Manali totiž není jen tak nějakou cestou autobusem z bodu A do bodu B. Leh – Manali Highway je jedna z nejnebezpečnějších a zároveň nejkrásnějších silničních tras na Zemi. Spolu se silnicí NH1D, které se říká Srinagar – Leh Highway, je to jediné spojení Ladakhu se světem. Silnice z Lehu do Manali je dlouhá 480 km, cesta s přestávkou na nocování trvá téměř dva dny.

Cestou je třeba překonat několik průsmyků, z nichž nejvýznamnější a nejnáročnější jsou Tanglang La (5 358 m n. m.), Baralacha La (5 030 m n. m.), Kunzum La (4 590 m n. m.) a snad největším postrachem je Rohtang La (3 980 m n. m.). Silnice vede liduprázdnou nehostinnou krajinou, celé stovky kilometrů zde nemusíte narazit na palivo a počasí je zde nevyzpytatelné.

První etapu absolvuji do Keylongu, první opravdové obce, vzdálené stovky kilometrů jižně od Lehu. Keylong se již nachází ve státě Himachal Pradesh. Vyjíždíme kolem půl páté ráno, kdy dorazíme do Keylongu, nikdo neví. „Pokud půjde vše dobře, do večera jsme tam,“ byla odpověď, kterou jsem obdržel.

Cestuji se společností Himachal Road Transport Corporation, státním dopravcem, jehož řidiči jsou opravdoví drsňáci zvyklí na těžké podmínky vysokohorských silnic. Jedná se také o zcela běžný linkový autobus a nejlevnější možnost dopravy v tomto konci světa. Ještě zapálit vonnou tyčinku, požádat božstva o bezpečnou cestu a v době, kdy se nad ostrými ladackými horami objevuje blednoucí obloha, značící příchod nového dne, vyrazit na cestu.

Z těch 480 kilometrů jsme urazili 16 a doprava stála, neboť silnici blokoval kamion uvíznutý v blátě. Kolona se však dala do pohybu během dvaceti minut, můžeme pokračovat. Obloha byla zamračená, bylo po dešti, nic moc počasí na takovou cestu přes vrcholky hor. Jenže v Himáláji je počasí jiné za každou zatáčkou, jak se později ukázalo.

V Upshi silnice opouští údolí Indu a zde jako cizinec musím navštívit první ze série několika policejních check pointů. Zbyde i čas na čaj. Autobus začíná šplhat k posledním vesničkám, kde vystupují pasažéři, na dlouhou dobu jediní vystupující pasažéři. Za vesnicí Rumtse začíná opravdová divočina bez civilizace, mobilního signálu, příštích zhruba 250 km nenarazíme na jedinou vesnici, pouze na stanové osady s občerstvením, ve kterých lze dostat čaj, vajíčka, nudle, rýži s luštěninami a další základní jídlo.

Provozovatelé těchto stanů zde, vysoko v divoké chladné krajině, přebývají po dobu, kdy je silnice otevřená. Vývařovnám podél indických silnic se říká „dhaba“ a představují neodmyslitelnou součást indických silnic, oázy klidu s teplým jídlem a možností popovídat si. Dhaby jsou lemovány veselými barevnými mohutnými kamiony značky Tata, jejichž řidiči zde odpočívají.

Někdy je však únava tak silná, že řidič prostě zastaví přímo na silnici, postaví před svůj koráb několik kamenů a usne, nejednou jsem viděl v denní dobu dokonce otevřené dveře od kamionu a řidiče spát jen tak na zemi, ve stínu svého vozu, který jej chrání před silným vysokohorským sluncem.

Taglang La se svými 5 358 metry nad mořem je druhým nejvyšším silničním průsmykem na světě a my se pomalu škrábeme k sedlu. Počasí se změnilo, svítí slunce, dělá se teplo, na některých místech je však stále silnice narušena předchozími dešti, občasnými sesuvy a blátem.

Vozovka je různorodá, občas relativně slušný asfalt, jindy (většinou) se však jedná o pistu s výmoly a kamením. Autobus se houpe ze strany na stranu, vyhýbá se na uzké cestě kamionům, většinou se míjíme opravdu o centimetry, na některých úsecích se autobus zhoupne nad propastí, že instinktivně zadržuji dech.

Z průsmyků Lachung La a Nakeela La se otevírají překrásné daleké pohledy na hory Zanskaru a já trochu závidím cestujícím, kteří jedou s drahým turistickým autobusem, se kterým se neustále míjíme, neboť ten na pár minut v průsmycích zastavuje a umožňuje alespoň v rychlosti vychutnat vyhlídky do kraje.

Projíždíme nádhernou vysokohorskou planinou, kde se silnice ztrácí a každý si tak trochu přes prašnou pláň razí svoji cestu, usínám a budím se v prazvláštní osadě s názvem Zingzingbar, kterou tvoří asi tři stany, počasí se rapidně zhoršilo, je zima, mlhavo. Zahajujeme stoupání do průsmyku Baralacha La, kde se mi při pohledu na zmuchlané kamiony a ohořelé cisterny spadané do údolí zatají dech znovu.

Za lezavého pochmurna konečně klesáme z Baralacha La, vidím ušmudlané silničáře, krajina se zelená, stromy, Himachal Pradesh a blízkost vesnice Darcha Bridge, kde jsem opět vyslán nechat se zapsat na policejním stanovišti.

Za soumraku přijíždím do Keylongu, je osm hodin večer. Při té neskutečné umělé zaměstnanosti, kdy každé dveře od banky hlídají tři hlídači a v každé restauraci vaří sedm kuchařů a obsluhuje devět číšníků, je naprosto zdrcující připustit si fakt, že řidič, který vstával ve čtyři ráno, je jediným řidičem, který má v rukách váš život po následujících patnáct hodin jízdy po jedné z nejnebezpečnějších silnic na světě. Smekám. O to víc, že ten samý řidič se chystal druhý den ráno vyrazit na cestu zpět do Lehu. Prvních 350 km je za mnou.

Keylong. Malé ospalé městečko s krásnými výhledy do okolních údolí, administrativní centrum regionu Lahaul a Spiti, je dobrou možností zastávky na únavné cestě. Místní vývařovny nabízí jednoduchá jídla a poměrně velká konkurence hotýlků tlačí ceny na rozumnou úroveň.

Z Keylongu se vydávám ranním autobusem na zbývající úsek své cesty do Manali, je krásný jasný den, stoupáme rozbitou cestou pomalu ke strašidelnému průsmyku Rohtang La. V překladu znamená Průsmyk hromady mrtvých těl. Jak pozitivní. Cestou máme defekt, ale alespoň je čas využít krásného počasí k několika fotografiím.

Blížíme se k Rohtang La a tam mě čeká další překvapení, daleké výhledy, jasná obloha a suché podnebí Lahaulu a Spiti se ihned po překročení průsmyku mění v těžké vlhké podnebí. Tak to zůstane až do odpoledne. Krajina je najednou zelená a se snižující se nadmořskou výškou více a více bujná. Viditelnost několik desítek metrů. Konečně vyjíždíme z mraků a přibližujeme se k Manali.

Vše je najednou plné života, vzduch voní. A najednou jsem na malém nádraží v Manali a v okolních ulicích je spousta jídla, cukrárny, točená zmrzlina, indičtí i zahraniční turisté, obchody s alkoholem, se suvenýry. Manali je příjemná zastávka k odpočinku, ve čtvrti Old Manali si spíše připadám jako v Tel Avivu vzhledem ke zdejší izraelské komunitě a počtu turistů.

Jedná se o velmi uvolněné hippiesácké místo s velmi dobrými restauracemi a levným ubytováním. Vegetím tady několik dní, jak je sladké jen tak odpočívat. Na cestu do Dillí se vydávám velmi zvolna, nejprve jedu do nedaleké vesnice Naggar s hradem a galerií malíře Nicholase Roehricha, který zde žil.

Tip na Naggar jsem dostal v Ladakhu od francouzských cestovatelek, prý se mi v Naggaru bude líbit, je tam klid, hezké výhledy a všude marihuana. Ostatně jako v celém údolí Kullu. Naggar je poklidné místo, atmosféra mi připomíná nepálské vesničky a řekl bych, že i místní obyvatelé mají svou povahou blíže k Nepálcům než k Indům.

Do Dillí to je ještě kolem 530 kilometrů. Můj odlet ze země se blíží. Popojíždím do městečka Kullu, zde přespávám, procházím se místními uličkami tohoto přátelského městečka. Na druhý den se vydávám krásnou trasou údolím podél řeky Beas do podstatně rušnějšího Mandi, které již trochu chytá indický charakter. Čeká mě noční autobus do Dillí, opět volím, po dobré zkušenosti, nejlevnější linkový bus.

Nastupuji do autobusu, který je plný vojáků jedoucích ze základny v Lehu. Střídavě se hlasitě a vesele baví nebo usínají opřeni o své samopaly. Krajina se radikálně mění a do autobusu proudí horký vzduch z indických nížin. Oblačnost ustupuje a zase se objevuje ten indický opar, lehce ukrývající slunce, které přesto pálí.

Ta indická rána, když se z noci zjeví výjevy indického života, pouliční psi ulehají, lidé se probouzejí, obří slunce pomalu stoupá nad roviny státu Haryana a svým měkkým svitem vytváří další surreálné ráno. Provoz houstne, počet nabouraných kamionů se zvyšuje, hory odpadků se zvětšují. A za pár okamžiků jsem na nádraží poblíž Kašmírské brány. A najednou už není kam jet dál. Jsem v cíli.

A kolik stojí projet zhruba 1 020 km dlouhou trasu z Lehu do Dillí?

• Autobus Leh – Keylong, cca 15 hodin, 525 rupií
• Autobus Keylong – Manali, cca 5 hodin, 170 rupií
• Autobus Manali – Naggar, cca 45 minut, 30 rupií
• Autobus Naggar – Kullu, cca 45 minut, 30 rupií
• Autobus Kullu – Mandi, cca 3 hodiny, 100 rupií
• Autobus Mandi – Dillí, cca 13 hodin, 420 rupií

Celkově 1 275 rupií (cca 470 Kč), cca 37,5 hodin čisté jízdy.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!