Kyrgyzský hřeben se nachází na samém severu Kyrgyzstánu, jeho západní nejvyšší část se zvedá přímo nad hlavním městem Biškekem. Zde se také rozkládá plošně nevelký, zato však populární, národní park Ala-Arča, oblíbený to cíl horolezců (vesměs zahraničních, v okolí Rackova bivaku) a víkendových piknikářů (vesměs domorodých, v údolí v dosahu silnice).

Ovšem v dalších částech NP, natož pak mimo něj, najdete až na pár pastevců liduprázdné hory, jak je ostatně v Kyrgyzstánu obvyklé.

A narazíte i na další typické kyrgyzské rysy, jako je úspornost v názvech (kdy se doliny na obě strany od sedla jmenují stejně jako ono sedlo a mnohdy se pak shodně nazývají i obce v těchto dolinách), naprostá odlišnost severních a jižních svahů hor a také špatná prostupnost (tedy především hlavního hřebene, v němž se nachází jen málo sedel schůdných bez ledovcového/skalního vybavení).

Nejvyšší vrcholy totiž sice nedosahují ani 5 000 m, přesto jsou zde díky poměrně vlhkému klimatu časté ledovce, samozřejmě doplněné rozsáhlými sutěmi a skalami.

My jsme tedy zvolili cestu ze severu údolími (a sedlem) Sokuluk na jižní úpatí pohoří (dolina Západního Karakolu) a odtud pak údolími a sedlem Ala-Arča do stejnojmenného NP. Zde jsme ještě zašli do okolí Rackova bivaku (údolí Aksaj) a nakoukli do doliny Adygine.

Tato navštěvovaná místa jsou známá i z knihy moskevského spisovatele V. Solouchina Překrásná hora Adygene, která vyšla také v češtině. Svobodomyslný český čtenář především konsternovaně hledí na masovou organizaci turistiky i horolezení v sovětských dobách, zřejmě zčásti přetrvávající až do současnosti.

Ostatně i nám se zdejší pastevci (ruského původu, proto ve stanech místo jurt) velmi podivovali, že chodíme po horách jen tak, aniž bychom získávali výkonnostní třídy a diplomy.

Přes sedlo Sokuluk

Horní okraj vesnice Taš-Bulak, ležící při úpatí pohoří, se nachází přibližně v 1 500 m. Proto i v přilehlých částech údolí Sokuluk převládá polostepní, samozřejmě vypasená, vegetace, která má v létě období optima již dávno za sebou (čili není zrovna na pohled atraktivní).

Častý je tady, i v naší kuchyni používaný, pelyněk kozalec (estragon). Vede tudy široká cesta, takže méně zajímavé spodní části údolí lze překonat vozem za použití taxi nebo stopu. Přibližně 20 km od vesnice (ve výšce necelých 2 000 m) odbočuje k jihu údolí Ašutor vedoucí k sedlu Sokuluk.

Přes intenzivní stoupání i sem míří vozová cesta (jak jsme poznali, minimálně několik kilometrů sjízdná), ovšem na ni se pustí vskutku jen malá část místních, na naše poměry velmi odvážných řidičů.

Přírodovědně vnímavého poutníka zaujmou subalpínské březové lesy (s jeřábem, jak je dokonce uvedeno i v mapě), jedny z vzácných listnatých lesů v celém Kyrgyzstánu (další jsou ořešákové – více v článku Ferganský hřeben – hory a poutní místa u Arslanbobu).

Poněkud častější jsou lesy (či jejich zbytky) jehličnaté – smrkové a jalovcové. Celkově však lesy zabírají jen pět procent rozlohy Kyrgyzstánu, je to země horských stepí.

Nad lesy (asi 2 600 m) člověk vstoupí do oblasti horských luk postupně přecházejících v rozsáhlá suťová pole, nad nimiž strmí četné skály. Tak se pokračuje až do sedla Sokuluk (3 767 m). Za sedlem následuje příkrý sestup sutí až k zeleným pastvinám (3 200 m), které záhy klesají do širšího údolí Sokuluk (2 900 m).

Zdejší pastevci (původem z Kavkazu), kteří nás pozvali na čaj, sušenky a v celém Kyrgyzstánu mimořádně rozšířený a oblíbený vodní meloun, nás překvapili informací, že zde svá stáda ovcí pasou pouze dva měsíce v roce.

Západní Karakol a přilehlá údolí

Od pastevců už jsme postupovali po široké cestě až do údolí Západního Karakolu. Na stop nebylo ani pomyšlení, neboť „naši“ pastevci se chystali na popojížďku až za týden a nikdo moc jiný se v oblasti nevyskytoval. Ale byla by to i škoda, neboť údolí jsou zde vyplněna krásnými rozkvetlými loukami, stejně jak jsme to zažili posléze i v údolí Ala-Arča, kterým jsme postupovali zpět na sever do hor.

Samotným údolím Západního Karakolu (zde kolem 2 300 m) vede nezpevněná cesta, v mapě klasifikovaná jako silnice střední třídy. K ústí údolí Ala-Arča je to do 15 km, my to snadno překonali stopem (sdíleli jsme prostor s teletem a čtyřmi psy, zato však s nádhernými výhledy).

Údolím protéká meandrující neregulovaná řeka, o jakých můžeme ve střední Evropě už dávno jenom snít. Na jižních svazích zde rostou kavylové stepi, velmi podobné těm našim, např. v Českém středohoří.

Přes sedlo Ala-Arča

Údolím Ala-Arča je možné vystoupat v jednom dni od stepí a bujných luk přes rozkvetlé alpínské trávníky až do vysokohorské zóny sutí, skal a ledovců. Z jižní strany se pod sedlem nalézá malebné jezero, jímž se lze kochat i při oddychových pauzách ve výstupu do samotného sedla Ala-Arča (3 907 m). Okrajově se jde přes ledovec, ale jen po spodní části ukryté pod sutí.

Severní strana sedla je pochopitelně pokryta ledovcem mnohem vydatněji, pod ním se pak nachází několik jezer. Území je součástí mohutného ledovcového závěru údolí Ala-Arča, vyplněného pod ledovci mocnými sedimenty. Níže se údolí zužuje a ve výšce kolem 2 950 m je vyplněno tak mocnou balvanovou morénou, že se v ní ztrácí celá místní říčka, opět vytékající o pár set metrů dále.

Přibližně od 2 400 m se objevují smrkové lesíky, jejichž větší plochy se nalézají při ústí řeky Aksaj (2 200 m). To se již ocitáme v navštěvované části národního parku, poblíž tzv. alplageru, kde končí silnice z Biškeku.

Údolí Aksaj a Adygine

Nad údolím Aksaj vede cesta k Rackovu bivaku, záhy opouští údolní smrčiny a vede horskou stepí, přechodně opět lesem kolem vodopádu a nakonec po kamenité moréně.

Rackův bivak (3 300 m) je horolezecká základna, kde se kromě kamenné chaty a několika bud vyskytuje v létě ještě velké množství stanů, zčásti zde umístěných stacionárně některou lezeckou organizací. V blízkém okolí se dá provozovat skalní i ledovcové lezení, nejoblíbenější vrcholový výstup je Korona (Koruna, 4 860 m).

Bez vybavení je možné vyjít na vrchol Učitel (4 540 m) – poněkud jednotvárná cesta sutí, ovšem korunovaná výhledy na blízké zaledněné vrcholy i hluboká údolí.

Do údolí Adygine jsme jen nakoukli na vyplnění času. Ve spodní části je zarostlé lesem, ovšem jen ve strmých polohách přirozeným, jinde jde o výsadby místy i nepůvodních dřevin. V takovém porostu se nachází i místní horolezecký hřbitov.

Výše navazují křoviny přecházející v alpínské trávníky. V tomto údolí i jinde v okolí alplageru narazíte na náš typ turistického značení, které zde vybudovali Slováci v rámci rozvojového projektu. Jsou to pravděpodobně jediné značené trasy v celém Kyrgyzstánu, kvalita provedení za našimi zvyklostmi však pokulhává.

Praktické informace

Do obce Taš-Bulak se lze dostat městskou maršrutkou z Biškeku (s přestupem v místní části Sokuluk). Celou cestu přes sedlo Sokuluk vede slušná pěšina (jen o ní člověk musí vědět a tudíž se snažit na ní udržet, což nebyl náš případ, takže jsme neustále oscilovali mezi pěšinou a chůzí terénem).

Podobná situace je i v údolích Ala-Arča, jen zde cesta samozřejmě mizí na ledovci na severním svahu. Kromě říčky Dželdisu pod horou Ala-Arča není na popisované trase další náročný brod vyžadující použití hůlek. I tento by možná šel obejít po levém břehu řeky (mezi zmíněným ponorem v suti a níže položeným mostem).

Od Taš-Bulak po alplager jsme potkali pouze dvě skupiny turistů, okolí alplageru a Rackova bivaku je jimi naopak doslova obleženo.

Maršrutky (do centra Biškeku) nejezdí od alplageru, ale až od brány NP, která je asi 20 km po silnici, takže je vhodné něco stopnout (případně je možné si zavolat taxi).

Trasa Taš-Bulak – alplager Ala-Arča je bez přibližování stopem na pět dní pro zdatné chodce, na Racka je to od alplageru několik hodin, Racek–Učitel a zpět tak na půl dne.

Orientace je snadná podle starých sovětských map (1:100 tis., na část i 1:50 tis.), které lze stáhnout z internetu stejně jako hřebenové náčrtky (ty jsou užitečné hlavně díky klasifikaci zakreslených sedel). Voda je vzhledem k silikátovému podloží téměř všudypřítomná.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!