Z Kuala Lumpur jsem znal jenom Petronas Towers, aktuálně páté nejvyšší budovy světa. A i ty jen z médií. Kdo nic neočekává, ten není zklamaný, jen příjemně překvapený. A přesně tak to bylo. Dokonce i monzunové období překvapilo jasným slunným počasím.

Jak z letiště

Odlet, ostatně jako vždy, doprovázel chaos a mírný stres. Letadlo se mělo vznést z ruzyňské ranveje v půl sedmé večer, ale já ještě v deset dopoledne dodělával poslední pracovní resty v Ústí nad Labem. Balení bylo ve spěchu, takže pravděpodobnost, že něco zazdím, byla docela značná. Ale pas, spacák, foťáky a peníze mám… a zbytek se nějak pořeší.

Tentokrát s sebou beru i noťas, což znamená novou „pracovní zkušenost“. Noc před odletem jsem zarezervoval první noclehy s platbou v hotovosti na místě. Technické možnosti mě nepřestávají fascinovat. Člověk se rozhodne, „bookne“ spaní, koupí letenku a je to.

S Malajsií máme bezvízový styk, takže razítko do pasu přistálo výměnou za otisky prstů, autobus Airport Coach mě za 10 ringitů (1 ringit = cca 6 Kč) hodil do centra v podstatě až k Agosto Inn v čínské čtvrti. Předtím ovšem bylo nutno vyměnit peníze, abych vůbec měl čím autobus zaplatit. Pozor… na letišti mají brutálně nevýhodný kurz. No… už se stalo. Třeba se tahle rada bude hodit někomu dalšímu. Vyměňte jen pár dolarů a zbytek někde v městské směnárně.

Agosto Inn se stalo na pár dnů mým novým bydlištěm, což v praxi znamená společnou ložnici za cca 6 dolarů. Wifi, sprcha, lůžko se závěsem zajišťujícím soukromí, kolem fůra jídelen, takže vlastně svým způsobem (pro mě) docela nadstandard.

Čínská čtvrť

Mám rád čínské čtvrti mimo jiné proto, že Číňané pořád nabízejí něco k jídlu. Tady na Bahnitém soutoku, jak zní správný překlad názvu města, jsou to k mé nelibosti ryby a k mé zvědavosti žáby.

Mám vůči nim blok (vůči rybám, ne žábám) z mládí, kdy jsem musel pít odporný rybí tuk, jenž bylo příjemnější vyblinkat než polknout. Ale při troše hledání se dají najít smažené nudle s trochou osmažené zeleniny, eventuálně kuřecím masem či vejcem.

Jinak jde ale v podstatě o obrovské tržiště padělků. Hodinek, voňavek, triček. „Chcete hodinky, pane?“ zazněla už asi pátá nabídka během deseti minut. „Jedny mám,“ nastavuji jeho pohledu levé zápěstí. „Tak ještě jedny,“ nedal se prodavač. „A na co? Ukazovat budou stejný čas. Pokud budou ukazovat rychlejší nebo pomalejší, tak jsou špatné, a pokud ne, tak je nepotřebuji, protože… už jedny mám.“

Zvednutý palec byl oceněním nezvratné logiky. Nabídka „ještě jedny“ na běžného turistu asi funguje. Ještě jedny hodinky, ještě jedno auto, ještě jeden suvenýr, chtělo by to… ještě jeden život.

Já nehledal hodinky, ale pozdní večeři. Naštěstí se tady žije hodně pozdě do noci. Asi jako v Brně před nádražím. Smažené nudle za dvacku v pouliční jídelně nebo porce kuřete s rýží vás na ulici, kde je jídlo nejčerstvější, vyjde na 36 kaček neboli 6 ringitů.

Zato alkohol je tady extrémně drahý. Třetinka piva za šedesát až sedmdesát korun v nejlevnější sámošce, to není zrovna láce. Na druhou stranu opilce tady nepotkáte. A na rozdíl od Barmy ani krvavě rudé plivance od betelových slin.

Kouření je na mnoha místech zakázáno… zdá se, že tady to s prevencí myslí docela vážně. Alespoň tady, v hlavním městě s počtem obyvatel blížícím se dvěma milionům. Dokonce ve vlaku zakázali líbání a jiné „nevhodné“ chování.

Petronas Towers

Nemyslím si, že by někdo z našinců znal muže jménem Wan Zulkiflee Wan Ariffin. Na mě vykoukl při psaní a ověřování informací u této kapitoly. Šéf společnosti Petronas mající „pod palcem“ malajskou ropu a zemní plyn má zřejmě svou kancelář v malajských „dvojčatech“. Adresa firmy je totiž v Petronas Towers.

Uvnitř se krom kanceláří skrývají obchody se zbožím, které v čínské čtvrti nabízejí ve formě padělků. Namátkou jmenujme Gucci (kabelky) nebo Patek Phillipe (hodinky). Jen stánek s výrobky firmy De Beers v „podzámčí“ budete hledat marně. Prodávat levně briliantové náhrdelníky by asi bylo přece jen moc.

Být v Kuala Lumpur a nevidět Petronas Towers je jako být Praze a nevidět Hradčany. Naštěstí i tady funguje MHD – konkrétně nadzemka, která vás doveze na stanici KL CC, což je přímo pod věžemi.

Jen počítejte s tím, že si na každou jízdu kupujete lístek v automatu, takže je dobré mít drobné (bankovky od 10 ringitů výše, včetně desetiringitovky, automaty neberou) a připravit se na frontu. V nadzemce, jejíž KL CC stanice je pod zemí, je totiž docela frmol.

Dostat do záběru všech 452 m věží je docela oříšek. Chce to širokoúhlý objektiv nebo pořádný odstup. Pokud volíte druhou variantu, tak vám do záběru polezou dráty. V letech 1998 až 2004 se jednalo o nejvyšší budovy na světě, loni se statisticky zařadily na osmé místo. Budovy byly postaveny v letech 1992 – 1998, slavnostní otevření proběhlo 31. srpna 1999. Autorem návrhu je americký architekt argentinského původu se jménem vpravdě císařským – César Antonio Pelli.

Bahnitý soutok nezklamal. Čekal jsem čisté město a bylo čistší, než mé očekávání. Ale je fakt, že předtím jsem byl v Barmě a Indii, takže cestovatelští znalci vědí, že očekávání nebylo vysoké. :-)

Nic nepřipomínalo situaci z roku 1850, kdy malajský vůdce Rádža Abdullah najal čínské dělníky pro založení nových cínových dolů. Ti přistáli na soutoku řek Sungai Gombak a Sungai Klang.

Už tušíte, odkud se vzal původní název? Řádily tady epidemie malárie a dalších chorob. Dnes z bahna a cínu vyrostlo město ze skla a oceli.

Text a foto: Topi Pigula

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!