Bagan je obrovská planina ležící u řeky Irawadi a nachází se tu až neskutečné množství chrámů (pagod), některé záznamy dokonce uvádí, že jich tu je až 4 300.

Toto místo mělo být v mých plánech jako jedno z hlavních, která chci v Barmě (Myanmaru) vidět, a velmi jsem se těšil, až tu nádheru spatřím naživo. Má očekávání byla jednoznačně naplněna.

Do Baganu jsem se dostal místním autobusem z Yangonu, cesta trvala cca 8 hodin a vedla převážně nezajímavou, vyprahlou krajinou. Ubytoval jsem se v městečku Nyaung U, které leží pár minut cesty od Baganu a ubytovávají se tu většinou všichni turisté. Zeptal jsem se místních, jestli vědí o nějakém levném ubytování, a ti mi doporučili jeden guesthouse kousek od posvátné Shwezigon pagody. Noc mě tu přišla asi na 9 USD.

Hned druhý den jsem si zapůjčil obyčejné kolo cca za 1 USD na den a vydal se prozkoumávat okolí. Zajel jsem ke známé Shwezigon pagodě, kde bylo velké množství lidí. Potkal jsem se tu hned s partičkou starších Čechů (4 ženy a jeden muž), se kterými jsem se dal do řeči a pozvali mě na výlet na posvátnou horu Mt. Popa, kam chtějí jet druhý den objednaným minibusem. Neváhal jsem ani vteřinu a domluvil se s nimi, že tedy také pojedu.

Poté jsem se od nich odpojil a vydal se prozkoumávat všudypřítomné pagody. Kamkoliv se tu člověk otočí, všude jsou samé chrámy. Kdyby měl člověk všechny navštívit, tak by tu strávil minimálně měsíc. V praxi to vypadá tak, že jedete na kole, zastavíte u nějaké pagody, prohlédnete si ji a hned dál je další pagoda, tak u ní zase zastavíte a takhle pokračujete celý den. Některé chrámy jsou známější a větší, u nich bývá víc lidí, a pak tu jsou menší pagody, u kterých velmi často býváte úplně sami. Na většinu pagod se dá vylézt po vnitřním schodišti a nikde nesmí chybět socha Buddhy. Nedávno jsem ale četl článek, že od dubna letošního roku už bude vylézání na pagody zakázáno, což je určitě škoda, protože se z vršků nabízí nádherné výhledy na celé okolí.

Když jsem zrovna prolézal jednu z pagod a procházel pod římsou, tak jedna Barmánka, která šla za mnou, na mě začala křičet, že je tam had. Otočil jsem se a skutečně se kousek ode mě plazil asi metr a půl dlouhý had a jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo to, že jsem ho vyfotil. Po pagodách se smí chodit pouze naboso a já měl samozřejmě ještě i kraťasy. Až později mi došlo, jak obrovské štěstí jsem měl, protože jsem musel projít jen pár centimetrů okolo něj a stačilo by na něj šlápnout a pravděpodobně by mě uštknul.

Večer jsem chtěl vyrazit na západ slunce a nafotit si ho z některých pagod. Po odpolední zkušenosti s hadem se mi sice už příliš nechtělo, ale nakonec jsem vyrazil. Našel jsem si svoji pagodu, kde jsem byl úplně sám, a jen se kochal tou nádherou.

Druhý den ráno jsem vyrazil s již zmiňovanou partičkou Čechů na poutní horu Mt. Popa. Jeli jsme po místní dálnici, která spíše připomínala naši „polňačku“. Po cestě jsme navštívili místní dílničku, kde se vyrábí pálenka, různé cukrovinky apod. Na Mt. Popu se jde cca po 800 schodech a po cestě potkáváte velké množství opic, které jsou vcelku drzé. Na vršku hory se nachází několik krásných chrámů a pagod. Pro Barmánce je toto poutní místo velmi posvátné.

V Baganu se mi natolik zalíbilo, že jsem tu nakonec strávil týden. Všude jsem projížděl na obyčejném kole a užíval si okolní jedinečnou atmosféru. Také jsem tu narazil na velmi zvláštní úkaz. Viděl jsem naživo, jak se tu staví místní silnice. Pracují tu převážně ženy a všechno se dělá ručně. Ženy tu ručně vyskládávají podle provázků do roviny kameny a zasypávají je štěrkem a to vše se potom opět ručně zalévá asfaltem. Tento asfalt se přímo nad ohněm roztaví v sudech a nabírají ho do takových nádob, z kterých ho rozlévají na cestu. Je to šíleně pracné, lidé pracují v prašném prostředí, ale zvláštní je, že když jsem si je tu při tom fotil, oni se na mě pořád usmívali a byli naprosto v pohodě. Nedovedu si něco takového představit u nás. Každopádně cesty tu jsou převážně prašné a sem tam se objeví nějaký „asfalt“.

Jedno ráno jsem si i přivstal na východ slunce. Vyrazil jsem na jednu z nejvyšších baganských pagod, kde již na tuto úchvatnou podívanou vyčkávala spousta lidí, převážně fotografů. Fotografie z východu slunce v Baganu jsou světoznámé a když to člověk vidí na vlastní oči, tak je to opravdu něco, co si člověk bude pamatovat celý svůj život. Hlavní podívanou je množství balónů, které tu při východu vzlétávají, postupně se objevující množství pagod před vámi a tomu všemu dodává nezapomenutelnou atmosféru lehký mlžný opar. Takový východ slunce z balónu je ale velmi finančně náročná záležitost, která se pohybuje okolo 700 USD.

Také jsem tu zcela náhodně narazil na buddhistický svátek, který se konal u známé Shwezigon pagody. Neskutečně to tu žilo, bylo tu obrovské množství místních lidí a skoro žádní turisté. Všichni tu odříkávali mantry a meditovali a nějaký mnich tu vedl jakousi „mši“. Takto to tu žilo až do ranních hodin.

Ačkoliv je Bagan už velmi hojně turisticky navštěvované místo, rozhodně ho doporučuji navštívit. Toto místo má jedinečnou atmosféru a navíc je natolik rozlehlé, že velmi často budete na některých místech úplně sami.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!