A zase v Káthmándú. Díky bohu je to tady pořád stejné. Je úžasné, tohle město pod Himálajemi. Pořád dokáže uchvátit, pořád šokuje, pořád dojímá. Město, které mě poslalo do kolen.

Procházel jsem dlouhé hodiny uličkami starého města, pozoroval prodejce zeleniny a koření, tmavé dality, příslušníky nízké kasty, vykonávající své práce, zpocené cyklorikšáky, prodavače zametající před svými obchůdky, babky modlící se před svatyněmi, ukryté v zákoutích.

Doléhaly na mě vůně esencí a vonných olejů, pach moči a odpadků v temných rozích ulic, studený pach krve v řeznických čtvrtích, prach mě štípal v nose a očích, stačilo zavřít oči a rázem jsem se ocitnul v muzeu zvuků, troubení motorek a aut, křik dětí, ječení havranů, prodejce vychvalující své zboží, „čaj, čaj, čaj“ z dalšího rohu, cinkot zvonků k obřadním účelům, posvátné zpěvy ze svatyně, pláč dítěte, štěbetání studentek…

Líbí se vám náš web? Uděláte nám velkou radost, když nás budete nominovat v kategorii „zájmové weby“ v naší nejznámější anketě Křišťálová Lupa, která oceňuje nejoblíbenější a nejzajímavější projekty a služby českého internetu! Vás to nic nestojí, zabere vám to skutečně jen pár vteřin a nás to opravdu velice potěší, děkujeme! Kliknutím na logo soutěže vlevo se vám otevře rovnou stránka, kde stačí zadat adresu našeho webu (www.zivotnacestach.cz) a Váš e-mail a vyplněný formulář odeslat. Ano, tak snadné to je! ;-)

V noci město spí, ponoří se do tmy a vidět jsou jen temné siluety lidí a prach odrážející se od světlometů vozidel. Veřejné osvětlení stále ve většině míst neexistuje. V noci patří město toulavým psům, kteří mezi sebou zápasí a hlídají si své rajony, v noci je slyšet jejich štěkot a vzájemný boj. Nemohu si pomoci, bohužel mi chování psích smeček připomíná místní děti ulice, děti, které s pytlíkem u pusy plným lepidla po večerech pročesávají ulice, hledají v odpadcích cokoli, co by se dalo použít, a přes den se snaží zahřát někde na sluníčku.

V turistické čtvrti Thamel a na náměstí Durbar se ale časem žebrota dětí ulice téměř nevyskytovala, myslel jsem si, ze se věci někam pohnuly a problém se daří řešit. Nedaří, policisté prostě jen odsunuli problém na místa, kde není tak moc na očích.

Káthmándú je město, jehož ulice starého města nemají jména, orientuje se podle náměstíček, zvaných chowk nebo tole. Bloudit v ulicích je ale radost z objevování, radost z každé minuty v tomto městě. Tohle město projde každou vaší buňkou. Káthmándú je pro mnohé jen odrazový můstek k návštěvám okolních hor, které se při dobrém počasí tyčí nad městem, byla by ale škoda nezůstat několik dní v tomto městě, jen jeho ulice a náměstíčka jsou živoucím muzeem, a pokud vás ulice města omrzí, můžete se vydat do hinduistického chrámového komplexu Pashupatinath nebo k buddhistickým stúpám Bodnath a Swayambunath.

U stúpy Swayambunath nad městem ke mně přistoupila starší paní, seděl jsem na lavičce a vychutnával si spirituální atmosféru tohoto místa, bez jediného slova mě objala a začala mi říkat něco v nepálštině, pak odešla. Stejně rychle se zjevila a stejně rychle zmizela. Káthmándú vás prostě bude šokovat i dojímat. Možná se vám tady občas líbit nebude, ale bavit se zde budete vždy.

Poslední zastávka na Hippie Trail

Možná by si někdo z vás přečetl raději něco o chrámu Kasthamandap nebo o chrámu bohyně Taleju na náměstí Durbar, ale já vám radši povím o jedné cukrárně. Navštívil jsem báječný podnik, který se jmenuje Snowman café, funguje od roku 1968 a je poslední původní kavárnou z éry hippies. Interiér je prostý, ale útulný, hlavně večer, když venku prší a na stole máte zázvorový čaj. Zdi jsou zdobeny náboženskými motivy, nad dřevěnými stoly jsou zavěšena stínítka s motivem Buddhy.

Ve spodní části pultu, kde sympatický šedesátník kasíruje, jsou vystaveny audiokazety – majitel je sbírá. Ve vitríně jsou vystaveny dorty. Čokoládová bábovka, kokosový dort, čokoládovo-banánový dort, štrúdl a další. Já jsem si vybral ten, který vypadal nejvíc čokoládově, jmenoval se Black Forest a byl geniální. Pokud budete někdy v Káthmándú, budou-li vám chybět kilogramy po náročné túře v horách nebo prostě jen budete mít chuť na něco dobrého, nenechte si ujít Snowman cafe v Jhochen, kde to dýchá starými časy.

Stačí se zeptat na tzv. Freak street v okolí náměstí Durbar, tuto kavárnu bude znát každý. Název Freak street pocházi ze 70. let, kdy byla tato ulice poslední zastávkou na legendární Hippie Trail z Londýna, která vedla přes Istanbul, Kábul, Dillí aj. Freak street má duši, je v samém centru města, málokdo vám tady bude něco nutit a nabízet, je tady málo turistů a vše je tady mnohem levnější než v turistickém Thamelu a z repráků hrají The Doors.

Na nákupy

Když potřebujete v Káthmándú něco na čtení, máte dvě možnosti. Zajít do některého z báječných knihkupectví ve čtvrti Thamel, kde ale ceny odpovídají turistické peněžence, nebo zajít k pouličním prodejcům poblíž autobusového nádraží Old Bus Park, kde se na ulici vedle prodejců baterií, nabíječek, adaptérů, plastových hraček, tabáku a ovoce nachází také několik prodejců použitých knih.

Dlouhé minuty jsem procházel vystavené knížky a nakonec jsem si odnesl tři za cenu 120 rupií (asi 35 Kč). Prvním titulem byla pohádka Únos od Roberta Louise Stevensona, dále Kouzlo myslet ve velkém, jedna z těch knížek, která vám změní život a po jejímž přečtení zbohatnete, poslední ale byla opravdový poklad do mé knihovničky, zahlédnul jsem ji mezi knihami Efektivní rodičovství a Úvod do telefonování a radiotelegrafie. Jmenuje se Traveller’s Tales a napsal a nakreslil ji jakýsi Anthony Jenkins. Je to půvabná knížka z produkce Lonely Planet s běžnými zážitky, které člověk na cestách zažije, a převážně ji tvoří legrační ilustrace. I na poklad tedy v Káthmándú narazíte.

Vyrážíte-li do hor a nemáte k tomu potřebné vybavení, nic si doma nekupujte, v Káthmándú zakoupíte originální padělky od všech outdoorových značek za zlomek ceny. Nutno uznat, že kvalita těchto padělků bývá překvapivě dobrá. Prázdný batoh naopak před odletem využijte na nákup překrásných knížek, ručně dělaných zápisníků, výrobků z papíru, oblečení, vonných tyčinek apod. Káthmándú je ráj nákupů pro cestovatele.

Dostal se mi do ruky zajímavý časopis o trekkingu v Nepálu. Zaujal mě jeden článek popisující začátky trekkingu v Nepálu, první průkopníci popisovali, jak v roce 1964 stálo tradiční jídlo dal bhat 1,5 rupie, tuším, že v tehdejší konverzi k dolaru to bylo 7 centů.

Za další půl rupie již bylo možné dostat k dal bhatu i maso, vejce a skleničku mléka. Ubytování bylo zdarma. V dalším odstavci se autor zmiňoval o velkém problému – kde sehnat boty na trekking. V 50. letech nebylo pořádné boty možné sehnat dokonce ani v Dillí, natož v Káthmándú. Nakonec se jako jediné vhodné ukázaly tenisky, které sehnal v jakémsi obchodě Baťa.

Tenisky od Bati kupodivu vydržely celkem 600 km pochodu a nakonec je daroval jednomu z průvodců a ten, pokud je živ, je prý možná nosí dodnes. Mimochodem Baťa je v Asii opravdu pojem, v Indii na Baťu narazíte v každém městě. Nikdo ale nemá ani tušení, odkud značka Baťa pochází.

Město se silnou atmosférou

Město pod Himálaji jsem si zamiloval a považuji jej za jedno z nejkrásnějších, nejbláznivějších a nejsilnějších míst, které jsem kdy navštívil. Pod slupkou chudé metropole se nachází obrovské množství energie i radosti. Jsem přesvědčen o tom, že pokud si Káthmándú nezamilujete okamžitě, pak dáte-li mu čas, zamilujete si jej stejně o trochu později.

Postupem času si vyhrazuji k pobytu v Káthmándú stále více a více času. Ve městě se setkává tradiční nevárská kultura s desítkami dalších nepálských kultur, jakož i střet se západní civilizací. A dokonce i mezi příslušníky euroamerické civilizace zde dochází k jakémusi propojení všech možných kultur a subkultur, kdy se horolezci potkávají s hippíky, baťůžkáři s účastníky zájezdů, cvoci, kteří jedou na kole kolem světa, s víkendovými výletníky.

V Nepálu si někdy připadáte jako v pohádce a jindy jako v pekle, když přihlížíte pálení mrtvol u pohřebních ghátů. Někdy se vám chce brečet dojetím, jindy z neskutečného znečištění řek a vzduchu. Káthmándú vám vše naservíruje pěkně pod nos, postavte se k této vzrušující výzvě, kterou Káthmándú nabízí. Stojí to za to!