Probouzíme se, jak jinak, do slunečného rána. Dnešek je třetím dnem našeho kubánského putování. Městského ruchu v Havaně máme už mírně plné zuby. Proto rádi vyrážíme do přírody, přesněji do kubánské provincie Pinar del Rio.

Cesta z Havany by měla trvat asi dvě hodiny. Vpravo míjíme umělou vodní nádrž. Nacházíme se v oblasti, kde fungují rodinné farmy. Vypěstují si produkci pro sebe, přebytky pak prodávají. Není to jen tak. Ceny si nemohou stanovit sami, jsou určené.

Pro vlastní potřebu chovají i zvířata. Vidíme porosty akácií a eukalyptů. Díky tomu, že rychle rostou, jsou vhodné k zalesňování.

Všímáme si skupinek lidí pod mosty, které se klenou nad silnicí. Jsou to stopaři. Na Kubě je stopování velmi rozšířené, dokonce státem podporované. Doplňuje autobusovou dopravu. Státní auto s modrým pruhem na poznávací značce, pokud není plně obsazeno, musí stopaře vzít. Soukromá auta bez pruhu také zastavují. Vidíme, jak někteří mávají bankovkou a jsou připraveni za svezení zaplatit.

Uháníme po dálnici. V dělícím pruhu uprostřed rostou palmy arekové. Byly sem dovezeny z Asie. Se svými červenými plody jsou pěknou dekorací.

Dalším druhem jsou palmy sudovité nebo také břichaté. Rostou kolem dálnice. Kmen mají uprostřed silnější. Musím souhlasit. Vypadá skutečně jako sud nebo břicho.

Pinar del Rio

Nacházíme se v nejzápadnější kubánské provincii Pinar del Rio (Borový háj nad řekou). Pozornost návštěvníků Kuby z mnoha jejích atributů přitahují především dva. Je to přírodní rezervace údolí Viňales a sklizeň nejlepšího tabáku na světě. Ráz krajiny se mění. Obrovské sady manga se střídají s alejemi kubánských pomerančovníků. Na obzoru vystupují kopečky. Je to horský masív Cordillera Guaniguanico.

Údajně je tu soustředěno největší krajinné a biologické bohatství oblasti. Snad se o tom přesvědčíme. Horstvo je tvořeno západním Sierra de los Organos (volný překlad Varhaní pohoří) a východním Sierra del Rosario (Růžencové pohoří).

My se podíváme do Sierra de los Organos, kde je ukrytý národní park Viňales (Vinice). Hovoří se o něm jako o jednom z nejmalebnějších míst Kuby. Asi ne nadarmo. Je zapsáno na Seznamu památek světového dědictví UNESCO.

Údolí o délce přes 30 km je pokryto bohatou vegetací. Setkáme se tu, mimo jiné, s borovicí karibskou a kubánskou. Podloží, jehož stáří se odhaduje na více než 150 milionů let, je vápencové. Nepřehlédnutelné jsou homolovité skalní útvary mogotas (mogoty = kupy, hromady). Zastavujeme na parkovišti nad hotelem Los Chasmine, česky „Jasmín“. Z terasy pozorujeme údolí. Mogoty vzniklé erozí vápence mi připomínají kupky sena na louce, také Cukrovou homoli v brazilském Riu. Zelená políčka kolem, to je tabák, rýže, juta… Vidím, že rudě zabarvená půda je zřejmě bohatá na železo.

Projíždíme nám už známou vesničkou Viňales.

Většina obyvatel této oblasti se věnuje tabákovému průmyslu. Podle hlavního města provincie se jim říká “Piňareňos“.

Stěna prehistorie

Vystupujeme na parkovišti blízko mogotu Dos Hermanas (Dvě sestry). Před námi je monstrum, které bych tu nečekala. Mural de la Prehistoria – Stěna prehistorie. Je to velkoplošná nástěnná malba na vápencové skále. Dle informace představuje vývoj života na zemi od prvních živočichů až po člověka. Autorem je kubánský vědec Leovigildo Gonzáles. Vznikla přímo na popud Fidela Castra. Říká se jí také „Fidelova modrá skála“. Malování trvalo celých pět let.

Obrovská teda je. Nechávám se u ní zvěčnit pro porovnání velikosti. Jsem ta bílá bleška dole. Na pravé části horolezci na lanech obnovují nátěr. Pozoruju zástupy návštěvníků a přemýšlím. Co to ten Fidel vymyslel? Pokud je vůbec pravdou, že je to jeho nápad. Nádherné údolí, krásná příroda a toto dílo. Vůbec mi tu nesedí.

Vydávám se do restaurace Dos Hermanas. Je to vlastně jen taková zastřešená plocha, takže tu příjemně proudí vzduch. Hostům hrají místní umělci.

K obědu servírují ovoce – ananas a meloun. Následuje okurkový salát (Ensalada de pepinos). Jsou to nakrájené okurky a zelí, zdobené červenou paprikou. Hlavním jídlem je pečené vepřové maso, příloha maniok (sladké brambory), rýže s černými drobnými fazolemi (aroz morro). Žízeň zaháníme Tukolou (neznačková cola) s vodou. Ještě podávají kávu a pudink.

Umělci se ohlížejí po nějakém penízku. Spropitné prý je důležitou součástí příjmu obyvatel a žijí z něj často celé rodiny. Je očekáváno téměř všude. Kvalita obdržených služeb mnohdy závisí právě na ochotě dát spropitné. To byla jen malá odbočka do kubánské reality.

Indiánská jeskyně Cueva del Indio

Další pozoruhodností, kterou nemůžeme vynechat, jsou krasové jeskynní systémy. Podíváme se do Cueva del Indio (Indiánská jeskyně). Zpřístupněno je asi 200 metrů, které procházíme pěšky.

U malého přístaviště čekáme na loďky. Je tu vlhko, těžko se dýchá. Na vodě je příjemněji. Po říčce svatého Vincenta poplujeme asi 12 minut.

Jsme venku. Místní podnikatelé mají pro návštěvníky připravenu spoustu lákadel. Turista neodolá. Řada stánků s, jak já říkám, rádoby suvenýry. Člověk může objevit vše, na co si jen pomyslí. Ba i to, co by ho nenapadlo. Je tu prostě spousta „krámů“. Přímo na místě řemeslník plete mísy, misky a jiné nádoby. Na větvích okolních stromů visí manga jako na provázcích.

A tady je něco! Zastřešené, oplocené stanoviště, na stole džbány a džbánečky, vedle pruty cukrové třtiny a záhadný stroj.

Zde se lisuje a prodává šťáva z cukrové třtiny.

Mnohokrát jsem už slyšela, že pokud si člověk chce o dané zemi udělat ten správný obrázek, je třeba prozkoumat, vidět, zkusit, ochutnat všechno. Takže se vrháme na šťávu guarapo.Je to šíleně sladká tekutina bez jakékoliv jiné chuti. Ještě snad rum by ji mohl vylepšit. Ale ten v nabídce není. Snažím se to vysvětlit prodavači jako zlepšovák. Jestli tímto objevem obohatí sortiment, těžko říct.

Cesta zpět do Havany

Cestou zpět si můžeme prohlédnout stromy s hnědou kůrou (údajně turistické stromy). Ta se loupe a používá na ledvinový čaj.

V sadech kolem silnice pěstují mango. Kdo ví, jaká specialita se z manga vyrábí? Někdo by z toho možná vypálil špiritus – „mangovici“. Kdepak! Místní hospodyňky připravují z manga a také z guayaby hustou marmeládu. Ta se krájí na kostičky a pokládá na plátky bílého sýra. Takovou dobrotu musíte rozhodně ochutnat!

Projíždíme vesničkou. Domečky celkem pěkné, ale kolem nemají moc pořádek. Většinou sedí v klidu na terase v houpacím křesle.

Vysvětlení zní. Zdejší domácnosti mají hlavně: houpací křeslo, televizi, pračku, ledničku a papiňák. Pak až to ostatní. Všude je zavedena elektřina, případně plyn.

Teplá voda je pro zdejší celkem luxus. Tak teď je mi to jasné. V papiňáku rychle uvaří a pak si spokojeně sedí v houpacím křesle.

Zpět do Havany se můžeme dostat buď opět po dálnici, případně vede souběžná silnice kolem moře. Rozhodně doporučuji druhou možnost, cesta je rozhodně příjemnější a poskytne vám spoustu krásných pohledů.

Vjíždíme do městečka Mariela, je to už vlastně předměstí Havany. Vysoké jeřáby jsou známkou blížícího se přístavu. Věděli jste, že zdejší agáve se zpracovávají na sisalové vlákno, nikoliv na lihovinu jako třeba v Mexiku?

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a nám to udělá radost. Děkujeme!