Pojďme se kousek svézt s Jardou Králem. Že nevíte, kdo to je?

Je to cyklocestovatel, který se jednoho dne rozhodl, že když je země kulatá, zkusí jí celou objet na kole. Zdá se to jako bláznivý nápad? Jistě je, ale jisté je také to, že se mu to opravdu daří. Už dva a půl roku!

Právě se vrátil od klokanů z Austrálie a souhlasil s rozhovorem pro ŽivotNaCestách.cz. Potkali jsme se na podzimním CYKLOFESTu
v pražském hotelu Pyramida. Šnek přijel jak jinak než na kole.
V nohách téměř 17 tisíc kilometrů a úsměv na rtech.

Zajímavostí je také to, že Jaroslav Šnek má za sebou dvě operace srdce, při kterých mu vylepšili nejen mitrální chlopeň goretexem. To je ten materiál, který nosí horolezci a sportovci na svých bundách či botách. Šnek ho nosí doslova ve svém srdci. Do té doby měl zakázanou fyzickou námahu. Dnes jezdí pomalu, ale jistě.

Nechejme se inspirovat třeba tím, jak se žije na cestě nebo jak se hledá práce v Austrálii.

Jak vypadá takový obyčejný den na cestě?

Úplně normální den začíná tak, že člověk ráno vstane, nasnídá se toho, co je zrovna v kapse. Nějaké pití, sbalí stan, celé to naloží na kolo. A jede. Vyjede a jede za dalším tím jednodenním cílem. Celý den hledá cestu či obchody s jídlem a pak k večeru se vlastně už hledá to místo na spaní, místo na stan. Pořád je co dělat, člověk se nenudí.

Máš přesně dané etapy?

Já jsem takový člověk, že to neřeším, kam dojedu, tam večer prostě dojedu. Když třeba po pěti kilácích najdu nějakou hospodu nebo mě někdo zastaví, někam pozve jít si sednout, člověk se zakecá, tak prostě já to neřeším. Jedu dopředu a až tam budu, tak tam budu. Neřeším to časově. A řeším jedině, že v té zemi musím byt omezeně jenom kvůli vízům. Řeším, že třeba mám v zemi typu Malajsie či Thajsko měsíční víza, a vím, že těch 800 kiláků musím stihnout ujet. Takže jsem věděl, že třeba musím padesát denně ujet, abych si nějak ten plán splnil. Ale prostě po těch padesáti kilometrech vím, že už člověk může zvolnit, někde se podívat, zastavit se, popovídat si. Prostě člověk poznává ty země úplně jinak.

Lidé se určitě ptají na ty samé otázky v každé zemi. Jaké to jsou?

Je asi tak pět základních otázek, na které se lidé ptají. Odkud jsi? Kam jedeš? Jaká je tvoje víra? Což je hodně zajímavé, že se ptají zrovna na tohle. Nebo na takové věci, kolik tě stálo kolo, kolik to váží. To jsou ty nejzákladnější.

A kolik to váží?

Když jsem přiletěl teď ze Sydney do Vídně, tak mě vážili na letišti
a bylo to 45 kilo, ale teda bez vody a bez jídla.

Liší se otázky v různých zemích?

Lidi jsou stejně zvědaví. Mají ty samé otázky.

Nejvíc zvědaví jsou v Indii?

Tam to byl šok, ale to je dané spíš tou mentalitou lidí, oni jsou opravdu jiní. Kdybychom si takhle povídali v Indii, tak kolem nás stojí kolečko 20 Indů a soustředěně na nás kouká. Jo, opravdu tam je to jinak.

Měl jsi s sebou nějaké průvodce nebo tištěné mapy?

Průvodce jsem na kole žádné nevezl, to už bych opravdu neuvezl. Já jsem měl GPS navigaci, měl jsem mapy v telefonu. A v každém státě jsem si koupil místní SIM kartu a chytal jsem internet. Takže papírové mapy, ty jsem měl hodně málo.

Zmiňoval jsi, že už víc neuvezeš, co za vybavení bylo úplně zbytečné?

Zjistil jsem, že jsem na začátku té cesty měl spoustu náhradních dílů na kolo. A je to opravdu zbytečné, protože všechno se dá koupit na cestě. I třeba v zemích, jako je Indie nebo Nepál. Tam se třeba cyklistické pláště a duše dají dokoupit. Sice ne všude, ale dají. Takže spoustu náhradních dílů jsem musel vyhodit kvůli nadváze do letadla. Vezl jsem spoustu oblečení, i to bylo úplně zbytečné. Člověku fakt stačí dvě trička, jedny teplé kalhoty s bundou. Když to tak řeknu, ponožky se dají koupit na každém rohu. Takže také spoustu oblečení jsem vyhodil, to jsem ze začátku vezl vlastně zbytečně. Aspoň jsem nemusel po nějaký čas prát. :-)

Jaké máš pocity teď, když se vracíš domů?

Ty jo, takový jo i ne. Na jednu stranu se těším domů, třeba na rodiče, na přátele, to se těším. Ale bojím se, že třeba za dva, tři týdny pochopím, že se tady vůbec nic nezměnilo, za ty tři roky, co jsem byl pryč, a že zase už budu chtít jet někam dál. Takže je to takový rozporuplný, ale teď spíš ty pozitivní pocity. Ale za tejden to může být jinak.

A tvé nejbližší plány?

Oběhnout úřady, zdravotka, mám propadlou občanku, řidičák. Takže si musím udělat ty doklady nový. To budou asi i nějaký pokuty za to, tak jsem na to zvědavej.

Co je nejdůležitější, abys mohl znovu vyrazit?

Finance a hlavně to zdraví, dát se do kupy. A ty peníze jsou nejdůležitější. Plánuju teď taky nějaké přednáškové turné, připravuju povídání o té mojí cestě. Na leden a únor už mám nasmlouvaná nějaká místa, tak teď chci propagovat tu cestu, kterou teď přerušuju, nechci říkat, že končí. Chci propagovat taky cestu do Austrálie, dělat přednášky a ještě o mně bude slyšet. (Smích.)

Plánoval jsi, že celou tu cestu kolem světa ujedeš na jeden zátah?

Prvotní plán akce byl 2013 až 2018, no a teď je to ta půlka. Plánoval, ale nepovedlo se to úplně. Ale já jsem nadšenej. Dojel jsem až do Austrálie a tam jsem dokázal rok žít. A z toho jsem nadšenej. Jsem rád, že jsem to rozhodnutí udělal, že pojedu. Je to pro mě největší životní zkušenost. Neopakovatelná. To se prostě musí zažít, to je nepopsatelný.

Udělal bys dneska něco jinak? Lituješ něčeho?

Člověk se postupně učí, třeba dneska kdybych jel na tu samou cestu, tak bych měl asi nějaké věci předem líp připravené. Třeba víza a tak. Ale v zásadě ono nejde naplánovat pět let života dopředu. To člověk nenaplánuje ani tady, když tady žije. Takže já jsem vyjížděl a věděl jsem, že jedu tam na východ a jel jsem.

Kdo tě učil jezdit na kole?

Na kole jsem začal jezdit docela pozdě. Ale jednak kamarádi z Plzně, měli jsme takovou skupinu a jezdili jsme hodně na Šumavu a to bylo krátce po revoluci. Tak jsme hodně jezdili na silničních kolech. Vyjeli jsme hned po revoluci, jak se mohlo za hranice, tak jsme dělali takové ty cesty Dunajská cyklostezka – Vídeň a zpátky. Cesty tohoto typu. Jelo nás třeba dvacet, ale měli jsme doprovodné auto a to nám vezlo bagáž, takhle jsme vlastně začínali. Tyhle lidi mě přivedli ke kolu. A pak jsem si tu bagáž z toho auta vyndal a dal na to kolo. A v té chvíli mě to začalo bavit jakoby víc. A začal jsem jezdit sám. Postupem se i ta partička rozpadla a každý si už jel to svoje.

Co tvoje přezdívka Šnek, to vzniklo někdy v téhle době?

Přesně tak, to bylo tam. Protože já jsem byl nakonec vždycky poslední, nejpomalejší. Ale byli to hodní kamarádi, kteří na mě vždycky počkali. A vždycky mně pomohli. A vznikla tam ta přezdívka.

Co jsi tedy dělal v Austrálii? Strávil jsi tam poslední rok života.

Když tam chce žít člověk dlouhodobě, tak nejsnazší způsob je mít takzvaná studentská víza. A to znamená, že člověk musí chodit do školy, při té škole si může vydělávat, chodit do práce, ale zase je to tam omezené časově. Může maximálně dvacet hodin za týden vydělávat, ale samozřejmě já když neumím pořádně jazyk, tak jsem chodil na jazykovku a každé odpoledne jsem něco dělal, různé brigády. Nejlepší brigáda, tu jsem dělal tři čtvrtě roku, to jsem dělal uklízečku. Uklízel jsem šestipatrovou budovu plnou kanceláří, všechny záchody byly moje. Fakt doslova, takže specialista na záchody. Dělal jsem taky různé brigády typu pomocníka v kuchyni, kde jsem myl nádobí, vykládal jsem kontejnery, roznášel letáky. Jednou jsem byl i jako dobrovolník, kdy jsem natáčel americký film. Byl jsem v komparsu a jeden den jsem natáčel. Příští rok z toho snad něco bude, třeba Oskar :-) I takovéhle brigády se tam dají sehnat.

Takže propagace už i do filmu?

To doufám. A hned v americkým bijáku. (Smích.)

Jak jsi tam sháněl brigády? Přes nějakou českou komunitu?

Přesně, většinou přes Facebook, člověk se zeptá a každý zná někoho. Dá se takhle sehnat. A pak ještě přes inzertní weby.

Zlepšil sis nakonec svoji angličtinu?

No, trošku se zlepšila po tom roce. Jelikož jsem neměl moc peněz, tak jsem si platil levnou školu, kam chodilo hodně Asiatů a oni k té angličtině mají jiný přístup. Vzpomínám na ni rád, ale úroveň té školy nebyla dobrá. Nebyla moc kvalitní, takže ani ta výuka nic moc. Já jsem tam chodil jenom kvůli tomu, abych splnil podmínky pro vízum.

Když člověk má míň jak osmdesát procent docházky, tak ta škola vás udá na imigrační a jste vyhoštěni. Fakt je to takhle hlídané. Fakt se do školy musí chodit. Už vím, že gramatiku fakt neumím, bojuju se spoustou věcí. A na druhou stranu, myslím si, že během toho roku se mi zvětšila slovní zásoba. Nejvíc mi stejně dalo, když jsme někde seděli v hospodě a kecali jsme anglicky. Ten život, když člověk třeba musí přijít do banky a založit si účet. To si člověk nastudoval slovíčka ve slovníku a šel do banky. To mně dalo nejvíc.

Jsem na tom trošku líp, ale už se tak nebojím. Vím, že mluvím blbě. Že mluvím špatně, že mluvím gramaticky úplně nesmysly, ale domluvím se. Spousta lidí, i se kterými jsem bydlel, tak říkali, Šneku, fakt mluvíš blbě, ale dokážeš se vyjádřit, lidi tě pochopí, co vlastně chceš. A to si myslím, že je důležitý.

Pokračování tvé cesty začne v Austrálii nebo pojedeš druhým směrem?

Chtěl bych pokračovat z druhé strany, Jižní a Severní Ameriku.

Vy jste také měli na Startovači sbírku pro cestu po Austrálii, ale tam se nakonec nevybral dostatek peněz. Nezkoušeli jste něco jiného?

Já mám rozjetý ještě jeden crowdfundingový projekt na americkém webu podobného typu. (pozn. servery typu gofoundme, hithit, startovač). Na tom Startovači jsme to zkoušeli, tu akci jsme podali tak, že s kamarádem Martinem, co děláme filmy (pozn. Země je kulatá 1 a 2, M. Kolaja), vybereme peníze, nebo budeme se snažit vybrat peníze na film číslo tři. Který bude o Austrálii. Bohužel, i když jsme ten rozpočet hodně zmenšili, tak si lidi neuvědomujou, jak je Austrálie drahá a fakt to je úplně jiný svět, co se týče financí. Spousta lidí tady v Čechách měla pocit, že jsme tam dali vysokou částku, další část lidí si myslela, že nějakej Martin, nějakej film, to nás vůbec nezajímá, vždyť to má být o tobě, o tvojí cestě, tobě chceme ty peníze poslat. Na těchto webech je důležité něco nabídnout na oplátku, mě právě napadlo, že ten film by byla dobrá odměna pro ty lidi, co přispějou. Tak jsme to postavili na bázi filmování, ale spousta lidí to nepochopila a ta částka se nevybrala.

Jak je to se sponzory?

Já jsem odjížděl před těmi třemi lety v období, kdy končila ekonomická krize, a v té chvíli sponzoři fakt nebyli. Já říkám, firmy vás podpoří, jen pokud jste fotbalová jedenáctka nebo slavná hudební kapela. Což já nejsem ani jedno. Měl jsem nějaké materiální sponzorství, jako že Hannah mi dodala stan a spacák, firma AZUB Bike tašky, které mám na kole. Takže tu materiální podporu jsem měl. Ale že by třeba někdo tu cestu zaplatil, to teda vůbec. Spíš já jsem to řešil tím, že jsem měl transparentní konto, které mám do dneška, a lidi mi tam posílali drobné finanční příspěvky. Hlavně před Vánocemi jsem to řešil, lidi, jestli mi chcete poslat dárek, tak mi pošlete třeba stovku na konto. Takže i takhle jsem hradil cestu.

První a poslední místo, kde tě okradli?

Ha, hááá. Začalo to na Ukrajině, tam to bylo poprvé v jedné rodině
a podruhé mě okradli na Srí Lance v jednom buddhistickém chrámu, takže okradli mě křesťané a buddhisti a muslimové mně vždycky jenom pomohli. Taková zajímavá zkušenost. Ale to o té víře samozřejmě není, je to jen o těch lidech.

Kolik kilometrů jsi v průměru ujel za den?

Na tachometru mám necelých 17 tisíc kilometrů, tak to vychází na takových 50 kilometrů denně. Někdy jsem ujel ale třeba jen pět, když je člověku blbě. Není každý den posvícení. Ale třeba stovku jsem dal asi jenom jednou. Když jsem byl mladší, jezdil jsem jinak, ale teď jsem měl to kolo hodně naložený. A to je jiný. Pak i člověk pochopí, že to není o vzdálenosti nebo o rychlosti. To je to cestování.

Zkoušel jsi ubytování typu Couchsurfing?

Ano, zkoušel, s tím mám dobré zkušenosti. Ale hlavně jsem využíval Warmshowers, což je úplně jako Couchsurfing, ale přímo pro cyklisty, a funguje to opravdu po celém světě, i tady v Čechách už je asi 50 lidí zaregistrovaných. V Malajsii nebo v Thajsku jsem měl vyspání obden. Takže párkrát jsem spal i v nějakých cykloprodejnách, hned jsem si tam i došteloval kolo.

Jaký je život na cestách v pěti slovech?

Život na cestě je velikánská zkušenost a poznání.

O připravovaných přednáškách se dozvíte na osobním facebookovém blogu Cesta kolem světa.

Stačí sledovat FB, kde jsou informace aktualizovány!

Země je kulatá – webové stránky Šneka, které mapují jeho jízdu.

Podpořit projekt Země je kulatá můžete i finančně na číslo účtu: 2500409856/2010.

Jedná se o transparentní účet a tak si jej můžete prohlédnout zde, ať víte, na co jsou vaše peníze použity.

Foto: FB stránky J. Krále, Cesta kolem světa

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!