Honza Žďánský objel Zemi na kole dokola. V roce 2013 se rozhodl vyrazit z Mladé Boleslavi na kole směrem do Tokia. Projel během 6 měsíců 14 500 km skrz 9 zemí, aby viděl východ slunce na Fudži.

Další rok se rozhodl ve své cestě pokračovat a přejet USA ze San Francisca až do New Yorku. V pedálech tak měl dalších 7 000 km, které zdolal během 3 měsíců. Po příletu do Dublinu nasedl opět na kolo a vydal se na cestu domů.

A protože už objel Zemi kolem dokola, pro rok 2015 si Honza připravil další extrém, zimní přejezd Bajkalu. Ruské počasí mu nepřálo. Podle místních byla letos špatná zima.

Jak ale říká Honza: „Nejlepší zkušenost je ta vlastní.“

Ani přes nepřízeň teplé zimy se nevzdal, až dokud se mu led doslova nezačal třást pod nohama! Z bohužel nedokončené cesty se Honza vrátil v březnu. Z plánovaných 700 km ujel 200, přesto má zkušeností z cesty na rozdávání.

Honzo, proč cestuješ právě na kole? Souvisí to čistě s láskou k cyklistice, nebo jsou to i ekonomické důvody či větší výzva a dobrodružství?

To začalo úplnou náhodou a s mojí láskou k cyklistice to nemá vůbec nic společného. V době, kdy jsem se rozhodl jet do Japonska, jsem byl stoprocentní „necyklista“. Moje poslední cyklistická zkušenost byla ze základní školy. Hlavní důvod byl skutečně ten ekonomický. Pak se mi ten nápad opravdu zalíbil, začala mě velice lákat ta výzva, pohybovat se vlastní silou, taky to měla být naprosto nová zkušenost.

Tvoje cyklovýpravy mi přijdou fyzicky náročné. Připravuješ se na ně delší dobu dopředu?

Ona ta náročnost vždycky přímo souvisí s profilem a povrchem trasy a počasím. Například celý můj přejezd Mongolska byl opravdu masakr, totální offroad, neustálé tlačení kola, náročná navigace atd. O pár týdnů později jsem jel po pobřeží Jižní Koreje a užíval si slunce a asfaltu. Takže náročné bývají spíše úseky.

Nicméně zjišťuji, že mám nějaký masochistický problém, protože mi přijde, že když je to moc velká pohoda, tak něco flákám. Myslím, že to jsem si vypěstoval v mém předchozím sportu, kde jsem byl zvyklý jet stále nadoraz a pokud možno až za své limity.

Jinak se ale vyloženě nepřipravuji. Sportuji jako každý aktivní člověk a na kole vlastně skoro nejezdím. Zatím to bylo tak, jak jsem někde vtipně prohlásil, že „natrénuju cestou“. Přejezd Bajkalu byla trochu jiná akce, která vyžadovala jinou přípravu. Na Bajkal jsem trénoval. Ne na kole, protože to bylo tou dobou ještě ve vývoji, ale tělo jsem trápil skoro tři měsíce.

Která z tvých cest se ti zatím líbila nejvíce? Který projekt sis nejvíc užil?

To je strašně těžká otázka, protože každá byla úplně jiná. Ale pokud musím opravdu jednu vybrat, tak cesta za východem slunce. Strávit šest měsíců na cestě do Japonska byl neskutečný zážitek.

Všechny tři projekty jsi projel na kole sám. Nepřemýšlel jsi někdy o cestování s nějakým parťákem?

Tady tě musím opravit. Přes USA jsem jel s kamarádem. Z Irska jsem ale jel zase sám. Mně cestování v jednom maximálně vyhovuje, člověk je jednoduše svým pánem a nic neřeší. Z mého pohledu bych na kratší akci jel klidně ve dvou, ale na dlouhou cestu jedině sám. Maximálně se mi to osvědčilo.

Bez čeho na své cyklocesty nevyrazíš?

No, bez kola by to bylo docela trapné. Ale když mě to teď napadlo, možná vyrazit někam jen s batohem a tam pak zkusit od někoho sehnat kolo za mizivou cenu a pokračovat na kole… To by mohlo být také zajímavé. Je těžké vyjmenovávat jednotlivé věci.

Ve finále člověk potřebuje vlastně jenom to kolo, ale mám už zažité některé postupy a praktiky, takže těch věcí je docela dost. Jestli mám tedy vybrat jednu věc z batohu, tak to bude asi můj švýcarský nůž. Ten už s sebou vozím asi deset let na každou akci.

Pro tvou poslední cestu jsi vyměnil kolo za tříkolku, která byla speciálně sestrojena a měla usnadnit jízdu na sněhu. Jak jsi s ní byl spokojený? Jak dlouho celý proces příprav a sestrojení tříkolky trval?

Ačkoli to tak možná nevypadalo, spokojený jsem byl nadmíru. Tříkolka byla jednoznačně dobrý krok. To, že na ledu bude 15 cm prašanu, ve kterém nebudu schopný jet, nemohl nikdo tušit. Na druhou stranu, právě jen z tříkolky je možné udělat vozík na tahání, což mi přišlo velmi vhod. Celý vývoj a příprava kolem tříkolky probíhala ve sprintu. Z hlavy teď nevím, ale něco kolem dvou měsíců.

Napadlo tě na začátku cesty, že bys kvůli nečekaně horším podmínkám svoji cestu nedojel?

To mě opravdu nenapadalo. Hned na začátku bylo jasné, že to bude mnohem náročnější a komplikovanější, ale na ukončení jsem neměl pomyšlení.

Jak jsi na ledu vybíral cestu, kterou se vydat? Nedovedu si představit, postavit se na led a prostě vyrazit, pokud možno, přímo rovně.

Přesně tak to ale bylo. Podél pravého břehu, k levému jsem nemohl. Tam nebylo pode mých informací zamrznuto. A stále nahoru. Cestu jsem vlastně hledal neustále. Nejhladší, nejbezpečnější, nejsnazší.

Máš nějaké tipy na cestovatelské vychytávky pro přežití v zimě? Na vaření, stanování, uchování vody proti mrazu atd. Abys přežil ve zdraví?

Když člověk podnikne takovou cestu, po návratu z ní má zkušeností na rozdávání. Byla to obrovská škola, kterou nemůže nic nahradit. Já jsem něco načetl, něco mě napadalo díky mým předchozím zkušenostem a spoustu mě toho napadlo během pohybu po ledě. Vyjmenovat jednotlivé tipy by dalo na celý článek, takže jestli někoho zajímá něco konkrétního, možná to najde u mě na blogu, nebo ať mi napíše…

Letošní zima na Bajkalu byla podle místních teplejší než obvykle. Jaká pro tebe byla „teplá“ ruská zima?

Byla opravdu teplá. Je totiž obrovský rozdíl mezi vlhkou vlezlou zimou tady v Čechách a suchým mrazem na Sibiři. Ten se snáší mnohem snáz. Navíc jsem měl štěstí na krásné počasí, takže jedna z mých starostí bylo udržet se přes den nezpocený. Do tuhého začalo jít po západu slunce, to se vždy ochladilo razantně. Nejhorší byla zima klasicky nad ránem, ale mohu říct, že mi nedělala problémy. Mohlo být mnohem, mnohem hůř.

Potkal jsi cestou další cestovatele či místní lidi? Využívají místní lidé zamrzlé jezero k dopravě mezi různými městečky?

Místní jezero využívají, především v horní polovině. Já ale nikoho za celou dobu nepotkal. Pár aut jsem zahlédl, to byli rybáři, kteří jezdí na jezero chytat ryby, ale do styku jsem s nikým nepřišel. Jediný, kdo mi dělal společnost, byli havrani.

Prašan na ledu ti občas nedovolil na tříkolce jet, proto jsi ji tahal. Jaká část převažovala? Více jsi se vozil ty nebo tříkolka?

Bohužel, právě ta tahací část. Nachodil jsem toho moc. Prakticky jsem se během prvních šesti dnů nesvezl. Pořád jsem se brodil ve sněhu a postupoval velmi pomalu.

Co tě na Bajkalu v průběhu cesty děsilo nejvíce? Já bych totiž nejspíš utekla hned, jak bych zvuky ledu slyšela. K čemu bys rány ledu přirovnal?

Opravdu mě děsila možnost propadnutí se do vody. Zejména v okolí trhlin, kde se mi několikrát stalo, že mi pod botou praskla narušená deska ledu. Z toho jsem měl také největší strach v noci. Když jsem slyšel ty strašné rány, které se z ledu ozývaly, nemohl jsem se ubránit strachu, že by další trhlina mohla vzniknout tam, kde ležím. A to bych zavřený ve stanu a zabalený ve spacáku uprostřed noci nechtěl zažít. Je těžké ty zvuky k něčemu přirovnat, jejich rozmanitost je obrovská. Od prásknutí bičem, přes tupé a hluboké dunění po ostré skřípání.

Nakonec tvoji cestu utnulo zemětřesení. Po prvním otřesu, který zapříčinil trhlinu v ledu, jsi se ale rozhodl pokračovat dál v cestě. Rozhodl ses vrátit až po druhém velkém otřesu. Cítil jsi mezi nimi takový rozdíl, či rozhodovala spíše psychika?

Oba dva mi přišly stejně silné. Spíše šlo o to, že po prvním otřesu jsem si řekl: „OK, skončilo to, když budu dávat pozor, nemělo by se nic stát.“ Když ale přišel druhý, najednou nebylo jisté nic. Nevěděl jsem, jak to bude pokračovat a co bude následovat. Cesta ke břehu byla jediná rozumná volba. Pro ukončení cesty jsem se rozhodl až po dlouhém zvažování, když už jsem byl na břehu.

Jak daleko od břehu jsi byl v době druhého otřesu?

Zhruba sedm kilometrů, chvíli před tím jsem koukal na svou pozici na GPS.

Dostal jsi během toho, co jsi při poslední cestě prožil, tak nějak větší respekt či strach k vodě a ledu?

Asi stokrát jsem si během pobytu na Bajkalu řekl, že na zamrzlý rybník už mě nikdo nikdy nedostane. Přesto si troufám říct, že strach ne. Respekt obrovský. Voda a led jsou živý organismus, který může člověka rychle dostat do problémů.

Přemýšlíš o tom, že bys někdy na Bajkal v zimě vyrazil znovu?

Popravdě, ano. Asi to nebude hned v příštím roce, ale je pravděpodobné, že se tam vrátím. Jednak kvůli tomu, jak je ta oblast krásná, ale samozřejmě bych rád dokončil, co jsem začal. Co bych asi zvažoval, je způsob. Zda přejezd, či přechod. Každopádně zkušenosti na to již mám, tak nezbývá nic jiného, než počkat na lepší zimu.

Je ti nedokončená cesta přes Bajkal spíše líto, nebo to bereš jako takovou osobní motivaci?

Ano, mrzí mě, že jsem cestu nedokončil. Byl to super nápad a ten příběh by byl také zajímavý. Ale stále jsem přesvědčený, že jsem udělal správné rozhodnutí.

Věřím, že cesta přes Bajkal nebyla pouze taková noční můra, jakou si teď všichni představujeme. Povíš nám také nějaké tvé pozitivní zážitky z této cesty?

Noční můra to určitě nebyla! Pokazilo se to, byly špatné podmínky a bylo to náročné, ale to se u takové akce stát může. Nejpozitivnější zážitek asi je, že jsem se na Bajkal vůbec vydal. Samotný pobyt na jezeře byl jedinečný zážitek, který stál za všechny útrapy.

Máš už nějaké plány na další výpravu? Dal bys přednost klasickému kolu, nebo sis tříkolku oblíbil a dal bys jí přednost?

V tuto chvíli žádný nový plán nemám. Pár nápadů se mi honí hlavou, ale zatím nic velkého. Tříkolka v silniční verzi by na asfaltu byla vážně dobrá a zasluhovala by pořádně dlouhý trip, abych si užil to pohodlí. Já bych ale chtěl zkusit pravý opak a podniknout pár kratších výletů úplně nalehko. Přejet nějaká zastrčená evropská pohoří či něco podobného.

Na facebooku máš v současné době četnou základnu fanoušků. Jak vnímáš ohlasy tvých výprav?

Facebook je výborná věc. Na to, co dělám já, naprosto dokonalá. Právě okamžitá zpětná vazba a možnost ukázat lidem, které to zajímá, co a kde jsem viděl či zažil, mě velmi baví. Vždy, když se povede nějaká fotka, tak jsem moc zvědavý, jaké na ní budou reakce.

Oslovují tě fanoušci také s tím, že by se chtěli účastnit tvé další výpravy? Nebo to je spíše tak, že máš natolik praštěné nápady, že veřejnost to raději sleduje, než by se toho účastnila?

Myslím, že drtivou většinu lidí baví mě sledovat. A já se o to více snažím dělat dobré fotky a zprostředkovávat své zážitky. Lidi mi píšou s různými dotazy ohledně kol a cestování, ale společnou cestu jsem zatím s nikým neplánoval. :)

Z vlastního cestování vím, že každá země má něco nezapomenutelného, a já jsem nadšená naprosto všude. Těžko se pak určuje, kde se nám líbí nejvíce. Jaké byly tvé NEJ? Co bys případně doporučil k navštívení našim čtenářům cestovatelům?

Je to přesně tak, jak říkáš. Všude bych našel něco, kvůli čemu bych se vrátil. V USA mě nejvíce překvapili a nadchnuli samotní Američani. Národní park Yosemite je pro mě největší favorit. Ten, kdo má rád hory, musí jet do Kyrgyzstánu, tam já se chci určitě vrátit.

Je to neskutečná země, která nabízí každý den jiné a neopakovatelné výhledy na horské hřebeny Ťian Šanu. A samozřejmě také Japonsko. Nemám dost superlativ, abych dokázal popsat Zemi vycházejícího slunce, tu si musíte zažít sami. Japonsko je jedinečné!

Sledovat Honzu Žďánského můžete na jeho webových stránkách či na facebooku. Pokud budete mít jakékoliv dotazy na vybavení či vychytávky, které se Honzovi osvědčily, neváhejte a napište mu na email zdanacz@gmail.com.

Honzovi moc děkujeme za rozhovor a přejeme spoustu vydařených bláznivých cest a skvělých cestovatelských zážitků!

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!