Každý z nás máme své hrdiny. Rádi o nich čteme, představujeme si sebe v jejich kůži a částí duše jim závidíme. Hodně z těchto hrdinů byli obyčejní kluci nebo holky, kteří zažili neobyčejné věci a rozhodli se podělit o ně s ostatními. A když si tohle uvědomuju, tak cítím opravdovou vděčnost.
Existují autoři dobrodružných knih, kteří jsou známí po celém světě. Jsou to Jack London, Henry David Thoreau, Mark Twain, Ernest Hemingway, Karel May a mnoho dalších. Pak však existuje ještě jeden takový autor. Ač trochu zapomenut, nebo v dnešní době nedoceněn. Tím autorem je Jan Welzl.
Než jsem si přečetl jeho knihu, věděl jsem, že existoval nějaký takový člověk, kterého přezdívali Eskymo, ale kdo to byl a proč se mu tak říkalo – to jsem netušil. Po přečtení knihy 30 let na zlatém severu jsem zůstal sedět s otevřenou pusou a pustil se do čtení znovu od začátku, protože jsem tomu nemohl uvěřit. Tím spíš mne tento člověk zaujal, když jsem se dozvěděl, že pocházel z města Zábřeh na Moravě. Nechci odhalovat obsah knihy – to by byla hloupost. Spíš bych rád, aby se vědělo, že i naše země rodí neobvyklé lidi a možná se nacházejí vedle vás v sousedství.
Chtěl bych alespoň trochu rozšířit povědomí o tomto pánovi a napomoci dalším lidem s dobrodružným srdcem najít si cestu k jeho knihám a jeho osobě. A třeba se i nechat inspirovat člověkem, který putoval sám několik let nehostinnou Sibiří na sever, bojoval s medvědy, lovil velryby v Severním ledovém oceánu, rozvážel poštu s psím spřežením na Aljašce, stal se zubařem, obchodníkem, lovcem, zlatokopem, eskymáckým šamanem, nejvyšším soudcem v Nové Sibiři a setkal se např. s Malemute Kidem – zkrátka zažil neuvěřitelná dobrodružství, o kterých se mnohým ani nezdá.
Jan Welzl se narodil v již zmiňovaném Zábřehu na Moravě 15. srpna roku 1868 a zemřel na Aljašce 18. září 1948 (o datumu úmrtí se vedou spory). Líbil se mi jeho životní postoj, který nejlépe vyjadřuje citát: „Prondu – prondu. Neprondu – neprondu. Ale isť musím.“ A musím přiznat, i když s trochou pokory k ostatním cestovatelům a spisovatelům, že mám k němu nejblíže. Možná je to proto, že byl tento člověk mým „bratrem“ z jedné země – a to mi říká, že každý může zažít obrovské a neobvyklé dobrodružství, stačí jenom chtít.
Tento člověk neměl nic, ale byl vším. Vždy, když se řekne jeho jméno, vybavím si obrázek obtloustlého pána s doutníkem v puse, který prázdnou tichou krajinou vede za uzdu svého poníka, zapřaženého za vůz s hromadou soli a vším POTŘEBNÝM „živobytím“. Myslím si, že si zaslouží naši pozornost.
Nejznámější knihy:
- 30 let na zlatém severu
- Po stopách polárních pokladů
- Paměti českého polárního lovce a zlatokopa
- Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě
- Ledové povídky Eskymo Welzla
- Svoboda pod bodem mrazu
V Zábřehu jsou náležitě hrdí na to, že z jejich města pochází tak významná osoba a dávají o tom světu znát. Stačí si otevřít webové stránky tohoto města. Zjistíte, že se u nich každoročně koná „welzlování“ nebo že část expozice místního muzea je přímo věnovaná tomuto dobrodruhovi.
Není to tak dlouho, co jsem si řekl, že se vydám po jeho stopách. Sednul jsem k počítači a „googlil“. Našel jsem spoustu fotek, z nichž jedna inspirovala Stanislava Lacha k vyhotovení jeho velké sochy umístěné v Zábřehu před nádražím (Jan Welzl vystupuje z vlaku v rodném městě a všechny zdraví). A co bylo hlavní? Chtěl jsem zjistit, kde přesně Eskymo Welzl bydlel! A to se mi povedlo!
Stačí napsat nebo se zeptat na infocentru. Jsou tam moc laskaví lidé, kteří vám rádi s čímkoliv poradí a hlavně ví, který z domů „patřil“ Janu Eskymo Welzlovi. Možná by stálo za to udělat si výlet do tohoto města. Potoulat se stejnými ulicemi, jako kdysi chodil on, podívat se, kde bydlel, a smeknout klobouk před sochou opravdového polárníka, lovce, cestovatele a člověka s dobrodružstvím v krvi – Jana „Eskymo“ Welzla.
„Zemie je příroda a každá živá duše má právo na ni žit a po ni chodit obzvláště tady v těchto krajích, kde člověk je nucenej ten kraj přejít, aby dosáhl místo jeho domova. Smutný je to vist prava proti naší přírodě. Člověk na tej zemi není nic jako červíček v zemi. Příroda nám dala tu země pro všecky a na to nemá žadný práva, žádný člověku cestování v polárních krajinách zabraňovat… Tak ještě jednou musím vykonat jednu cestu za žebráka do severu. „
Jan Welzl
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a nám to udělá radost. Děkujeme!
„Každá cesta nezačíná prvním krokem, ale sněním o něm.“ PR manager, autor článků a autor knihy Nekončící cesta.
..a pak, že našinec nemá duši světáka :-)
No jééémináčku! A kdopak taky říkal, že ne? ;-)
Tady na webu jsou stovky, možná tisíce takových duší pohromadě :)
Svatá pravda… :-)