Dal jsem se nahoře v Kanadě postupně dohromady, obstaral si léky, našel a vyzdobil si malý byt, dokonce jsem si do něj pořídil i vánoční stromeček; můj druhý Štědrý večer byl ale opět spíš smutný, vlastně tím víc, že jsem se jenom sám opil a skončil ve strip klubu, odkud mě po dvou pivech stejně vyhodili.
Na Boží hod jsem byl ale pozvaný na večeři ke tchánovi Tonia Creanzy, se kterým jsem v Itálii vyráběl olivový olej, a seznámil jsem se tam s jednou z jeho vnuček, která během dalších dvou měsíců vychýlila jazýček vah s důvody, proč zůstat, natolik, že pokračovat v cestě se zdálo být vlastně tou nejhorší možnou variantou. Něco mi ale říkalo, že čas na to se usadit ještě nedozrál, a tak po více než čtyřech měsících v Kanadě jsem přeletěl do mexického Cancúnu (do USA už jsem znovu nemohl).
Ale okamžitě, jak jsem v Cancúnu složil kolo, vyjel za triumfálního burácení cikád do vlahého karibského večera a ucítil sladkou vůni cesty, věděl jsem, že jsem se rozhodl správně a že musím jet.
Kanada totiž, přestože nejpodobnější domovu, co jsem zatím poznal, nebyla tím štěstím, co jsem hledal – byla jenom komfortem, který tě dokáže ukolébat v iluzi, že jsi šťastný, když přitom jenom pouštíš k ledu svoje nejdivočejší sny výměnou za pohodlnou postel, teplou sprchu a pocit „někam patřit“. Bylo pondělí dvacátého devátého února, plnými doušky jsem hltal teplý mořský vzduch, mými žilami opět proudilo čiré nadšení a já jsem věděl, že tohle je to, pro co jsem se narodil a všechno ostatní je jenom iluze a planý sen.
Projel jsem Mayskou riviérou v Mexiku a karibským rájem v Belize, vyšplhal jsem v guatemalské džungli na starodávné pyramidy Tikalu, překonal Kordilery, přejel Honduras a Salvador, relaxoval na břehu jezera Nikaragua v koloniální Granadě, v drahé Kostarice se živil skoro výhradně mangy, které jsem po cestě nasbíral, a po další porci hor jsem konečně přijel na samý konec severoamerického kontinentu – do Panamy.
Na konci Panamy na mě čekala Dariénská zátka – dost možná poslední místo na Zemi, kde si člověk ještě nepodmanil přírodu a neprotkal ji svými cestami. Ze Severní do Jižní Ameriky se totiž nedá projet. Nevede tam žádná cesta. Panamerická dálnice končí právě tady, v Dariénu, ve městě Yaviza. Dál už je to jenom bažina, neprostupná džungle, bahno, komáři, jedovaté žáby, hadi a jaguáři.
Číhá tam na tebe všechno, co je pro člověka nebezpečné. A nejsou to jenom nebezpečí džungle: v pralese taky žijí nevrlí domorodci, guerilly tří povstaleckých armád a pašeráci drog. Vrcholu Mt. Everestu dosáhlo mnohonásobně víc lidí, než kolik jich dokázalo projít Darién. Vynořit se z pralesa v Kolumbii v jednom kuse se tedy rovná téměř zázraku.
Valná většina cestovatelů tak mezi Panamou a Kolumbií letí, ti dobrodružnější zaplatí nemalé peníze za loď, která je vezme z Colónu do kolumbijského Turba, kde Panamericana znovu začíná. Ani jedno jsem ale v plánu neměl.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
Cestuji, abych fotil. Fotím, abych cestoval. A pak se o to s vámi všemi moc rád podělím tím, že doporučím ta opravdu krásná místa, která stála za to navštívit, vidět, zažít, vyfotit, ochutnat, spatřit nebo si k nim třeba přivonět.
Hodně pěkný článek, chtěl jsem se zeptat, nehrozí nebezpečí z mot. člunů od guerill nebo povstaleckých armád ?