V Capurganá už pak znovu začínala civilizace a jezdila odtamtud přes záliv Urabá pravidelná lodní linka do Necoclí a do Turba, odkud Panamerická dálnice pokračovala dál na jih, až do Argentiny. Měl jsem posledních čtyřicet dolarů a rezavé rozbité kolo, kterému ze čtyřiadvaceti fungovaly pouze čtyři převody, a žádný telefon ani počítač, se kterým jsem si plánoval v Kolumbii nějaké peníze vydělat. 

Předchozí díly seriálu:

[stextbox id=’black‘]

• 1. díl – Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy
• 2. díl – Sbohem, Evropo
• 3. díl – Šíleně zvláštní vlak Transasya Ekspress
• 4. díl – Konec Hedvábné stezky
• 5. díl – Volání divočiny
• 6. díl – Pacific Highway
• 7. díl – Znovu na jih
• 8. díl – Skrz Karibské moře

[/stextbox]

Potřeboval jsem do velkého města, najít práci a taky někoho, kdo mi bude ochotný půjčit počítač, než si vydělám na vlastní. Rozhodoval jsem se mezi Cartagenou a Medellínem, jenomže Cartagena byla po cestě do Venezuely a venezuelská hranice prý byla už nějakou dobu zavřená. A tak jsem se po pěti dnech dobelhal z Necoclí do Medellínu, města, které jsem znal jen z dokumentů o Pablu Escobarovi.

Měl jsem toho tehdy už dost a spřádal jsem plány na to, jak se nejrychleji a nejlevněji dostat zpátky do Evropy. Můj medellínský spolubydlící Simón to pěkně shrnul, když řekl: „Připadá mi, že jsme prostě odněkud, od něčeho začali utíkat, velice rychle, pořád dopředu a bez ohlížení, jenomže pak se věci zpomalily, ty ses zastavil, vůbec poprvé máš čas se zhluboka nadechnout a teprve teď se podíváš kolem sebe a naráz nemáš ponětí o tom, od čeho jsi to vlastně utíkal, kde jsi a co tady děláš.“ No a já si po dvou měsících konečně vydělal dost peněz na to, abych si koupil letenku do Madridu, což jsem taky udělal.

Jenomže pak jsem si uvědomil, že ten pravý důvod, proč nepojedu dál, je, že se bojím, že nebudu schopný v Jižní Americe vydělat dost na to, abych pokračoval. Laskavý čtenář jistě uzná, že to je dost možná ten nejhorší důvod pro to, abych všechno zahodil a letěl zpět, když navíc ani nevím, jestli to zpět má ještě stejný význam, jako mělo před dvěma lety, a vůbec – peníze bych musel přece vydělat i tam, tak proč mám tuhle iracionální představu, že se tím něco zlepší?

A tak jsem nikam neletěl. Zůstal jsem v Medellínu a pomalu zapomínal na cestu – pivo bylo levné, práce jednoduchá, přežít se dalo, noci dlouhé, holky k sežrání. S jednou z nich to dokonce vypadalo tak vážně, že jsem za ní přijel do Bogoty a začal hledat práci a byt. Dokonce jsem zapomněl na to, že v Kolumbii můžu zůstat jenom devadesát dní, a když se na to přišlo, dostal jsem deset dní na opuštění země a utekl do Ekvádoru, abych se pak zase vrátil a zkusil dostat nové razítko.

Jenomže když jsem se po dvou týdnech z Ekvádoru do Bogoty vrátil, všechno bylo jinak – kolumbijská romance byla tak nějak pryč a Simón, se kterým jsem chtěl založit hudební skupinu (koupil jsem si housle), si neprodloužil vízum a musel do Ekvádoru taky. Minimálně na rok.

Takže bylo jasné, že v Kolumbii už zůstanu jenom nezbytně dlouhou dobu, abych dokončil všechno, co jsem začal (pracoval jsem na online systému pro správu hostelů), a pojedu zase dál. Na jih se mi po zkušenosti mrazivých nocí vysoko v ekvádorských horách vůbec nechtělo, musel jsem do tepla, a tak jsem upřel oči k mapě dávného dobrodružství, které v letech 1541-1542 podnikl se svými muži jeden španělský conquistador. Jmenoval se Francisco de Orellana.

Matěj Balga

---

V lednu 2017 se vydávám na nafukovacím kajaku právě v Orellanových šlépějích, ve snaze zopakovat jeho epickou cestu, při které jako první proplul Amazonským pralesem až k Atlantiku. Z Guayaquilu na pacifickém pobřeží, skrz džungle Ekvádoru, Peru a Brazílie – více než 4 000 říčních kilometrů po řekách Coca, Napo a Amazonce až k bělostným plážím na březích Atlantiku v Belému.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!