V Che-Fej jsem zůstal deset týdnů, pracoval jsem nejdřív jako dělník při rekonstrukci baru, potom jako barman a nakonec jsem vytvářel webové stránky, loga a grafiku pro lidi, kteří do baru přicházeli. Byl to jednoduchý, bezstarostný život, protože práce nebylo mnoho, peněz jsem skoro nepotřeboval, protože pití bylo zadarmo a jídlo pohádkově levné, čínské holky po mně, jako po kudrnatém bělochovi se zelenýma očima, letěly a kluci mi platili pití v baru, protože mít bílého kamaráda je v rasistické Číně věc prestiže.
Léto bylo pryč šíleně rychle a mně se nikam nechtělo, takže jsem si požádal o vízum na další tři měsíce, ale nedostal jsem ho. Dostal jsem čtyři týdny a doporučení, abych o další nežádal a opustil zemi, protože úřady mě sledují a mají důvodné podezření, že v Che-fej zůstávám, protože tam ilegálně pracuju (což byla samozřejmě pravda).
Ještě ten večer jsem koupil letenku ze Šanghaje na Aljašku, odkud se celý americký kontinent kutálí dál na východ, celý ten obrovský kus země, o kterém jsem toho pouze mnoho slyšel, tam ležel, dosud nepokořen, zpupně zvedal své západní břehy vstříc troufalým vlnám Pacifiku a já zčistajasna zatoužil být u toho a odhalit původ a realitu té novodobé americké mytologie; překonat drsnou aljašskou tundru k zlatým řekám na Klondiku, zpívat u ohňů v hustých lesích Washingtonu, kde na Pusté hoře napsal Kerouac Anděle pustiny, kteří mě nikdy nepřestali provázet, v Oregonu sledovat burácivé stesky oceánu, dorážejícího na opuštěné břehy, a skrz majestátné rudé lesy severní Kalifornie dál na jih, kde Golden Gate skřípe rzí slunce zapadajícího nad posledním hrotem naší civilizace, skrz město padlých snů a andělů až tam, kde seňority nalévají tequilu a mariachi teskní po lásce.
Dvacátého čtvrtého srpna 2015 jsem opustil Anchorage a rozjel se na sever po Parksově dálnici, což vůbec není dálnice, ale jenom obyčejná silnice, která vede hodně daleko. Břízky, co rostou v krajině fjordů poloostrova Kenai, kde se voda zařezává hluboko do nitra hor, postupně střídala divoká tundra a já jsem si znovu uvědomil, proč jsem vyměnil pohodu v tropech za drsný sever: Je to tady, na bohy zapomenutém konci světa, v krajině, která se urputně brání tomu, abychom si ji podmanili, kde pochopíš to velké a majestátné Slovo, nikdy nevyslovené. Teprve tady totiž pochopíš, že jsi jenom hostem ve spektakulárním divadle světa, kde Gaia pulsuje životem a nastavuje všechny své rozličné tváře, zejména však tu nemilosrdně spravedlivou, která není k tvým chybám shovívavá a ptá se jenom na tvoji vůli přežít.
Pět dní jsem jel na sever k Fairbanks a potom zůstal přes týden v hornické osadě Healy, odkud jsem podniknul dvě výpravy hluboko do tajgy, kde se nacházel tzv. Magický autobus 142 z filmu Into the Wild. Pokaždé jsem se skoro utopil při brodění řeky Teklanika, napodruhé se mi ji ale podařilo překonat a já strávil nezapomenutelnou noc uvnitř autobusu, kde jsem si na staré vrzající matraci uvědomil, že ať se od toho momentu rozjedu kamkoliv, začínám se postupně vracet.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
Cestuji, abych fotil. Fotím, abych cestoval. A pak se o to s vámi všemi moc rád podělím tím, že doporučím ta opravdu krásná místa, která stála za to navštívit, vidět, zažít, vyfotit, ochutnat, spatřit nebo si k nim třeba přivonět.
1 komentář u „‚I, Cycleast‘ aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy – Volání divočiny (díl 5.)“