Uháněl jsem pak Aljaškou od Fairbanks na jihovýchod, ale netrvalo dlouho a dostihly mě sychravé podzimní deště a chladné noci; znamenalo to, že nestíhám a že opona spektakulárního představení léta padá s těmi studenými kapkami na ztrouchnivělé, potemnělé jeviště mých představ.
“Kap kap,” odtikávají zbytky mého času na severu a Klondike mizí pod sněhy minulé zimy, která mě ve vzpomínkách straší doteď. Měl jsem proto šílené štěstí, že jsem spolu s jedním dalším klukem z Whitehorse v Yukon Territory našel chlápka, který potřeboval dopravit na zimu svoji Mazdu z Dawson City až dolů do Vancouveru a za odřízení nabízel zaplatit benzín, protože sám chtěl letět.
Ve Vancouveru jsem pak chvíli zůstal, trochu pracoval, dobil baterky a 1. října vyrazil na jih. Byl to den, jež přišel na svět zahalený mlhou v plenkách studeného, vlhkého rána, jakého jsou schopná jen pobřeží severních oceánů, zplihlá a zkroušená splínem podzimu, a já jsem věděl, že si musím pospíšit, protože zima mi byla neúprosně v patách.
Bez odpočinku jsem svištěl dolů po Pacifické dálnici: Seattle, Astoria, Newport, Coos Bay, Brookings, pak konečně Kalifornie: Eureka a jako dezert nakonec lahodný sjezd z kopců v Marin County k červenooranžovým pilířům mostu Golden Gate.
Během téhle cesty se mi ale šíleným způsobem vrátila zpět moje nemoc, opustil mě optimismus a kolo se rozpadlo natolik, že jsem téměř nedojel. Jak jsem zjistil potom, byla to jenom předehra k tomu, co se pak odehrálo v San Franciscu.
Poslední dogma
V Itálii jsem se seznámil s jednou Američankou, která mi nabídla, tak jak se to tak dělává, že kdykoliv budu v San Franciscu, mám prý místo, kde můžu zůstat. Když se dozvěděla, že jsem na Aljašce a mířím na jih, psala, že má zrovna jeden volný pokoj, ve kterém můžu bez problémů zůstat, až dorazím.
Jenomže když jsem dorazil, byl jsem špinavý, vyhublý, krvavými průjmy trpící bezdomovec s pokaženým kolem a místo chození kolem s foťákem v ruce, jak si to patrně představovala, jsem první tři dny jenom ležel v tom zavřeném pokoji a spal.
Čtvrtý den začala být nesvá, že tam přece takhle nemůžu trávit celé dny a postupně to vygradovalo k tomu, že jsem po několika dnech skončil na ulici.
Žil jsem pak převážně v univerzitní knihovně, kde jsem po desítkách dolarů za drobné práce přes internet střádal na opravu kola a kde se skoro každý večer dalo najíst ze zbytků po konferencích. Jednu noc jsem strávil v bezdomoveckém centru na Van Ness, ale po čtyřhodinovém čekání v řadě, aby na mě vyšla postel, následovala noc v chlorem páchnoucí posteli mezi drogově závislými, HIV pozitivními, duševně nemocnými a podobnými existencemi, po níž jsem už nikdy do tohoto ani do žádného jiného centra nešel.
Kolo se mi nakonec podařilo jakž takž opravit a chystal jsem se další den z Friska odjet hledat práci dál na jihu. S posledními dvěma sty dolarů a dvěma dny zbývajícími na mém povolení k pobytu jsem si ale nebyl úplně jistý, kam vlastně pojedu a co budu dělat, až peníze dojdou úplně.
Ten den ale zase zasáhl osud: přišla mi zpráva z Kanady, že chlápek, pro kterého jsem ve Vancouveru dělal pár menších věcí s počítačem, rozjíždí nový projekt a jestli prý nemám zájem se toho chopit. Těch posledních dvě stě dolarů padlo na lístek Greyhoundu a cestu zpátky do Vancouveru, na kterou jsem vsadil všechno a která byla mojí jedinou nadějí. A tak jsem zbořil poslední dogma, totiž: nikdy se nevracet.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
Cestuji, abych fotil. Fotím, abych cestoval. A pak se o to s vámi všemi moc rád podělím tím, že doporučím ta opravdu krásná místa, která stála za to navštívit, vidět, zažít, vyfotit, ochutnat, spatřit nebo si k nim třeba přivonět.
1 komentář u „‚I, Cycleast‘ aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy – Pacific Highway (díl 6.)“