Rtuť teploměru naráz během tří dnů vyšplhala z mínus patnácti na plus pětatřicet. Stezka mě vedla ujgurskou provincií Sin-ťiang přes tři tisíce kilometrů dlouhou poušť. Dny měly neurčité obrysy vizí starce s počínajícím šedým zákalem a byly povětšinou horké, prašné a zmučené větrem. V poušti rudé jak Áresovy slzy jsem měřil vzdálenosti na dny a další cíle na měsíce. Špinavá voda páchla.
[stextbox id=“black“]Předchozí díly seriálu:
[/stextbox]
Pravidelné písečné bouře svištící v pozdních odpoledních hodinách na palubách severozápadních větrů mazaly rozdíly mezi dnem a nocí. Písek mi šmirgloval tvář a země hřměla jako útroby startujícího raketoplánu. Mizela auta, mizela silnice, mizel směr a obzor a můj malý vesmír se propadal do hnědooranžové amorfní Nicoty.
Za jasných dní jsem viděl na jihu do nekonečna se rozprostírající planinu pouště Taklamakan a na severu oranžové štíty Nebeských hor, vařící se pod bílým pouštním sluncem. Kolem cesty netknuté vysušené zdechliny, ze kterých pomalu vylézají na světlo bělostná žebra. Béžové vyprahlé panorama: je to krajina plná groteskních Golgot, na kterých bylo ukřižováno už tisíce Kristů.
Lámal jsem v té poušti rychlostní rekordy a celý Sin-ťiang jsem přejel během pouhých tří týdnů. V provincii Gansu se začala objevovat první zeleň a za třímilionovým Lan-čou jsem se konečně ocitl v té pravé Číně, kterou jsem si vysnil.
Cesta se klikatila terasovitými kopečky a malebnými vesničkami, kde domky měly prohnuté sedlové střechy, po reliéfu krajiny se kutálela zeleň končícího jara, nahoře střapatí baculatí beránci malovali na oblohu jako na porcelánový servis dynastie Ming, pod silnicí potoky a říčky a na polích a kolem v sadech stovky lidí – bylo to tady, kudy jsem si přál šlapat úplně ze všeho nejvíc.
Skrz klikaté silničky ztracené v mlze rozeklaných huňatých skal, skrz mystické čínské lesíky plné světla, čarovných ptáků a mladých stromů, pod kterými odpočívají staří zarostlí mudrci se svým odpoledním čajem, skrz prašné cesty mezi poli s tisíci a miliony prostých lidí Země, odděných do jednoduchých pracovních košil a špičatých slamáků.
Když jsem ale nakonec po osmi měsících dorazil do Ši-anu, konce Hedvábné stezky, byl jsem tak vyčerpaný, že jsem necítil vůbec nic. Žádné nadšení, žádná velká odhalení, žadná nirvána, jenom šílené vyčerpání. Cíle totiž nejsou místy zadostiučinění, ale místy nových voleb a já ani teď nevěděl, k čemu to všechno vlastně bylo a co mám dělat dál. Byl jsem skoro bez peněz, a tak jsem si vzpomněl, že nedaleko Šanghaje, ve městě Che-fej, žije rodina dívky, se kterou jsem se seznámil ještě v Kašgaru.
Neměl jsem kam jít a co ztratit, tak jsem nasedl na vlak do Che-fej, abych si tam pomocí toho kontaktu našel práci, která by mě dostala dál. Byl to začátek nové cesty. Cesty, o které jsem tehdy ještě neměl vůbec tušení, kam mě zavede.
Projížděl jsem nocí temnou kopcovitou krajinou, kde v údolích ležela křečovitá nervózní zářící města a v každém z nich mohla být moje budoucnost. „Kdo ví, jak dlouho ještě v Číně zůstanu? A kdo ví, kam pojedu potom?” říkal jsem si v duchu a věděl jenom to, že až se budu někdy vracet, bude to určitě ze západu…
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
Cestuji, abych fotil. Fotím, abych cestoval. A pak se o to s vámi všemi moc rád podělím tím, že doporučím ta opravdu krásná místa, která stála za to navštívit, vidět, zažít, vyfotit, ochutnat, spatřit nebo si k nim třeba přivonět.
