Jsou země, kam jezdí všichni, a země, kam nejezdí skoro nikdo. Do této kategorie spadá právě Burkina Faso. Zaujala nás v katalogu jedné cestovní kanceláře, byla v kategorii „pravá exotika“. Tak jsme se rozhodli vyrazit na vlastní pěst a rovnou do středu Afriky. No, opravdu to byla pravá exotika!

Burkina je zvláštní země, ještě nezkažená cestovním ruchem, ale zamořená výrobky z Číny a plastovým odpadem.

Je to země se svéráznými lidmi, krásnými dětmi a taková surová. Má málo památek, jak architektonických, tak přírodních skvostů, ale i to málo stojí za vidění!

Je ideální pro cestování ještě po takovém starém způsobu, do neznáma, neprobádaných končin. Do lidské duše Afričanů v rozvíjející se a trochu uzavřené zemi.

Na ulicích se tady žije – jako všude jinde v Africe. Místní zde prodávají zeleninu, ovoce a plastové výrobky. Vesměs dovoz odněkud z Číny, čím více barevné, tím lépe. Na každém rohu jsou stánečky s mobilními telefony a neustále vás oslovují místní prodavači s nabídkou kreditů do mobilu nebo cigaret. Lidé jsou oblečení po evropsku, jeansy a tričko. Ženy podobně, ale více jich chodí i v tradičních šatech. A děti, plno dětí, ženy je nosí na zádech v šátcích. To se mi tak líbí. Krásné souznění matky a dítěte.

V Burkině uvidíte všechno, chudobu ve slumu, bohatství smetánky, zažijete hudební představení a opravdové štěstí lidí jen z toho, že můžou bezstarostně vychutnávat další den. Úsměvy ve tvářích lidí, obavy dětí, které bělochy ještě neviděly, hvězdnou oblohu, která se zdá tak blízko. Stačí jen natáhnout ruku. Jízdu na mopedu vyprahlou krajinou.

Afrika bez pozlátek. Afrika taková, jaká je. Slova tady nestačí, tohle se musí zažít. Nebát se a nechat se pohltit vjemy, vůněmi, chutí jídla a pití, atmosférou.

Zkrátka Burkina je pro všechny, kteří chtějí zažít Afriku jinak. A my si ji právě proto zamilovali.

Státní zřízení Burkiny Faso: prezidentská republika
Územní členění: 13 regionů, 45 provincií, 301 obcí
Počet obyvatel: cca 15 000 000
Úřední jazyk: francouzština (nebojte se toho, pokud umíte 10 vět, domluvíte si všechno).

Jedna historka za všechny – lekce autoškoly:

„Hroši i vodopády byli vzdáleni od Banfory asi 50 km a nejlepší možností dopravy byl moped. Ty někde zapůjčil náš průvodce. Už na nás čekal před hotelem. Mopedy byly dva, my byli tři a záhy mi došlo, že někdo z nás bude muset řídit.

Před hotelem se začali shlukovat místní a když jsem začala gestikulovat, že tohle teda řídit neumím, vzbudilo to všeobecné veselí. Tady totiž umí na mopedu jezdit i malé děti! Martin stál jako přikovaný a jelikož mám řidičák alespoň na auto, rozhodla jsem se absolvovat lekci autoškoly ve francouzštině já.

Podotýkám, že neumím francouzsky. Na všechno jsem horlivě kývala, jasně – takhle se řadí, takhle se brzdí, jdeme na to, projížděla jsem se po prašné ulici, za mými zády seděl náš průvodce a já se modlila, ať nás někde nevysypu. Martin trpělivě čekal. Kdybych tohle věděla, tak na takovou blbost v životě nekývnu, ale byla to pro mě výzva. Stejně jsem se chtěla naučit jezdit na motorce a kde je na to lepší příležitost než v Africe?

Na předpisy se zde nehraje, bezpečnost provozu – to snad ani nikdo netuší, co to vlastně znamená. Po půlhodinové lekci jsem usoudila, že se vydáme do ostrého provozu a nebudeme se již dále zdržovat. Martin se odvážně posadil za má záda a vyrazili jsme. Hned na první křižovatce mi moped chcípnul. Auta kolem na nás troubila, průvodce znervózněl, ale pak s pomocí všech svatých jsme se odlepili. Byla to šílená cesta, prach vířil všude kolem. Létal mi do očí a do pusy. Tu jsem měla otevřenou, culila jsem se od ucha k uchu, že jedu na mopedu. Na místě jsme zjistili, že jsme obalení pískem, ten se nachytal jak na naše oblečení, tak na vlasy i obličej. Vypadali jsme jako po prohlídce uhelných dolů.“

Doporučujeme navštívit:

Sindou Peaks – tajemné a nádherné skalní útvary, ohromující jezero Tengrela a pozorování hrochů – doporučujeme ve večerních hodinách, přes den jsou hroši ponoření ve vodě a jsou vidět jen ouška, Kafiguela vodopády – báječný relax a koupání, doporučujeme vyrazit už ráno a být tam celý den, je to hezké zpestření ve vyprahlé zemi, koupání bezpečné, je zde i stánek s občerstvením.

Velká mešita – Bobo Dioulasso, prohlídka s místním průvodcem a jen ve francouzštině stojí za to!

Ouagadougou – hlavní město, centrum. Národní park Pendjari – opice, sloni, buvoli, ptáci – safari po africku (dvě hodiny jezdíte po parku a nevidíte nic, protože zde prý zvířata nekrmí na jednom místě jako někde v Keni, aby je mohli vidět turisté. Ale nakonec se podívané dočkáte. Pokud chcete vidět pořádné safari, jeďte raději do té Keni).

Praktické info:

Měna

Západoafrický frank, tzv. CFA. Za 1 Kč dostanete cca 26 CFA (v roce 2012). Směnárny jsou v hlavním městě na každém rohu, v menších městech minimálně jedna, nejlepší kurz pro výměnu a bez poplatků byl u Western Union, měnili jsme vždy z EUR na CFA – pro eura byl stanovený pevný kurz narozdíl od dolarů.

Jídlo a pití

V Burkině Faso hlady rozhodně trpět nebudete. Obchodů je zde relativně dost, stejně tak jako restaurací. Tradičním jídlem je rajčatová omáčka a rýže (Riz sauce 750 – 1000 CFA na ulici, v restauraci zaplatíte 1 500 – 2 000 CFA) nebo fazolky.

Z masa se nejčastěji konzumuje kuřecí, k dispozici je i skopové, hovězí. Jsou zde dvě lokální značky piva Brakina a Sobra (zamilujete se na první lok, o objemu 650 ml – cca 600 -1 000 CFA).

Ostatní pití zejména lahvové nápoje Coca-cola, Tonic, Fanta, Sprite apod. – 650 ml (cca 500 CFA), na ulici se také prodává voda v malých igelitových sáčcích (cca 200 ml) – 100 CFA. Místní jedí většinou u stánků na ulicích, kde se vaří ve velkých hrncích. My jsme se odvážili pouze k nákupu pečiva, koblížků a balené vody přímo z ulice.

Doprava

Doprava po Burkině Faso není problematická, jak by se mohlo zdát. Na delší vzdálenosti fungují klasické autobusy vypravované velkými společnostmi, na kratší vzdálenosti jsou pak minibusy (coaches). Problémem u cestování minibusy samozřejmě může být přeplněnost těchto prostředků, kdy rozhodně není pravidlem, že každý má své místo. Vždy je dobré se shánět po tzv. coaches station. Doporučujeme autobusovou společnost TCV na delší cesty. 60 km jízdy autobusem stojí kolem 1 000 CFA.

Ve městech se můžete dopravovat s taxi (zelené většinou mercedesy), v některých městech s moto-taxi (zejména pokud se blížíte k hranicím s Beninem).

Ceny

Překvapivě docela vysoké, v globále je zde o trochu levněji než u nás, ale i tak na jednu z nejchudších zemí světa by člověk očekával podstatně nižší ceny.

Vízová povinnost pro občany ČR, nejbližší konzulát je ve Vídni, k vyřízení je potřeba vytištěný formulář ze stránek konzulátu, jedna fotografie a očkovací průkaz – očkování proti žluté zimnici (po nás ho ale nechtěli vidět), je potřeba se objednat předem: domluva je možná v angličtině, němčině a francouzštině.

Samotné vystavení víza je na počkání, za dvě hodinky byla víza hotová a my jsme si mezitím prošli část Vídně. Cena: 70 euro.

Důležité údaje:

• nutné očkování proti žluté zimnici (kontroluje se na letišti po příletu)
• pro cestování byl úplně ideální průvodce od Bradtu – aktualizované vydání 2011, jsou v něm mapy měst, zajímavosti, jak se kam dostat, kde jíst i spát, zkrátka vše a informace odpovídaly skutečnosti, popř. od Lonely planet – West Africa (ale ten má asi 800 stránek)
• proti hmyzu repelent Traveldeet (DeeT koncentrace 40 %, v blízkosti vodopádů to bylo dokonce málo), ale v hlavním městě hmyzu moc není
• elektrické zásuvky úplně stejné jako u nás (telefon i foťák jsme bez problémů nabíjeli)
• vhodné vybavení: moskytiéra (v našich hotelech, až na výjimky, byla součástí vybavení pokoje), spacák – nedůvěřovali jsme čistotě a spali jsme raději ve spacáku, zbytečné byly např. tablety na úpravu vody.

Burkina Faso a bezpečnost:

Skoro jako u nás, bez problémů jsme chodili i v noci po městě (hlavním i jinde). Nic se nám nikdy neztratilo, ani nebylo ukradeno, jak z hotelového pokoje, tak na ulici.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!