Severoindické město Gwalior (stát Madhjapradéš) se nachází 120 km jižně od Agry a pro většinu cestovatelů zůstává skryté ve stínu této nejznámější indické destinace. Četné gwaliorské památky nejsou snad tak okázalé jako ty mughalské v Agře, zato však pocházejí z dlouhého období indické historie a představují unikátní soubor staveb, sloužících různému účelu i různým vyznáním.
Městu vévodí velkolepá výšinná pevnost zabírající celou stolovou horu – přes 2,5 km dlouhou a jen 200 – 800 m širokou. Vzhledem ke značné rozloze nebyla celá plocha nikdy souvisle zastavěna, dnes se zde střídají historické i moderní stavby (např. drahá prestižní škola) s nevyužívaným územím, převážně křovisky. Podobně vypadají i četné pevnosti v Radžastánu (jehož hranice se nacházejí jen 60 km odsud), ostatně i Gwalior je spojen s rodem Rádžputů, hrdých vládců SZ Indie.
Pevnost byla založena pravděpodobně již v 8. století a pak byla mnohokrát přestavována, stejně jako se střídali její vládci. Pro svůj strategický význam byla nazývána Klíč k Dekánu (střední až jižní Indie, která dlouho ležela mimo kontrolu dillíských vládců), proto se ji snažily ovládnout všechny významnější dynastie v oblasti. Když byl Gwalior dobyt na začátku 13. století muslimským císařem Iltumišem, místní urozené rádžputské dámy raději zvolily džahaur, dobrovolnou smrt na hranici, než by padly do rukou nepřítele – jinověrce.
Nejstaršími stavbami jsou hinduistické chrámy, o to zajímavější, že v severní Indii se jich (kvůli 650leté muslimské nadvládě) příliš nezachovalo. Telika Mandir je monumentální, 25 m vysoký chrám, snad z 9. století. Jak je u těchto staveb obvyklé, obsahuje uvnitř jen malou tmavou celu (božiště), zato zvenku je výtečně zdobena. Naopak neobvyklý je výskyt buddhistických prvků, známých ze skalních svatyň v širší oblasti Bombaje (např. Ajanta a Ellora) – zdobných oblouků na fasádě a zakončení celé stavby ve tvaru klenuté meditační místnosti (chaitya).
Dvojice chrámů Sas Bahu pochází z 11. století, typické předsíně (chybějící u Telika Mandir) jsou zde dominantou staveb, neboť věžovitá sikhara nad hlavní celou se překvapivě nezachovala. Jde opět o zdobné stavby (jinak to v hinduismu snad ani nemůže být), předsíně jsou (na rozdíl od hlavní svatyně) světlé a poměrně prostorné, což je ovšem vykoupeno přítomností množství sloupů – konstrukce klenby nebyla mimo Evropu a západní Asii dlouho známa a bez ní prostory typu Vladislavského sálu nebo Hagia Sophia nepostavíte. Další malý chrámek byl vytesán u přístupové cesty v rostlé skále.
Ve skalách byly vytesány i džinistické svatyně, spíše tedy jde jen o zobrazení velkých učitelů (tirthankarů). Skulptury pocházejí snad z 15. století a jsou to skutečně velcí učitelé, největší dosahuje 17 m. Většina se nachází nad západní přístupovou cestou, ty nejspodnější (pod první bránou) jsou stále živé a užívané věřícími. Džinismus je mírumilovné nekastovní učení přibližně z 6. století př. n. l., dnes má v Indii asi 5 milionů stoupenců.
Hlavní přístupová cesta od města vede mnoha branami, působivé jsou hlavně dvě spodní – první v importovaném muslimském slohu (se špičatým obloukem), druhá v původním indickém (s věžičkami). Druhá přístupová cesta (dnes také od města, ze západu) vede údolíčkem, které je ve spodní části přepaženo mohutnou hradbou. Kromě opevnění cest jsou hradby nastavěny také na skalní hranu kolem celé pevnosti.
Na vrcholové plošině i u přístupové cesty se nachází množství paláců. Nejzajímavější je Man Mandir, vzácná ukázka hindské architektury (z přelomu 15. a 16. st.). Zaujmou četné věžičky ve vnější zdi, pestré kachlíky s rostlinnými a zvířecími motivy i podzemní prostory, podle potřeby sloužící jako úkryt před vedrem nebo jako prominentní vězení. Přiléhá monumentální Sloní brána a další, poněkud pořícené, paláce. Nutnou součástí všech indických pevností jsou cisterny, jedna (pěkně vyvedená baoli – pro Indii typická studna/cisterna s přístupem k vodní hladině po schodech) se nachází jižně od muzea (šikmo proti Man Mandir), další (nádrž s lotosy) u přístupové cesty k sikhskému chrámu.
Sikhská svatyně (gurdvara) pochází až z 20. století, přesto lze její návštěvu vřele doporučit (hlavně pokud nemáte se sikhy dosud žádné zkušenosti). Sikhská víra vznikla v 16. století v Paňdžábu, dnes čítá 20 milionů duší, tedy 2 % indické populace. Sikhové jsou nápadní turbany a vousy, jsou poctiví a pracovití, tolerantní k ostatním vyznáním. Jejich chování je tak velmi odlišné od běžné indické reality, náš průvodce gurdvarou nám opakovaně zdůrazňoval, že to bude zdarma a ani na konci nebude požadovat žádné peníze, ačkoliv jsme se na to vůbec neptali – prostě ví, jak to v Indii běžně chodí.
Ve městě pod pevností najdeme zase muslimské památky z mughalského období (16./17. st.), např. typickou mešitu se 3 kupolemi. Nejzajímavější stavbou je hrobka světce Muhammada Ghause, jejíž stěny jsou vyvedeny vskutku neuvěřitelným kamenným mřížovím. Kolem ní se nacházejí další menší hrobky, v jedné z nich spočívá Tansen, největší indický zpěvák a hudebník všech dob. Byl označován za klenot dvora velkého císaře Akbara. Ve městě se také nalézá orientálně velikášský palác Jai Vilas, postavený v 19. století místním maharádžou.
Praktické informace
Gwalior leží na hlavní trati mezi populárními cíli Agrou (2 h) a Jhansi (východně do Orchhy, 1,5 h). Množství hotelů se nachází u nádraží, jsou však hlučné, špinavé a drahé (vzhledem k nízké úrovni služeb) a mnohde vás jako cizince ani neubytují. Doporučuji vyzkoušet ubytování v sikhské gurdvaře, které je oficiálně zdarma (ale adekvátní dar na provoz bude jistě na místě). My jsme se o této možnosti dozvěděli až pozdě, takže jsme ji bohužel nevyužili.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci sdílením tohoto článku, nic vás to nestojí. Děkujeme!
