Jedna fotografie za tisíc slov. Jak víte, cestování je nejen o poznávání nových míst a ochutnávání místních specialit. Cestování je zejména o emocích a pocitech. Při dlouhodobém cestování se člověk musí vyrovnávat i s dalšími zkouškami, s odloučením od rodiny, od přátel, od rodného kraje. Zdolávat nové horizonty a čelit nečekaným dobrodružstvím, to je jedna z výzev cestování. Toto je fotografický deník cestovatelky Šárky Bečvářové, sonda do duše cestovatelky.

CESTOU…

„Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, směřuje přes všechny dálky hlavně k sobě samému.“
Jan Werich

1. Pan Čerchov

Září 2013, doma.

Ty naše mlhy. Tohle se člověku z paměti nikdy nevytratí, ten pohled je zapsaný, pocit z něj ve mně žije, ať už jsem kdekoli… jsem doma. Majestátní ochránce hrdě střeží naše údolí. Tady je… Pan Čerchov!

2. Cestou

Listopad 2013, Adamov, okres Brno.

Z vlaku do vlaku, pár týdnů stále na cestě. Lidé se neustále někam přesouvají a já s nimi. K tomu můžu říct jediné (jeden z mých oblíbených citátů): „Oceán nepřekonáš, nenajdeš-li odvahu ztratit břeh z dohledu.“ (Kryštof Kolumbus)

3. Stínohra a pomocná ruka

Říjen 2013, Rakovník.

Josh: „Myslím, že bys neměla odjíždět.“ „Proč?“ Josh: „Lidé tady tě potřebují, jsou rádi ve tvé společnosti, všichni jsou smutní, že odjíždíš, mají tě rádi. Já tě mám rád, budu hodně smutný, až odjedeš.“

„Oni nepotřebují mě, potřebují jen věřit sami v sebe. Já jim maximálně můžu ukázat, že to jde. A ty nebuď smutný, že odjedu, buď rád, že jsme se potkali. Nikdy nemůžeš být úplně šťastný, když si budeš myslet, že ke svému štěstí potřebuješ jiné lidi. Buď šťastný sám v sobě a pro sebe. Pak to můžeš dělat jako já, rozdávat radost lidem kolem sebe a oni ti to budou vracet. Jednoduché! Někdo si může připadat bohatý, když má peníze, moc, slávu, úspěch… je to různé. Pro mne je největší bohatství, když se můžu upřímně podívat příteli do očí a nechat ho v nich číst. Když můžu někoho nechat vidět lásku, pochopení, podporu, úsměv, naději… Ještě něco ti povím, Joshi, buď opatrný, když se ti někdo nedokáže podívat do očí, něco může být jinak, než si myslíš, víš? Vzpomeň si na ten achát, který jsem ti dala. Někdy, ač se zdají být věci navenek nezajímavé, mohou uvnitř skrývat neskutečnou krásu. Platí to i o lidech. Ale platí to bohužel i obráceně.“

Josh: „Znám tvoje oči… máš v nich takové malé tmavé tečky kolem zorniček. Běž se podívat do zrcadla, vážně tam jsou.“
„Vím, jak vypadají moje oči… a taky vím, že v nich nemůžeš vidět nic špatně.“

4. Máma

Srpen 2013, Durlinův Mlýn, přírodní rezervace Křivoklátsko.

Co může být pro dětskou duši víc než tento okamžik. Zatím nevím, jaké bude být na druhé straně… být mámou… můžu se jen domnívat. Máma je ten pevný bod, máma je to světlo, které pro mne vždycky bude svítit.

K téhle fotografii píšu text jako k jedné z posledních, protože cítím až moc velkou zodpovědnost, abych přesně popsala své pocity z ní. Ale koneckonců všichni je dobře známe. Jediné slovo… máma. Možná by ani nebylo třeba dalších slov, ale přece jen přidám jeden krátký příběh…

Moje jméno znal ve fabrice možná jen Andrew, ten milý pán, co jsme spolu pár dní zpátky rozebírali život nad lahví Pinot Noir ročník 2013. Ten rozhovor začal mou větou: „To byl pro mne moc dobrý rok.“ Andrew: „Řekneš mi proč?“ „Ten rok jsem se rozhodla změnit hodně věcí.“

Dnes jsem ho viděla o polední pauze, když mi otvíral dveře naposledy. Ptal se, jak se mi daří… „Já se mám hezky… a jak se má tvoje dcera? Už se cítí líp?“ „To bude asi trvat ještě hodně dlouho.“ Jeho smutek mě zabolel… „Někteří lidé si občas potřebují sáhnout hodně hluboko, aby až teprve tam, v bolesti a beznaději, nalezli cestu k těm nejkrásnějším věcem. Každý má své dno tak hluboko, jak hluboko ho potřebuje mít k tomu, aby to bylo jasné, důrazné a pochopitelné. Tak hluboké, aby si člověk zapamatoval, že TAM už nikdy nemusí zpátky. Musejí to udělat sami, ty jim nemůžeš pomoct. Musíš jim jen dovolit si pro to dojít. Vím, jak to musí být pro tebe těžké… a to nejspíš jen tuším, protože si nedokážu ani představit, jaké to je, bát se o svoje dítě. Ale vím, že jediné, ale právě to nejdůležitější, co můžeš pro ni udělat, je říct: Jsem tady, jsem tvůj táta a vždycky tady pro tebe budu. Nedokážu ti teď možná pomoct, ale věř, že až mou pomoc budeš chtít přijmout, až řekneš: „Tati, potřebuju tě, prosím, zůstaň se mnou“, budu tady pro tebe. A ty tam vždycky budeš pro ni stát jako ten nejjasnější maják ve tmě, který nemůže zničit žádná bouře. Tím jsem si jistá.“

Nedokážu, vlastně ani nechci popsat výraz v jeho očích, ten patřil jen mně. Poděkoval a odešel. Tyhle řádky s sebou vozím v momentníčku, jak jsem si nazvala svůj malý diářek, kde mám své nejbližší. Jedna z jeho stránek patří právě té nejdražší osobě: Milá Šári, ať už tě život zavede kamkoli po světě, věz, že máš vždy kam se vrátit. Máma
Děkuju, mami!

5. Andílek

Říjen 2014, Tlumačov.

Jednou jsem zastavila na tomhle místě, krásně se z něj dají pozorovat ranní mlhy, které mám tak ráda. Povalují se v údolí s přicházejícími chladnými rány. Šla jsem a šla… a najednou tam stál… a já věděla, že je, vždy byl a bude se mnou. Uvěřila jsem totiž. Každý máme toho svého.

6. Svítání v oblacích

Únor 2014, kdesi nad Thajskem.

Vždy teprve až s dosednutím do sedadla vlaku, autobusu či letadla ze mne konečně spadne napětí… teď už není podstatná nervozita z toho, jestli jsem něco nezapomněla. Mám, co mám, nic jiného evidentně nepotřebuji. Od teď už jsou důležité jen tři věci, ve zkratce PPF, jak jsme si je s Pávou označili. Peníze, pas, foťák. Ráda se přesouvám z místa na místo, to jsou pro mne chvíle, kdy vím, že se nemusím věnovat ničemu jinému… jednoduše se přesouvám a jen tak to sleduju. Ten okamžik, kdy se letadlo odlepí od země a pustí se do prostoru před námi, ve mně vyvolává omamný pocit. Už teď je mi jasné, že jsem na něm evidentně závislá. Ve vzduchu stihneme poslední paprsky slunečního svitu, ale už jen krátce, sice letíme stejným směrem, kam slunce chodí spát, ale už ho nedoženeme. Tma je neúprosná, zato nás ale obdaruje krásnými obrazci, které tam dole kdesi pod námi kreslí elektrické osvětlení. Vybavuju si film Propast a světélkující mimozemské bytosti. Letadlo je delfínem nebes. Únava zesiluje, poslední přestup a s míjejícími lidmi v přestupových halách začínám tušit, co mě čeká. Indický vzduch je hutný, směsice vůni a vlhkosti… Nemám pojem o čase ani místě, zvláštní stav, každou chvíli usínám v desetiminutových intervalech. Během jednoho zdřímnutí mě Pavel probírá: Podívej! Z temné oblohy začíná na obzoru prosvítat dramaticky rudá linka… nad Thajskem právě svítá. Okamžitě dostávám ohromnou dávku energie… Právě tehdy vznikla tahle fotografie.

7. Železnice smrti

Březen 2014, Thajsko.

Dnes ráno přibyly na vodní hladině mezi obrovskými zelenými listy dva nádherné fialové květy. Večerní klid u řeky Kwai, dnes fouká silnější vítr, ale je příjemný, odnáší parný vzduch a nese s sebou nové vůně a zvuky. Lehám si na plovoucí ochoz našeho pokoje s číslem 21. Nechávám se jen tak houpat klidným proudem…

Řeka Kwai je úchvatná, její široký tok plyne vytrvale a odnáší vše staré a nepodstatné zase někam dál, nikam nespěchá… ona ví, že vše má svůj čas. Se zapadajícím sluncem ztrácí opar na hustotě a začínají vystupovat první obrysy majestátně se tyčících špičatých hor na obzoru. Pod nimi palmy a černý hutný dým.

Opět si vybavuji válečné fotografie z Vietnamu, nemůžu se toho pocitu zbavit, tohle místo má silnou atmosféru… Hodně mrtvých při stavbě železnice smrti. V tom ke mně přistupuje postarší pán a ptá se, jestli už jsme byli v muzeu války. Říkám, že ne a že se tam ani nechystáme. Vzpomínám si na pocit z návštěvy Terezína … nemám potřebu tohle znovu prožívat.

On na to: Už náš prezident Truman říkal, že bychom měli studovat historii, abychom se poučili z chyb našich předků a už je neopakovali. Rozumím mu, ale tohle není moje cesta k uvědomění. Já vím, že válka je špatná, ale nedokážu si oživovat utrpení lidí. Stačí mi vyrovnávat se s atmosférou tohoto města… je to cítit všude.

Ráno balíme a vyrážíme na nádraží, cíl Nam Tok, konečná stanice Železnice smrti. Loučíme se s městem, protože nemáme v plánu se vracet stejnou cestou. Slečna za přepážkou na nádraží se na nás jen mile usmívá, když se po hodině čekání jdeme zeptat, jestli zpoždění vlaku potrvá ještě dlouho.

Konečně přijíždí vlak z Bangkoku plný usmívajících se lidí a zanedlouho je naše vlaková souprava připojena k mašině. Vyjíždíme a první, čeho si všímám, jsou hromady trávou zarostlých dřevěných (nevím zda opravdu původních) pražců. Hned si vybavuju tu šílenou větu z Lonely Planet – co pražec, to jeden mrtvý dělník při stavbě železnice.

Otřesné, jsou všude, běhá mi mráz po zádech. Vlak vjíždí na most přes řeku Kwai… Cesta je ale kouzelná, po chvíli přestávám myslet na historii. Užívám si každý pohled a vnímám je jako fascinující obrazy. Míjíme rýžová políčka, třtinová pole, háje banánovníků, kokosových palem, bambusové lesy. V pozadí toho všeho vystupují opět špičaté hory, skoro všechny mi tvarem připomínají obličeje ležících indiánů.

Kopírujeme tok řeky, místy mi tuhne krev v žilách, to když celá vlaková souprava najíždí na starý most z trámů. Raději se neodvažuju odhadovat jeho stáří. Skřípe, vrže a vydává děsivé rány pod tíhou vlaku. Pod námi příkrý sráz až k řece a z druhé strany vagóny téměř drhnou o ostré stěny skály. Všichni to z okýnek se zatajeným dechem sledují, jen já naivně přešla na druhou polovinu vagónu s pocitem, že alespoň trochu vyvážím tíhu u okýnek na druhé straně…

Ve vlaku je absolutní ticho, jen to skřípění a praskání… Zvládli jsme to, cílovou stanici vítám s radostí. Mezitím ztěžkl vzduch, obloha zčernala a zvedl se silný vítr. Přichází bouře. Říkám si, že dramatičnost k tomu prostě patří. O pár chvil později dostávám první zásah pořádnou tropickou kroupou.

Několik těžkých, rychlých kápanců okamžitě uzemní parný vzduch. Vlak se opět rozjíždí. Blesky doplňují dramatický reliéf krajiny a hromy tomu všemu dodávají dechberoucí atmosféru. Vidím opět nové druhy ptáků, které ještě neznám, stáda krav s obrovskýma ušima, všední život lidí mimo město… Kolik práce je za hrstkou rýže? To jsou věci, které si běžně neuvědomujeme. Zapadá slunce, loučí se s námi a dnešním dnem v sytě růžovém závoji. Pohled téhle dívky z okýnka byl něčím totožný s tím mým…

8. Ranní zprávy

Březen 2014, Koh Tao.

Ležím v houpací síti našeho bungalovu, vysoko nad střechami ostatních chatiček. První paprsky probouzejícího se slunce právě začínají prosvětlovat koruny stromů, do kterých koukám. Čekám na nějaký nový druh ptáčka, který se dnes objeví. Přes zelené listy rozdílných velikostí skládám poklonu neodolatelné modři Indického oceánu. Krásné ráno na Koh Tao!

Tohle se mi nikdy neokouká, můžu se dívat hodiny a stále mě to bude fascinovat. Dnes ráno nelze přesně rozeznat, kde končí moře a začíná obloha… A záleží na tom vůbec? Všechno se prolíná v tolika odstínech modré barvy! Osvobozující pocit, opět jedno veliké děkuji za možnost tohle vidět a prožít. Jediné rozhodnutí, které bych měla dnes udělat, je, jestli si k snídani koupím ananas nebo meloun… anebo si dám od každého půlku. Je to jedno, je to krásně jedno….

Tak to byl ananas, snědla jsem ho celý na pláži. Jak hezké a snadné je žít. Tak na mne působilo Thajsko…  Absurdity se stanou běžnou součástí míjejících dnů a za nějakou dobu přestanou člověka udivovat.

9. Moji společníci

Duben 2014, Irsko, Dingle.

Po návratu z Thajska domů a jedné noci strávené ve své posteli jsem odletěla do Irska. Třetí den, kdy už mi euforie z tohoto místa dovolovala používat řeč a běžné vyjadřování (jelikož jsem opět oněměla v úžasu), jsem se vydala na obchůzku místními uličkami, které všechny vedly k přístavu.

Roznesla jsem několik životopisů po restauracích a hospůdkách… a zbytek dne se jen tak toulala a nasávala atmosféru.
Nějak jsem tušila, že to bude ono. Jak jsem vstoupila do dveří téhle malé restaurace, přitáhla si mě ke kuchyni neodolatelná vůně.

Po pár okamžicích vyšel chlapík jak hora, obě paže potetované vzory s vězeňskou tematikou, prošedivělé dlouhé vlasy v culíku schované pod červeným šátkem. A čeho jsem si všimla snad hned, byly jeho obrovské boty – když ke mně přicházel, byla to „chaplinovská chůze“. Ano, nohy veliké a ještě větší srdce… jak jsem poznala časem. Otřel své hrůzostrašně vypadající ruce do černé zástěry a už první stisk jeho ruky mi řekl: „Tohle je ono, to je to místo.“

Přečetl letmo můj životopis a povídá: „Zítra v 10 tady.“ Po prvním společném dni v kuchyni mi řekl, abych přišla zítra zas. Na to odpovídám, že bych ráda, ale volali mi ještě z jedné restaurace a mají o mne zájem, měla bych tam zítra jít. Takže jestli mě potřebuje jen někdy, vezmu raději práci jinde na fulltime. S dalším silným stiskem ruky se mi podíval do očí: „Ok, odteď už máš práci.“ Můj třetí den v Irsku… můj šéf Charlie.

Dlouho jsem si říkala, jestli vážně nebyl ve vězení vzhledem k tomu tetování, ale pak jsem se dozvěděla, že ještě v Anglii za jeho mladých let býval skalním fanouškem nějakého fotbalového klubu a aktivním členem Hooligans. A já si téměř každé ráno jako mazák dělám čaj do toho jeho modrého hrnečku s nápisem Portsmouth, kterého se ostatní neodvažují ani dotknout. Modrou mám fakt ráda a o fotbale vím pramálo.

Prý dřív býval neskutečný nervák, ale dneska že už je to lepší. Já s ním vycházím, na mě je hodný. Kamarád mi vyprávěl, jak u něj asi dva roky zpátky pracoval a byl zrovna po nějaké propité noci dost zmatený – spletl si strouhanku (neví prý dodneška, jak se to jen mohlo stát) s pilinami na uzení ryb a obalil v tom kuřecí nugety, osmažil a naservíroval zákazníkovi.

Charlie přišel do kuchyně, chvilku na něj koukal a zeptal se s absolutním nevýrazem: „Kolik jste toho udělali kluci?“ Musel odejít na vzduch, pak se vrátil do kuchyně, sebral jim pytlík s pilinami, dal jim do misky strouhanku, neřekl ani slovo a odkráčel. Řekla bych, že nejspíš přes ulici k moři do pubu na Guinesse. Asi má za sebou hodně bouřlivá léta, ale někdy se umí tak vlídně podívat…

Včera ráno jsem si v práci udělala k snídani ovesnou kaši, posypala skořicí a polila medem. On na mne chvíli kouká, položí nůž a zajde za roh. Za chvíli se vrátí, natahuje ke mně ruku, ve které drží krásnou zralou hrušku, a s téměř dětským výrazem ve tváří povídá: „Something for your porridge“ a zase odkráčí tou svojí legrační chůzí.

Kolikrát měl namířeno k popelnicím s plnou miskou starého chleba, pak se ve dveřích zarazil a vrátil se se slovy: „Tady máš vlastně pro ty tvoje ptáky.“ Už mě trochu znal.
A tak jsem se po práci vypravolala za městečko na odlehlejší místa s batohem plným chleba. A pak jsem byla s nimi…

10. V trávě

Květen 2014, Irsko, útes Beenbawn.

Říkám si: Bude tyhle řádky někdy někdo číst? Ano, budu to já. Ať už budu kdekoli, slibuji teď sama sobě, že nikdy nezapomenu na ten krásný vítr od moře, co mě hladí na těle i na duši. Ten, co s sebou nese slanou vůni, teplý vlhký vzduch. Ano, tady a teď. Na tomhle krásném místě jsem poprvé spatřila tereje.

Ještě než jsem znala anglické názvy bylinek a vůbec základní slova potřebná v kuchyni, věděla jsem, že terej je ganet, racek seagull atd. Právě odtud jsem pozorovala páreček těchto úžasných ptáků, jak krouží nad vodní hladinou a z obrovské výšky v závratné rychlosti se pouštějí střemhlav jako šípy do rozbouřených vln… čaromocné chvíle! Vzpomínám si, že už jako malá holka jsem trávila spoustu času pozorováním dravců kroužících vysoko na obloze. Chtěla jsem být jako oni, koukala jsem na ně zasněně a toužebně. Dnes už vím, že svoboda spočívá v něčem docela jiném…

11. Přátelství

(Julinky název: To nechceš, často se chystáš vypařit a už se nikdy nechceš vrátit…)
Červen 2014, Irsko.

Je ráno. V Evropě asi dvacet minut po půlnoci. Štědrý den trávíme na Srí Lance, možná i proto ta nostalgie. Poprvé od odjezdu se mi zaleskly oči při vzpomínce na Lucii. Napadlo mě, že všechno může být jinak, až se vrátím, jestli se vrátím. Proč by to ale vlastně mělo znamenat, že to bude horší? Přemýšlím, co pro mě znamená… čisté přátelství.

Je to něco, co mi nemůže nikdo vzít, něco, co se mnou zůstane celý můj život, ne proto, že to chci vlastnit, ale proto, jaká doopravdy jsem. Přesně takové přátelství se mi od některých lidí dostává a já za něj nepřestávám být vděčná každé ráno. Jsou lidé, kteří jsou se mnou stále, mám je u sebe pořád, mám je v srdci… tady a teď.

Někdy by člověk něco rád udělal, ale neudělá to. Odkládá to se slovy: Udělám to později, jindy, zítra… Ale ta možnost uskutečnit to už nemusí přijít. Kolikrát se mi už stalo, že jsem si řekla: Přijdu si to vyfotit večer, až bude hezčí světlo. Ta zeleninová polévka vypadá skvěle, ale dám si ji až zítra. Tahle ulička k moři vypadá tajemně, ale dneska už mě bolí nohy. A tak dále…

To jsou důvody, proč ze spousty míst nemám žádné fotky, proč jsem neochutnala některé místní dobroty, neuskutečnila některá dobrodružství. Ale nevyčítám si to, jen se tomu musím pokaždé zasmát, jak to funguje…

12. Tak tady jsem

(foto Julie Hojdová)
Červen 2014, Irsko, Dingle.

Těžko psát o sobě… raději popíšu den, kdy vznikla tahle fotografie. S Julinkou nazýváme takové dny Regner. Vzniklo to tak, že jsme od probuzení do usnutí prožily nádherný den plný sluníčka, krásných zážitků a setkání s milými lidmi. Večer jsme po takto stráveném dni seděly na terase kavárny Regner u šálku kávy a ona s lehkou nostalgií v hlase pronesla: „To byl tak úžasný den, přála bych si, aby nikdy neskončil.“

Dnes už takové dny nazýváme Regnery běžně a vzniklo i naše milované heslo Regner never die. Protože každý den může být takový. Nečekat na nic speciálního. Lidé pořád hledají způsob, jak být šťastní, mají pocit, že pro to potřebují nejdřív něco najít, objevit, něčím si to zasloužit… Mně se osvědčuje nic nehledat. Jednoduše jsem sama sobě dovolila být šťastná. Protože ve své podstatě jsme šťastní všichni, stačí přestat klást důvody, proč šťastný nebýt, na první místo.

Takže já se snažím mít Regner každý den. Každý nový den totiž může být tím nejkrásnějším dnem mého života…

13. Létání a pocit svobody

Červenec 2014, Irsko.

Nemám křídla a asi v tomhle životě ani mít nebudu, ale… Mám dvě nohy, které mě můžou donést na všechna ta místa, která toužím poznat. Mám dvě oči, kterými se můžu dívat na tolik krás. Můžu cítit vůni květin, slanou chuť na rtech, co vane od moře, můžu cítit vítr ve vlasech. Můžu se dotýkat kůry stromů, srsti zvířat… Můžu mít srdce otevřené pro všechny dobré lidi a dvě ruce, abych mohla obejmout své přátele, rodiče, sourozence… tohle všechno můžu.

A tohoto všeho se nikdy nemusím vzdát, to mě činí svobodnou. Jistota, že jen já rozhoduju o tom, jak se budu cítit, znamená pro mne absolutní pocit volnosti.

Vlastně je úplně jedno, kde člověk je. Tohle všechno je o pocitu uvnitř, ale při cestování je to samozřejmě umocněné okolními vjemy, a proto možná i snadnější.

14. Odliv

Srpen 2014, Irsko.

A vlastně proč ne? Odpověď na mou otázku, je-li na místě začít psát do deníku určeného pro začátek cesty na Nový Zéland právě poslední večer strávený v Irsku. Přece každým koncem začíná něco nového…

Sedím v Kennedy, před sebou pintu jablečného Bulmers. Jsem u toho hezkého malého stolku, co u něj často sedávají páry, které k sobě chtějí mít opravdu blízko. Vypadají jak hrdličky z líbezných fotografií, schovaní pod keřem, na kterém jsou zavěšené malinké lampičky s plápolajícími plamínky. Právě před chvilkou jeden takový páreček odešel. Dalo by se tady hezky žít… ostatně jako všude.

Svět je velký, obrovský a plný krás. Ale také vím, že každá mince má dvě strany. Ano, svět je veliký a i tahle cesta, která mě teď čeká, bude něco velikého, ale necítím strach. Člověk se může cítit ztracen úplně kdekoli, možná proto se neobávám té dálky a cesty do neznáma. Dovolit si otevřít srdce novým zážitkům a krásným věcem a nebát se je prožít. Myslím, že to je ta správná cesta, po které mám jít… Vždyť příliv zas přinese nové a odliv odnese to staré…

15. Úhel pohledu

Říjen 2014, Praha.

Učím se nedat hned na první dojem. Někdy je to opravdu těžké, ale život mě učí. Kolikrát už jsem se spálila úsudkem a podlehnutím právě prvnímu dojmu. Učím se nechávat věci plynout a čas vždy ukáže…

Je to jako s touhle fotografií. První pohled často skryje věci pod povrchem, o které se připravíme, nedáme-li jim šanci projevit se. Ať už jsou to lidé, místa, situace, práce… Kolikrát se mi to za poslední měsíce už potvrdilo…

Po návratu z Irska se během dvanácti týdnů roztočil fascinující kolotoč událostí, které mi nestíhaly docházet a smysl jsem v nich objevila až s odstupem času. Sled událostí, „náhod“ a „synchronicity“ mě posílaly na neuvěřitelná místa, objevovala jsem v sobě skryté potenciály, setkávala se s úžasnými lidmi, dostávala nabídky…

Měla jsem pocit, že to nebyly tři měsíce, ale tři týdny, ale zažila jsem toho jako za tři roky. Najednou tu byl odjezd na Nový Zéland a já nechápala, kde ty dny jsou. Kdybych měla nakreslit červenou linku skrz Českou republiku, bylo by to slušné klubíčko. Nechápu, kde se ta energie ve mně vzala… Potkalo se přesně to, co se potkat mělo. Ani víc, ani míň. K tomu můžu dodat jen jeden ze svých oblíbených citátů: „Existuje vlákno, které spojuje ty, kteří jsou předurčeni se potkat. Není důležité kdy, kde ani další okolnosti. Toto vlákno se může natáhnout nebo zamotat, ale nikdy se nemůže přetrhnout.“ Sir Muse

16.  Dobrodružství začíná

Listopad 2014, Istanbul.

Vydržela jsem neplakat jen do chvíle, než mi mamina zmizela z dohledu… Nemohla jsem jí to udělat, nechtěla jsem, aby si mě pamatovala jinak než s úsměvem na tváři. Už pár dní jsem myslela na to, jaký to bude asi pocit… ustlat si postel s vědomím, že si do ní zas pěkně dlouho nelehnu.

A je to za mnou, všechno plyne. Poslední minuty před odletem a opět se dostavuje konejšivý pocit. Co mám, to mám, ostatní nepotřebuju. Všechno, co s sebou nese smutek z opouštění mých blízkých, mi právě vyvážil průchod odletovou halou. Desítky sedících lidí, někteří z nich občas zvednou hlavu a podívají se na nás. A já v těch očích vidím ty své před pár lety.

Vždy jsem koukala na lidi, kteří to tak mají a říkala si: Toužím po tom mít to taky tak. Jak se to stane, že to tak někdo má? A co to je? Teď už tomu rozumím, už to vím. Mít se rád. Pak mi přece nemůže ublížit názor a hodnocení jiných lidí. Mám se ráda, tedy činím jen věci, kterými sobě ani nikomu jinému neubližuju.

Přesun Istanbul – Dubaj – Srí Lanka. Tolik lidí čekajících na letištích. Většina čeká na odlet, jiní na to, až si je někdo vyzvedne, někdo se vzrušením a nedočkavostí vyhlíží své milé u východu z příletové haly. Někteří čekají, až jim skončí pracovní doba a půjdou konečně ke svým rodinám. Lidé čekají a čekají…

17.  Šrí Pada

Prosinec 2014, Srí Lanka.

Na tuhle úžasnou zem máme měsíc, ale i rok by byl málo. Srí Lankou jsme projeli převážně vlakem a vzpomínky z přesunů máme fantastické. Jednou jsme se ocitli v malé vesničce Dalhousei. Čeká na nás Šrí Pada. Kolem druhé hodiny ranní začínáme s výstupem.

Hora vypadá pro mne nezdolatelně. Minimálně kilometr převýšení, 5 200 schodů, vrcholek ve výšce 2 000 metrů. Zvuky džungle ve tmě působí uklidňujícím dojmem, snažím se přijít na způsob, jak stoupání uchopit, jelikož několikrát mě už popravdě napadlo, že to vzdám. Pokračuji, shazuji ze sebe emocionální zátěž, stoupání je náročné…

Zvládla jsem to, jsme nahoře, do svítání zbývá něco přes hodinu a já jen matně tuším, co se zde za chvíli odehraje. Už jsem to zažila v Egyptě na Mojžíšově hoře. Tyhle zážitky nedokážu popsat, nedokážu je vyfotit, můžu se jen pokusit přiblížit ten pocit. Pomalu začínají vystupovat ze tmy obrysy prvních mraků. Skoro přestávám dýchat. Slunce ještě vidět není, ale už začíná barvit vše kolem, ptáci se probouzejí.

Jsme v nebi a přitom stále na zemi, všude pod námi jsou oblaka, ze kterých místy vyčnívají vrcholky ostatních hor. Cože? Tak vysoko vážně jsme? Až teď si začínám uvědomovat, kam mě to moje nohy donesly, nemůžu tomu uvěřit. Slunce i měsíc jsou na obloze současně, v dáli problikávají silné záblesky tropické bouře. Probíhá ranní ceremonie buddhistických mnichů, kteří na hoře žijí. Obloha najednou získává všechny odstíny fialové, žluté, růžové a modré. V tichosti to sleduju a zaplavuje mě neskonalý klid.

O tomhle místě se toho vypráví mnoho, v podstatě téměř každé náboženství k němu má svůj příběh. Jednou z verzí je, že tohle bylo první místo, kde Adam došlápl na zem po vyhnání z ráje (proto taky je další název Adamʼs Peak). Jiný příběh vypráví, že stopu na vrcholku zanechal Buddha, když zemi opouštěl.

Mně osobně nejvíc přirostl k srdci název Motýlí hora – místo, kam motýli přilétají dát světu své poslední sbohem. Cestou zpět vidím všechno, co jsem při stoupání slyšela a mohla si jen představovat podle zvuků – co jen to asi může být? Vodopády, řeky, obrovské stromy skrývající tolik života…

Je šest hodin ráno a vesnička Dalhousie se probouzí do mokrého a chladného oparu. Z místního rozhlasu se ozývají buddhistické chóry, přerušují je vsuvky, hovoří mužský hlas, myslím, že čte zprávy. I za ten krátký čas, který jsme zde strávili, mi to zde přirostlo k srdci. Žádný chaos a rozruch, jen tak sedím na terase a poslouchám všechny ty zvuky, nasávám vůně vesnice a nepřemýšlím nad ničím. S lehkou nostalgií přecházíme po mostě přes řeku, co sbírá vodu ze všech těch vodopádů cestou z hor. Asi pětičlenná partička malých kluků koupajících se v ranních hodinách na břehu řeky. Volají na nás a mají velikou radost z naší odpovědi na pozdrav. Sbohem Dalhousie, bylo nám tady hezky.

18. Bohatství a vděčnost

Prosinec 2014, Srí Lanka, Mirissa.

Jedenadvacátý den na cestě. Zde jsme strávili Štědrý den, můj první pod palmou na pláži. Druhé Vánoce bez rodiny. Přemýšlím právě nad její podstatou… jak úžasná záležitost to je.

Lidé jsou ve své podstatě všude stejní, jen mají jinou řeč, mentalitu, zvyky nebo barvu kůže, ale když se člověk oprostí od vizuálních vjemů a vnímá je srdcem, zjistí, že jsme všichni totožní.
Třeba právě zde, lidé na Srí Lance někomu můžou připadat chudí. Nemají moc peněz, věcí a ostatního materiálna… ale mám za to, že jejich mysl je daleko svobodnější než ta naše. Jsou to veselí a klidní lidé, věčně usměvaví. Mají jeden druhého.

Když je člověk pozoruje, je tam cosi, co mě zaujalo a přitahovalo od začátku. Jak jen to nazvat? Takové NIC v pohledu… a zároveň VŠE. Jiná moudrost než vzdělání. Možná pochopení, porozumění? Rozhodně ale nic, čím bychom měli opovrhovat! Spíš naopak. Nekladou si otázky o smyslu života, řekla bych. Oni v tom mají jasno, nepotřebují klást takové otázky.

Žijí si svoje příběhy a myslím, že umějí být vděční za to, co mají. Někteří, se kterými jsme mluvili ve vnitrozemí, třeba nikdy neviděli moře, byť je to v našich očích kousek, třeba jen pár kilometrů. To už je pro ně jiný svět. A nevadí jim to, nechybí, nepotřebují to…
Vážit si toho, co člověk má, se pro mne stalo naprosto osvobozujícím pocitem. Nezajímám se o to, co nemám, jsem vděčná za to, čeho se mi dostává.

Když si teď zpětně vybavuju práci na vinicích, uvědomuju si, kolika věcmi jsem si usnadňovala hodiny tvrdé práce. Vždy jsem pozorovala stíny rostlin, ve kterých se do jedenácti hodin dalo schovat a které pak zmizely kolem poledne. Člověk si uvědomí, jakým „maličkostem“ je vděčný, takovým, které jinak ani nevnímá. Nejslabšímu poryvu větru, který pohladí rozpálenou kůži. Sebemenšímu mráčku, který byť jen na chvilku utlumí ostré sluneční paprsky. A co teprve umyvadlo s tekoucí vodou, navíc studenou, kde si můžu opláchnout obličej a namočit vlasy v kolikrát nesnesitelných vedrech!?

O tom, jak je úžasné ráno vstát do deštivého studeného dne a moct si vyčistit zuby teplou vodou, se snad nemusím rozepisovat.

19.  Java, Mount Bromo

Leden 2015, Indonésie.

Tahle fotografie je děkovná – je pro Páju. Už přes rok jsme spolu na cestě. Právě 4. března 2014 jsme zažádali o víza na Nový Zéland a odletěli na měsíc do Thajska. Zahájili jsme cestu naší, dnes již obvyklou, větou „Hurá do letadel“.

Zažili jsme spoustu krásného a na to smutné jsme nebyli sami. Ve chvílích, kdy by člověk nejraději brečel, jsme se museli smát, vlastně celou dobu je neskutečná legrace. Jen z těch hlášek by byla slušná knížka. Naše putování odlehčím pár historkami, byť se původně moc legrační nejevily.

Tak třeba tahle z Kandy, úžasného města ve vnitrozemí, které mi svojí atmosférou vzalo dech. Ubytovali jsme se snad v nejstarší budově tohoto města, starém hotelu z koloniálního období, v jehož prostorách se člověk vážně vrátil zpět v čase. Každopádně jsem přišla na to, že není úplně fajn zjistit po pár dnech v jihovýchodní Asii, že leckde narazíte na štěnice a není to žádná výjimka. A to jsme měli před sebou ještě dva měsíce!

Vytvořila jsem si důkladně propracovaný úkryt z moskytiéry, několika dek a spacáku, pak skoro celou noc seděla s baterkou v tomhle azylu v naivním přesvědčení, že teď se na mne prostě dostat nemůžou. Asi ve dvě v noci mě vzbudila otázka: „Slyšíš to? Něco nám běhá po podlaze a je to velký.“ Myslela jsem, že umřu smíchy. V tu chvíli jsem pocítila obrovskou satisfakci. Pája si mě totiž přes den lehce dobíral slovy: „A to chceš jet do Nepálu, jo?“

Naštěstí to bylo jediné místo, kde jsme se se štěnicemi v průběhu cesty setkali, za což jsem neskonale vděčná. To želé, co ho všude prodávají v obrovských kostkách, vypadá příšerně. Navíc smrdí úplně stejně jako to zábradlí z kovových trubek, které lemovalo schody při výstupu na Adamʼs Peak. Ochutnat jsem se neodvážila.

Na Pájovu otázku, jestli si myslím, že by mu mohl list z kalendáře na zdi vysát vlhkost z bot, odpovídám, že dost pochybuju, jelikož tady je všechno tak vlhký, že tu podle mne nesaje vůbec nic. Na to Pája: „To máš pravdu, tady sajou jenom pijavice.“

Bylo to kdesi ve vlaku na Srí Lance, koukám tak na ty naše bágly a říkám, že bych nejraději cestovala jen s maličkým batůžkem, než tahat tohle všechno na zádech. Tenkrát mi řekl: „No, víš co? Je to teď celé naše sbalené DOMA minimálně na rok, možná na hodně dlouho, co ty víš.“ A měl pravdu. Těch všehovšudy patnáct kilo na zádech není zas tolik.

Je mi oporou, rádcem, inspirací, je mi přítelem…  Člověk si začne vážit naprosto odlišných věcí, které běžně ani nezaznamená. Ale moct položit někomu hlavu na rameno ve vlaku je někdy dar cennější než všechny poklady světa. Tak tedy děkuji ti, příteli.

20. Atmosféra za zdí

Leden 2015, Indonésie, Bali, Jáva, Surabaya.

Do Indonésie jsme přiletěli tři dny před Novým rokem. Naší první zastávkou byla Surabaya (právě tam se mi ozývá Helča s nápadem uskutečnit tohle fotopříběhové počínání). Vyšli jsme na rušnou ulici, ohromný hluk všude kolem, kyselý zápach výfukových plynů, směsice odéru vlhkých ulic, které se v parnu odpařují a mísí s ostatními pachy denního života velkoměsta.

Jdeme ulicí docela dlouho a vtom mě cosi zarazí, tolik se tady toho hýbe a přitom mám pocit, jako kdybych spíš než ve městě byla v nějakém sci-fi stroječku. Žádní lidé. Nikdo tady nechodí pěšky, možná dobrou čtvrthodinu jdeme a ani noha. Všichni jsou buď v autech, nebo na některém z všudypřítomných skútrů.

Ohlušující zvuk na přechodu pro chodce připomíná spíše sirénu požárního auta. Vzduch je nesnesitelný, těžko se dýchá, padá z toho na mne úzkost. Po několikerém nadechnutí v nádražní hale si zvykám, nic jiného mi nezbývá. Cestou z nádraží jsme se stavili na jídlo a já si konečně dávám svou vytouženou zeleninovou polévku. Můj záměr vyhýbat se cukru, hatí objednaná káva… Jak jsem si jen mohla myslet, že bude bez něj?

Sladí tady snad úplně všechno. Pája si dal ledovou… byla úplně stejná jako ta moje, jen z ní čněl kus ledu, připomínající špičku ledovce. Následovala konverzace na téma střevní potíže…

Gulimanuk, Bali

Zítra, až opustíme tohle místo, byť po pár minutách, budu se tomu už smát, štěstím budu bez sebe a vděčnost, že ta noc skončila, bude nekonečná. Tohle byla jediná moje myšlenka… Ráno jsme opustili Mt. Bromo, vrátili se zpět do Probollinga a chytli první autobus na trajekt. Zatím nemám vůbec tušení, jak úmorné to bude.

Během osmihodinové cesty v roztřeseném autobusu (mimochodem řidiči autobusů tady jsou podle mne nejnebezpečnější řidiči vůbec) se odehrává představení indonéského života na cestách. Nespočet „muzikantů“ s kytarami, různými hracími bedýnkami a mikrofony neustále vystupuje a nastupuje. Prodavači snad absolutně všeho, co prodat jde: od čepic, losů, domácích potřeb přes nápoje k pochutinám obsahujících minimálně tunu cukru nebo přepálený olej.

Autobus každou hodinu či dvě zastavuje na přestávku a poté všichni pasažéři kontrolují ty další, jestli tam vážně jsou… Autobus nám zastavil jak jinak než úplně jinde, než nám průvodčí slíbil. Po dalších peripetiích jsme se přece jen do přístavu dostali. Už se šeří. Posledních pár pohledů na ostrov jménem Jáva. Kolem měsíce je dnes velký jasný kruh.

Neustále za námi někdo chodí a chce si s námi udělat fotku. Po nějaké době už mi to přestává být příjemné, ale Pája říká: „Užij si ten pocit celebrity.“ Navíc mě naučil říkat si v duchu jedno moudro, které jsem si ještě mnohokrát potom opakovala, když mi někdy bylo nepříjemně z pozornosti místních lidí: „Představ si, že z autobusu v Tlumačově na návsi vystoupí černoška, půjde do krámu a koupí si tam rum. Myslíš, že se to odehraje bez povšimnutí místních?“

A jsme tu… Gulimanuk. Je už hodně pozdě, dál už pokračovat nemůžeme, byl to neskutečně dlouhý a úmorný den. Sestavujeme ještě z posledních zbytků energie pro udržení dobré nálady hitparádu songů z dnešní cesty autobusem. Některé jsme schopni si ještě společně zanotovat, jelikož byly evidentně oblíbené a slyšeli jsme je snad padesátkrát.

Hledáme místo, kde přečkáme noc. Asi po hodině noční procházky po špinavém přístavním městě přicházíme na místo, jehož název jsem se rozhodla zapomenout. Zaplaví mě úzkost a zděšení, když vidím pokoj, kde evidentně strávíme noc, ale už nemůžeme dál. Na stěnách plíseň a jiné fleky, jejichž původ raději nezkoumáme. Několik brouků či jen obaly z nich zdobí roh, ve kterém je postel.

Paní domácí je ovšem figurka, na kterou jen tak nezapomenu. Stěží jsme se na ní doklepali, dlouho trvalo, než vylezla, ale slyšeli jsme ji něco říkat už delší dobu. Možná lamentovala, že ji někdo ruší z odpočinku. Mám za to, že byla něčím omámená. Možná opium, možná kouzelné houby, které jsou tady prý legální. Jde před námi stylem krok sun krok, trvá možná pět minut, než dojdeme k pokoji vzdálenému asi dvacet metrů. Vejdeme do místnosti, kde máme strávit noc. Vypadá, že ho chvíli před naším příchodem někdo opustil.

S převlíkáním postele si madam hlavu neláme, vezme koště, se kterým ji o pár minut později vidíme zametat před vchodem, a smete z prostěradla nějaké drobky a obaly na zem. Když si na to teď vzpomínám, chtěla bych vidět svůj tehdejší výraz… Ještě nás zavedla do koupelny vzdálené tři metry, což trvalo další dvě minuty, a ukázala na sprchu, což byla mimochodem krátká bílá hadice čnějící u stropu. Upozorňuje nás na dva kohouty na stěně a dělá u toho pohybem ruky nad hlavou ššš-ššš-ššš a šibalsky se u toho usmívá. Ahaaa, sprcha.

Tím mě totálně odzbrojila: vzdávám se jakékoli námitky. Já už nemůžu… začala jsem se ze zoufalství šíleně smát. Poprvé vytahuju spacák a rozhoduju se spát vsedě na dřevěné truhle, která vypadá z celého pokoje nejčistější. Celou noc nás neuvěřitelně žerou komáři, leje z nás pot. A když si člověk říká, že už to horší být nemůže, jak už to tak bývá, přijde bonus.

Z vedlejšího pokoje, od kterého nás dělí dveře s obrovskou škvírou, se ozve silné chrchlání a vzápětí chrápání. Nezbývá než se modlit, aby už bylo ráno… Kolem čtvrté ranní začíná Pája den slovy: „Ještě ty hajzle, začínej!“ Následuje můj výbuch smíchu, jelikož právě tou dobou se ozval zpěv první ranní modlitby z muslimské mešity přímo od naproti. Ta věta však patřila komárovi, který ho zrovna pořádně kousnul.

Propocení, ale štastní, že už je ráno, rychle balíme. Odchod je okamžitý. Uff, zmákli jsme to. Chytli jsme odvoz do Singaraji a zavedlo nás to přímo do útulného rodinného hotýlku Mangus, který byl obrovskou satisfakcí za minulou noc. Klidné místo, čisto, krásná zahrada, koupelna pod otevřeným nebem s kytičkami. Tak teď už se můžeme Gulimanuku opravdu upřímně zasmát.

Od té doby jsme si rozdělili ubytování do 3 skupin:

I. se štěnicemi, bez ramínek
II. bez štěnic, bez ramínek
III. bez štěnic, s ramínky

Tohle byla zaručeně 1 s hvězdičkou, navíc nám každé ráno nosili palačinky, aniž bychom je chtěli. Ale nechtěli jsme urazit, tak jsme je pokaždé snědli, přestože je ani jeden moc nemusíme. Když jsem Pájovi pátý den říkala, že tam má opět snídani, prohlásil: „Tak ti teda pěkně děkuju, jestli jsou to zase palačinky, zeptej se jich prosím tě, jestli by mi je nemohli zabalit s sebou… pro vopice!“

Ale vážně musím říct, že za celou dobu našeho putování jsme se s problémovým ubytováním setkali pouze dvakrát, což je na jihovýchodní Asii dost úspěch i vzhledem k tomu, že naše plánování cesty bylo vesměs impulzivní.

Pak vlastně ještě jednou, kdy jsme přišli na pokoj, já kouknu na zem a povídám: „Vy tady máte pavouky, jo?“ A chlápek mi s klidem říká: „Ne!“ Sehnul se a strčil tu mrtvou tarantuli velkou jak pěst do kapsy. To mi stačilo, za dvacet vteřin jsme byli pryč.
Ale abych nepopisovala jen naše veselé historky s ubytováním. Bali je úžasné, klidné, vlídné, přátelské. Silně zde pracuje podvědomí, o čemž mi říkalo dost lidí už před odjezdem do Thajska, a musím potvrdit, že je to pravda. Nejde tady odolat pocitu vnitřního klidu a souznění.

21. Tak sem jsme došli. Tady naše stopy prozatím končí.

Březen 2015, Nový Zéland, Ocean Beach.

Od prvního okamžiku došlápnutí na novozélandskou zem se ve mně rozehrálo něco, co nejsem prozatím schopna přiblížit. Možná příště, zas z jiného místa…

Tahle fotografie byla pořízena v brzkých ranních hodinách, kdy jsme se s Pavlem z Teplic ocitli na pláži s úmyslem pozorovat východ slunce. O pár hodin později jsme zjistili, že odsud východ nad mořem vidět nelze, ale na to ráno nezapomenu. Stáli jsme v přílivu a poslouchali rachot dopadajících vln. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem se poprvé setkala s oceánem.

Je to jinak, do té doby jsem znala jen moře ze Španělska, Itálie atd. Tahle voda se prostě nekompromisně valí, přelévá se ze strany na stranu a nic ji nezajímá. Poprvé jsem se setkala s touhle silou v Thajsku, pak v Irsku, na Srí Lance… Ale to, co jsem při pohledu na oceán poprvé zažila tady… wauuu, člověk dokáže jen stát a koukat v obrovském úžasu a pokoře a vzdávat hold tomuhle živlu…

Voda! Tichý oceán, tak nepředstavitelně obrovská masa vody a já cítím opravdový respekt při děsivém burácení vln. Ne, není to strach, je to právě respekt. Když to pozoruju, mám pocit, že k životu nepotřebuju vůbec nic jiného. Jen tu tak být, sledovat tohle představení a nechat se konejšit milovanou tyrkysovou modří…

Jednou mi Pája povídá: „A to si představ, že je to největší vodní plocha na světě… těch oblud, co tam musí bejt.“ Vybavuju si taky zážitek ze Srí Lanky. Bylo mi tenkrát trochu smutno, tak jsem se vypravila za vodou… to zabere vždycky, odnese to špatné pryč. A najednou tu byl Dillib, malý klučina se surfem pod rukou, a říká: „Ahoj, nechceš to zkusit?“

Nechala jsem svoje předsudky na břehu a pustila se s ním do nového dobrodružství. Naučil mě, jak se chodí do větších vln, taky jak z vody ven, aby mě vlna na břehu nesemlela. Ukázal mi, kde jsou pod vodou kameny, kudy nechodit, na co si dát pozor a pak jsme se dlouho jen tak nechali houpat na vlnách a povídali si.

Vždycky se něco stane, někoho potkáte, uvidíte, něco, co dokáže odvrátit smutek. Já tenkrát potkala Dilliba, malého rošťáka, co byl zrovna „náhodou“ na stejném místě ve stejný čas jako já. V souvislosti s tímhle zážitkem jsem si uvědomila jednu věc – umět se pohybovat v rozbouřené vodě je podobné něčemu v životě.

Kolikrát jsem si už řekla: „To ustojím stůj co stůj.“ Když si tohle bude člověk říkat ve vlnách a zrovna přijde nějaká pořádná, jednoduše ho to semele a plácne s ním na břehu o písek. A že to celkem bolí. Nebo se to taky dá udělat trochu jinak. Nebát se splynout s vodou, jít lehce dál od břehu a chodit vlně naproti, naskočit na ni a nechat se zhoupnout… plynout. Pak je to neskutečná zábava… ale všeho s mírou, samosebou!

Někdo tomu říká „náhody“, Pavel z Teplic mluví o „synchronicitě“, já to nazývám „být na vlně“, každý pro to máme ten svůj svůj název. Často od lidí slýchávám „něco mezi nebem a zemí“, ale je to pokaždé to samé. Nehledat na všem hned to špatné… a ono to pak funguje.

Tak ale zpátky na Ocean Beach. Poslouchali jsme tu píseň oceánu… Tedy spíš jen já poslouchala, Pavel neslyší, on ale dokáže vnímat zvuky jinými smysly. Máme spolu úžasný druh komunikace, jistý druh znakové řeči, ale jen náš. Často se mu snažím ukázat pohyby rukou a gesty třeba zvuky hodin v Hastings u kašny, hrají krásnou melodii, když odbíjejí celou. Nebo houkání vlaku, který projíždí centrem, místní vyzvánění telefonu, kterým začíná můj oblíbený song od Pink Floyd.

Nic z toho on slyšet nemůže. Zato je pro mne velikou inspirací a dalším z důkazů, že když člověk něco opravdu chce, tak to udělat může. A ono to jde! Je tady, na druhém konci světa, sám, věřil totiž sám v sebe a své synchronicitě… Vyprávěla jsem mu svůj příběh (možná bude v budoucnu jedním z pokračování mého deníku z cest) a rozhovor jsme zakončili takto: „Víš, Pavle, člověk sám sebe neustále překvapuje, učí se a to mě na životě neskutečně baví.“ „No jo, to je ta tvoje univerzální odpověď na jakýkoliv průšvih, viď? A to zas baví mne na tobě.“

(Fotografie&text Šárka Bečvářová)

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!