Ferganský hřeben ve středojižním Kyrgyzstánu nepatří k běžným cílům hormilovných našinců a přinejmenším jeho nižší západní části se vyhýbají i ruští horalé, soudě podle absence otčetů i hřebenových schémat tohoto území na světové síti. Naopak zdejší středisková obec Arslanbob je popisována i v běžných průvodcích typu Lonely Planet a především hojně navštěvována domorodými turisty i poutníky. Musím však rovnou dodat, že do hor se z těchto vydá jen málokdo, takže tam budete povětšinou sami – abych neodradil skutečné horské vlky od dalšího čtení. Oblast nabízí kombinaci unikátní přírody, kulturních zážitků ve vesnici a krásných vápencových hor, jakou jinde nenajdete.
Svaté všechno
Vezmeme to popořádku, takže od vesnice, kam dojedete maršrutkou. Stejně jako v jiných částech Ferganské kotliny, okrajově zasahující do Kyrgyzstánu z přilehlého Uzbekistánu, i v Arslanbobu žijí početně Uzbekové, pro nás snadno rozpoznatelní od Kyrgyzů podle pánských čepic. Zároveň se v obci a okolí nachází množství muslimských svatých míst, podle dostupnosti různě intenzivně navštěvovaných zbožnými domorodci. Těžko rozlišit, který z uvedených faktorů (Uzbekové x poutní místo) zde má ten zásadní vliv, nicméně poměry v obci se nápadně liší od ostatních částí země. Tak v restauraci nenajdete běžný nábytek a nezbyde vám, než se zutí uvelebit na koberec (a na obdobných válecích podestách jsme byli i ubytovaní), a rozhodně si zde nedáte ani pivo. Když se vám podaří vyčenichat skrytý suterénní krámek s alkoholem, můžete se bavit pozorováním domorodců schovávajících zakoupenou vodku pod kalhoty, aby na ulici nebylo vůbec patrné, že něco tak opovrženíhodného nesou. To jinde v Kyrgyzstánu se pije klidně i přes den na veřejnosti, ramadán neramadán.
Nejdostupnějším, a proto i nejobleženějším, svatým místem je Malý vodopád (23 m), nacházející se přímo na kraji vesnice. Cesta od parkoviště (domorodci neabsolvují tu sotva kilometrovou cestu z návsi pěšky, nýbrž přistavenými vozy) je lemována početnými stánky s cetkami a pouťovými atrakcemi. Prostě zbožná pouť se od matějské moc neliší, jen u nás už tu zábavu nemáme potřebu maskovat vírou. Velký vodopád (80 m) leží několik km severně a 500 m výše od obce. I když většina vzdálenosti i výšky se opět absolvuje gazíkem či nivou, stále zbývá nezanedbatelný výstup, takže stánky i davy již jsou poněkud prořídlé. Ještě dál a výš (a bez možnosti významného přiblížení vozem) je pak Svatá skála, desetimetrový blok se škrapy a instalovaným žebříkem, u kterého už jsme nepotkali nikoho.
V horách se pak nalézají čtyři svatá jezera, z nichž nejsvětější je Kol-Kulan (to největší, druhé odspodu), z něhož není možné brát ani vodu na pití, natož se do něho nořit, a domorodci do něj vkládají obětní kytice z horských květů, především oranžových upolínů. U jezera stojí několik přístřešků, kam mohou poutníci složit hlavu, neproudí sem sice davy, ale samota se tu čekat nedá. Pozorování babiček na oslech a podobných výjevů je ještě obohacením i tak pěkné cesty horami. K vysoko položeným zbývajícím dvěma jezerům sice vedou pěšiny, ale my jsme byli v celé té vyšší oblasti sami.
Pro úplnost je třeba ještě zmínit hrobky místních světců, jedna (Arslanbob Ata) se nachází v poklidné zahradě přímo v centru obce, další (Ibn Abbas) v ořešákových hájích asi 6 km východně od vesnice.
Mekka sadařů a šlechtitelů
Právě místní ořešákové háje, prý největší na světě, jsou vůbec nejznámější pozoruhodností Arslanbobu. Jde o původní, ač staletým využíváním jistě hodně ovlivněné lesy vlašských ořechů. Ty nepocházejí z Itálie, jak nás navádí české pojmenování (ani odjinud z Evropy), nýbrž právě ze střední Asie (snad odtud přes Írán až po Turecko). Jde o jediné listnaté lesy celého Kyrgyzstánu, který je vůbec na lesy velmi chudý (asi 5 % rozlohy, nejvíce smrky a jalovce). V těchto ořešákových a výše na ně navazujících hlohových lesích (z těch však zbývají jen vypasené zbytky) roste více druhů planých jabloní, hrušní, mandloní i švestek, na suchých stráních v nižších částech Ferganské kotliny pak narazíte i na pistácie (s obdobným přirozeným areálem jako ořešák). Prostě ze střední Asie pochází zřejmě mnohem více našich plodin než jen meruňky, o kterých je to všeobecně známo.
Tak konečně ty hory
My jsme zvolili čtyřdenní okruh kolem svatých jezer, ale je možné cestu prodloužit a místo návratu pokračovat přes hory na sever do údolí řeky Naryn, nebo třeba končit v obci Kyzyl-Ünkür (mezi ní a Arslanbobem se právě nacházejí ty největší ořešákové lesy). Z Arslanbobu (1 600 m n. m.) jsme postupovali po cestě obcí a okrajově ořešákovými háji na Z a lučněstepními pastvinami na spraši přešli do údolí Gava-Saj. Odtud už jsme stoupali po výrazné pěšině skalnatými svahy, pastvinami s lány liliochvostců a rozptýlenými jalovci a v závěru již horským prostředím až do sedla On-Tammy (3 200 m n. m.). Odtud se nejprve mírně klesá rozkvetlými pastvinami (byli jsme tu na začátku července) a posléze dosti příkře vápencovou roklí (ale stále po slušné pěšině, chodí tudy ti zbožní poutníci) do údolí Kerej-Zai (2 500 m n. m.). Proti proudu se pak kolem prvního jezera (Pajno-Kul, 2 600 m n. m.) pohodlně vystoupá k tomu druhému, nejsvětějšímu (Kol-Kulan, 2 800 m n. m.). Až sem je možné cestu absolvovat i s koňmi. Nad levým břehem jezera pokračují pěšiny přes rokli do horského údolí, nad nímž se nacházejí zbývající dvě jezera (Ajnek-Kul, 3 300 m n. m., a Kabyr-Kul, 3 450 m n. m.) a krásné dvoubarevné sedlo k Ak-Korgon (3 700 m n. m.).
Odtud jsme se vrátili k druhému jezeru (po jeho pravém břehu lze pokračovat do hor na sever) a od něj stoupali na jih, za hřbetem přešli další údolí a jiným stoupali do sedla, v místní turistické kanceláři označovaného jako Friendship Pass. Úsek od jezera do správného údolí je orientačně obtížný, bez podrobného návodu od domorodého průvodce bychom nejspíš snadno zabočili k jinému, neschůdnému sedlu. V dlouhém suťovém stoupání, výše (v tomto období) ještě se sněhovými plochami, se nakonec pěšina ztratila. V samotném sedle (3 750 m n. m.) se pak objevila skutečně jen na okamžik. Následující klesání je dosti příkré a lze ho doporučit jen osobám, které se nebojí pohybu po skalách a sutích bez cesty (a natěžko). Od začátku pastvin se pak po kravských stezkách klesá až k výše zmiňované Svaté skále. My jsme odtud pokračovali východně k Velkému vodopádu (ten se ale nachází až za hlubokou roklí), jinak lze intuitivně přímo sklesnout až k turbaze nad Arslanbobem a odtud po cestě nebo taxíkem do středu obce. V turbaze je možné se ubytovat, ovšem nepředstavujte si idylickou horskou chatu, je to spíš takový lunapark zkřížený s akvaparkem po sovětsku.
Praktické údaje
Do Arslanbobu se snadno dostanete maršrutkou z Bazar Korgonu, ležícího na hlavní silnici Biškek-Oš. V obci je několik vývařoven, trh i četné krámky. Také zde funguje komunitní turistická kancelář CBT, kde si méně zážitkoví cestovatelé můžou zařídit ubytování i najmout průvodce nebo zvířata, pokud se chtějí vydat do hor nalehko. To je pak ale nutné se vracet od Svatých jezer stejnou cestou přes sedlo On-Tammy, protože zvířata přes Friendship Pass neprojdou. Především mladší ročníky mohou ocenit kancelář pro možnost získání informací v angličtině. Připravte se ale na poměrně těžkou domluvu a místy nehorázné podmínky CBT. Obecně (i v horách) je místní uzbecké obyvatelstvo mnohem méně přátelské, než je v Kyrgyzstánu jinak zvykem.
Popisovaný okruh je možné udělat bez výletu k horním jezerům za tři dny. Cesta přes On-Tammy je oklika, první den až za toto sedlo je dost dlouhý úsek s nezanedbatelným převýšením. O průchodu Friendship Pass jsem psal už výše, skutečně to není pohodlný výlet po Fatře, takže zvažte svou afinitu ke skalám a sutím a cestě bez cesty, na druhou stranu je to pěkná a přímá trasa mezi jezery a Arslanbobem. Skalnatá oblast mezi jezery a Arslanbobem je na klasických sovětských mapách zobrazena nezřetelně, nejsou zde sedla ani menší údolí a orientace pouze podle mapy není příliš možná. S dostupností vody významnější problémy nejsou, ale přece jen není každých pár minut jako v žulových kyrgyzských pohořích, takže je třeba trochu plánovat; hlavně kolem sedel a v suťových oblastech může být delší suchý úsek. Ještě i ve výškách přes 2 000 m n. m. bylo v době naší návštěvy slušné vedro.
Přírodovědně unikátní nejsou jen nižší polohy s ořešáky, ale i samotné hory hostí pestrou floru s endemity (tj. druhy rostoucími jen v tomto území) a nezřídka zřejmě i s druhy vědě dosud neznámými. Hojní jsou vysokohorští motýli jasoni, kterých jsme viděli několik druhů.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!
2 komentáře u „Ferganský hřeben – hory a poutní místa u Arslanbobu“