Souhrn mnoha faktorů, které v nás vyvolávají silné reakce, emoce, dojetí, lásku, smích, smutek, hrůzu, strach. Během všedních dní ráno vstaneme, víme, kde jsme a kde si dáme kafe, prohodíme pár vtípků se známou servírkou, otevřeme noviny, ve kterých se bude psát o sprostých politicích a korupčních kauzách. Víme, kudy se pak vydáme za našimi denními úkoly, kde přesně odbočíme, co tam uvidíme, víme, kde mají nejlepší pivo a kdy nám jede autobus. A pak najednou stojíme před sbalenou krosnou… cvak.
Když si hodíme sbalený batoh na záda, objeví se obrovská úleva. Pod tíhou kilogramů v batohu z nás padá veškeré napětí, tělo se uvolňuje, mysl zklidňuje. Denní rutina ustupuje do pozadí. A přesně tam ji také v tuto chvíli máme. Zvuky jsou jasnější, barvy sytější. Den se prozařuje průzračnou svobodou.
Čas
Stejně jako letadlo prorazí nízkou oblačnost a vyletí ze šediva do pohádkového blankytného nekonečna, pro nás se mění pozemské starosti v nadpozemskou euforii a veškeré zažité cykly mizí. Ať už v dálkovém mezinárodním rychlíku nebo transkontinentálním letu, najednou se ocitáme v časoprázdnu. Vlastně naše existence visí kdesi v prostoru mezi bodem A a bodem B, najednou jsme obyvatelem dopravního prostředku, ztraceni v chaosu časových pásem. Vnímání času není nastoleno do normálu, ani když už stojíme nohama na zemi. Futuristická moderní města nebo zapadlé vesnice, kde se zastavil čas ve středověku. Postavy a výjevy, které poznáváme cestou, jako by se zjevily z biblických příběhů. Pastýř se svým stádem, babička prodávající koření, rolník orající pole jako před sto lety.
Spiritualita
Jsou místa, která působí jako z jiného světa. Jsou situace, kdy si připadáme mezi nebem a zemí. Při náhodné návštevě různých slavnostní, obřadů, festivalů jsem si často kladl otázku, proč se to či ono děje zrovna tak, k čemu slouží tento rituál apod. Později jsem si uvědomil, že není třeba neustále pokládat otázky a hledat odpovědi. Stačí pozorovat, být přítomen, nechat si naskočit husí kůži, nepotlačovat slzy dojetí. Ať už se jedná o ranní púdžu v buddhistikém klášteře vysoko v Himálaji nebo o křtiny v gruzínském kostele. Přiběhy jsou všude kolem nás.
Maličkosti
Vnímání nekonečného prostoru, který se před námi při cestování rozprostře, nám paradoxně pomáhá nevnímat jen nekonečné horizonty a bezbřehost jako celek. Naopak, díky studeným a vlhkým dnům na vysočinách nebo uprostřed ledových hor je šálek horkého čaje povýšen na nejlepší pití na světě. Oheň a voda jsou pro nás najednou to pravé bohatství, o které je třeba pečovat. „Nejúžasnější je, jak se pořád usmívají,“ slýcháme často na cestách. Pravdou je, že četnost úsměvů možná ani není vyšší než doma. Jen si jich více všímáme.
Kakofonie
Děláme jednu fotku za druhou, prohlížíme si chrámy a hledíme z vysokých kopců do dálek. Možná si ani neuvědomujeme, jak významné jsou zvuky kolem nás. Právě zvuky tvoří onu neuvěřitelnou atmosféru. Cinkání šálků v pařížských kavárnách, hluční prodavači v marockých uličkách, klaksony indických náklaďáků, chrchlající staříci, zpěv ptáků, volání muezzina, změť jazyků v tranzitních prostorách letišť. Kolem nás se vytvoří festival zvuků, světový rozhlas, který máme po dobu cestování naladěn.
Vůně
Vedle fotoaparátů, kamer a snímačů zvuku nám chybí přístroj na záznam pachů. Bohužel. Nebo možná bohudík. Indické jídlo prostě chutná nejlépe v těžkém, prašném indickém vzduchu, mořský vánek přináší slanou vůni oceánů a z ledovců v horách sestupuje tajemný suchý vzduch vonící ledem. Při procházkách asijskými městy nás lechtá vůně vonných tyčinek a kadidel, v řeznických čtvrtích cítíme krev a na tržnicích skořici, badyán a mátu.
Emoce
Soumraky jsou najednou tím nejromantičtějším představením a poznávání okolí dokonalým dokumentárním filmem o antropologii. Vše je však naživo, o to víc jsme dojati. V některých zemích stačí kopnout do plechovky a hned tančí půlka ulice. Veškerý život je přímo před námi, zvířata nás zvědavě pozorují ve svém přirozeném prostředí, jsme svědky koloběhu tak přirozeného, že na něj zapomínáme. Vidíme sirotky čichající lepidlo z igelitového sáčku v chladných ulicich, nemocné stařenky, opuštěné ženy, vidíme smrt i beznaděj. Ale vidíme i děti hrající fotbal v ulicích, svatby, spokojené rodiny na pikniku, skromnost a moudrost mnoha generací, touhu předávat krásu a porozumění v podobě knih, hudby a architektury. Vidíme život. A život je cesta. A cesta je láska.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!
Cestoval jsem častěji a stále dál, až jsem jednoho dne odešel z pozice v cestovní kanceláři a zůstal na cestě nadobro. S radostí jsem tento osud přijal a od 6. března 2013 žiji život na cestách.
V listopadu 2017 vyrážím na kole do z Irska do Asie.
Velice motivující článek, který mě donutil k zamyšlení.
Děkuji Kristýna
Tak to jsme rádi, Kristýno, o to nám přesně jde! A děkujeme za skvělý komentář! ;-)
Pěkně napsáno, cestování se stalo mou životní vášní a cestuji skoro v kuse už 8 let. Teď se vše snažím posunout o další úroveň a snažím se zároveň pracovat i cestovat. Není to úplně jednoduché, ale díky flexibilnímu zaměstnání mám alespoň tu možnost.
Užasný Pavle!!! Smekám :)