Do Gruzie jsme letěli 3, já, Tomáš a Kamil. Dva z nás pracují jako průvodci, zařizování a organizace zájezdů je naše práce, teď jsme měli „dovolenou“. Naším plánem bylo projít několik treků v Gruzii, cestovat všelijak, jak to místní způsoby dovolí, nabrat fyzičku, aklimatizovat se, vylézt na horu Kazbeg. Pak přejet do Ruska a vylézt na Elbrus, pak nějak doletět domů (nebo do Polska, Německa…).

Plán je to jednoduchý, a tak jsme pro zvýšení nepohodlí a extrému rozhodli v podstatě nic krom jednosměrné letenky a ruského víza předem nedělat a neplánovat.

Ubytování, doprava a domluva

Daří se nám jak co, například přejezdy jsou naprosto bezproblémové, jezdíme hlavně maršutkami, v Gruzii jezdí některé v přesný čas, jiné ve chvíli, kdy se naplní. Když tedy jdete na nádraží, nevíte, v kolik vám něco pojede, ale máte jistotu, že někdy něco pojede. Podle zaplnění maršutky pak odhadujeme, co vše ještě na nádraží jde stihnout. Vám při vaší cestě do Gruzie může pomoci náš podrobný průvodce veřejnou dopravou.

Ubytování je také fajn, nejzajímavější je bydlet u někoho doma a mít vlastní pokoj, Gruzínci nám občas podstrkují víno různé kvality či většinou velmi dobré jídlo.

Příliš nás ani nepřekvapil fakt, že místní skoro nemluví anglicky. Ruštinu jsme se sice neučili, ale když člověk rozumí slovensky a trochu polsky, nějak rozumí i ruštině, horší to je s mluvením. Tak se mě například první den ptal taxikář, jestli „gavaríme pa rusky“, a já mu odpověděl „balšoje“ (znamená velký, ale chtěl jsem říci špatně). To, že nehovoříme, pochopil a po zbytek cesty se pokoušel mluvit anglicky. Tomáš zase zdraví lidi slovy „Ďen dábrý“ a loučí se slůvkem „Doviděnia“. Nakonec nám vykrystalizuje česko-slovenská ruština obohacená o polská slovíčka, novému jazyku říkáme slovanština a celkem funguje. Myslím, že je rozhodně užitečnější než esperanto. Pravděpodobně si ji necháme patentovat.

Komplikace na cestě

První komplikace přišla díky výběru času naší dovolené, do Gruzie jsme přiletěli v květnu, což je nejdeštivější měsíc, déšť na treku už náš ani nepřekvapuje, promočené máme vše a po večerech to sušíme u pece tam, kde zrovna spíme. Poté, co jsme šli trek u města Mestia a projeli západ země, jsme se dostali do Tbilisi s plánem si trochu odpočnout před cestou do vesnice Omalo. Tam totiž začíná zhruba devítidenní trek nádherným gruzínským Kavkazem. Bohužel zjišťujeme, že silnice do Omala je zapadaná sněhem a bude možná ještě několik měsíců. Měníme tedy plán a jedeme přímo do městečka Kazbegi (Stepantsminda).

Vydáváme se tu na trek opačným směrem, než bychom přišli z Omala. Hned druhý den potkáváme vojenské stanoviště, kterých tu je poměrně hodně, jsme totiž blízko ruským hranicím a právě s Ruskem Gruzie před 10 lety válčila, vzájemné vztahy jsou stále nedobré. Vojáci na nás mávají, navštěvujeme je tedy, načež nám řeknou: „Kagdá vy tuda pajděte, umriete.“ Po kratším váhání se rozhodujeme poslechnout důraznou radu raději lavinovým údolím neprocházet a otočit se. V cestování a životě prostě občas věci nejdou podle plánu, bereme to tak.

Kazbeg

Vracíme se do Kazbegi, loučíme se s Kamilem a jdeme, už jen ve dvou, směr na horu Kazbeg. 5 047 metrů vysoká hora má být aklimatizačním výstupem před cestou na Elbrus, který je o bezmála 600 metrů vyšší. Tady již z bezpečnostních důvodů trochu více plánujeme a organizujeme, půjčujeme si výbavu, rozhodneme se jít bez průvodce.

Stále je květen a stále prší, nebo je zataženo, dnes to ale riskneme a vyjdeme, máme štěstí a nezmokneme. Pršet začne, až když dosáhneme prvního kempu – Sabertse, kde nakonec spíme ve stanu na chodbě rozestavěné dřevěné chaty. Kousek odsud teče voda a pohodlí je tu nejvyšší. Další ráno nás čeká cesta přes ledovec, zastávka v poslední budově na cestě – chatě Betlemi. Tady si ohřejeme jídlo a pokecáme s jinými horolezci, pak už směřujeme do pokročilého základního tábora, tak hodinu cesty dále. Stavíme stan na sněhu, tady už je vše zamrzlé, nic neteče, naše plynové bomby tedy budou potřeba častěji. V rámci šetření plynové bomby jsme nakoupili jen vysoce instantní jídla – ovesné kaše, kuskus a čínské polívky, společně se zhruba 5 tyčinkami KitKat denně nám již nic nechybí. Rozmrazovat musíme vodu na pití, vařit vodu na čaj a na jídlo. Celý proces připravení snídaně nám tedy zabere klidně hodinu a půl.

Výstup

Další ráno chceme zkusit vrchol, jenže v noci je šílená bouře, která si s naším stanem pohrává dobré 3 hodiny. Ta v menší míře trvá i ve chvíli, kdy jsme chtěli vstávat, skoro jsme tedy nespali a dnes jsme to odpískali, alespoň se ráno projdeme za aklimatizačními účely. Vracíme se odpoledne do stanu a další noci již vycházíme, daří se nám právě za rozbřesku dostat na místo zvané C1, 4 300 metrů nad mořem, v podstatě poslední možný výškový tábor. Stoupáme dále a nelegálně, jako všichni horolezci, vstupujeme na území Ruska. Zhoršuje se počasí, skoro nic nevidíme, i stopy včerejších horolezců již nelze najít. Po dlouhém váhání si přiznáme, že to prostě nepůjde, a vracíme se do našeho tábora, balíme stan a ještě dnes dojdeme zpět do Kazbegi.

Jedeme do Ruska

Další den odpočíváme a pak si projedeme na kolech krásné údolí Truso, při čemž samozřejmě zmokneme. Nadešel čas, a tak se můžeme posunout do Ruska, hraniční přechod je jen jeden, a to na sever od Kazbegi. Hromadná doprava tudy nejezdí, a tak stopujeme. Po sérii různých jízd se dostaneme na hranice, celník nám vše orazítkuje a vezme si imigrační kartičku. Čekáme, že budeme moci jet. Místo toho nás ale vyloží ze stopnutého auta a po chvíli čekání přijde vyšší úředník, který si nás vezme stranou.

Po 3 hodinách strávených prohlídkou zavazadel a výslechem, který se týkal našeho vzdělání, zaměstnání, rodiny, co chceme dělat v Rusku, kam jedeme a koho tam známe, co jsme dělali v Gruzii atd., jsme nakonec vpuštěni do země. Celníci nám přidělí autostop – je to ruský třicátník v Jeepu poslouchající Creedence Clearwater revival, do toho široké a nové silnice, moderní domy, nejsme si jistí, jestli jsme se omylem nedostali do Kalifornie.

Elbrus

Pod Elbrus se dostáváme o den později, prší, procházíme vesničku Terskol a půjčujeme si cepíny a mačky. Ráno dalšího dne vyrážíme, lanovkou se dostáváme do 3 800 metrů ke stanici Garabashi, pokračujeme ještě pár hodin a stan stavíme tak v 4 100 metrech. Tentokrát si vykopeme v předsíňce ve sněhu díru na vaření, skladování potravin a podobně – zlepšujeme se. Další ráno se chystáme na velmi brzký aklimatizační výstup směrem k vrcholu Elbrusu.

Vycházíme tedy před svítáním, postupujeme rychle a nic nám nečiní problém. Nakonec se rozhodujeme, že se na Elbrus pokusíme rovnou vylézt, je skvělé počasí. Nejde o technicky náročnou cestu, ale problémy činí šlapání ve sněhu a nadmořská výška přes 5 000 metrů. Navíc se snažíme jít co nejrychleji, protože víme, že nemáme moc času.

Mezi oběma vrcholky pod závěrečným, možná hodinovým, stoupáním potkáváme skupiny, které už se vrací. Za námi už nikdo není, trochu nás bolí hlava, zhoršuje se počasí, ale jdeme dál. Mačky tu jsou nezbytné, cepín se také velmi hodí. Stoupáme a moc se nekoukáme okolo sebe, soustředíme se na každý další krok. Dostáváme se na rovinu, od které je vrchol ještě docela vzdálen, ale už nás čeká jen malé stoupání. Na vrchol se dostáváme zrovna v době, kdy je na opačné straně hory slyšet a vidět bouřka, strach z toho nemáme, cesta je dobře značena i vlaječkami. Na vrcholu se ale dlouho nezdržujeme, je třeba se vydat na cestu zpět. Náš hlavní cíl se tedy povedl. Slézáme a částečně horu i sjíždíme po zadku.

Přespíme ještě ve stanu, ráno vše zabalíme, hustě sněží, je štěstí, že jsme to vyšli včera. Sejdeme a sjedeme zpět do Terskolu. Tam ještě dopoledne dáváme první pivo Elbrus, bude jich dnes ještě následovat hodně. Máme skvělý pocit z toho, že se to povedlo a že to máme za sebou, teď už nás čeká podstatně volnější program. Vše jsme stihli rychleji, než jsme čekali, máme ještě přes 2 týdny a nevíme, co s nimi, zpáteční letenku jsme již koupili, a to z Gruzie. Nakonec to dopadne cestou do Arménie, ale o tom příště.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a nám to udělá radost. Děkujeme!