Na světě jsou místa, která chce navštívit téměř každý. Většinou jde o exotické destinace anebo historická místa. Jsou ale i destinace, od kterých většina lidí dává ruce pryč a naopak pro určitou skupinu cestovatelů a dobrodruhů se staly modlou.

Jedním takovým místem je i pohraniční oblast severní Ukrajiny s Běloruskem v okolí jaderné elektrárny Černobyl, která se stala 26.4. 1986 dějištěm doposud největší lidské katastrofy v novodobých dějinách. A přesně tam jsme se s kamarádem Martinem Krušinským a několika dalšími dobrodruhy vypravili tentokrát.

Cesta do neznáma

18.3. v 1:30 ráno jsem nastoupil v Olomouci do nočního vlaku Bohemia express R333 směr Košice. Ve vlaku již čekal Martin a další člen výpravy Lukáš. Dlouhá noční cesta, při které jsem nakonec objevil nejpohodlnější spací polohu „na podlaze“ (přičemž jsem spolehlivě odpuzoval případné zájemce o přisednutí si), proběhla až překvapivě hladce a rychle.

Do Košic jsme dorazili v ranních hodinách, kdy se k nám připojil zbytek výpravy. Po rychlé prohlídce košického náměstí a návštěvy místní hospůdky jsme naskákali do pronajatých dodávek a vyrazili vstříc ukrajinským hranicím. Přechod slovensko-ukrajinských hranic a naopak je zejména autem časově velice náročný úkol. Naneštěstí se nám zadařilo a za necelou půlhodinku už jsme dostali razítka a pádili směr Užhorod a začala ta pravá Ukrajina.

Užhorod je první typické ukrajinské město, které můžete navštívit ihned po přechodu hranic. Najdete zde vše (dokonce i nejmenší Ikeu na světě!), co si mnozí z vás pod Ukrajinou představí. Na první pohled chátrající stavby, opuštěné a rozbité domy, toulající se psy, různorodý vozový park, kde dominuje především nám známý „žigul“, žebrající děti, kam se podíváš, a stařeny posedávající všude možně, ale naproti tomu taky vynikající kulinářské dobroty, nádherné Ukrajinky, typické východní kostely, „dřevěnice“ a celkově pestrou architekturu, ale hlavně tu pravou východní atmosféru, byť již částečně zkaženou západní civilizací.

V Užhorodu nás nejvíce oslovila palačinkárna s příznačným názvem Mňam Mňam, kde jsme se zastavili okusit palačinky na všemožné způsoby. Poté nás čekala noční jízda až do samotného Kyjeva. Staré ruské lůžkové vlaky mají své kouzlo a my mu vyloženě podlehli. Lůžkové kupé se dělí na dvě dvoupatrové postele, sklápěcí stůl a žebříky, s reproduktorem produkující místní hity, plesnivým oknem, které nejde otevřít, a neustále se shrnujícími vyšívanými koberečky.

Vlak se dal do pohybu, nastala noc a my se kochali krajinou a seznamovali se s místní tekutou „gastronomií“ díky restauračnímu vagónu, jenž byl součástí. Náhle k nám přiskočila naše průvodčí a spustila na nás, že se ve vlaku objevil pašerák alkoholu, zda nemáme zájem…samozřejmě jsme měli! Po cestě vlak zastavoval v několika stanicích, kdy nás v jedné z nich překvapilo husté sněžení.

Po krátkém spánku nás již v ranních hodinách vítal Kyjev. Velké a relativně čisté nádraží mě překvapilo. Následovala velice rychlá snídaně ve fast foodu KFC, kde jsme poprvé silně zaznamenali, jak moc je koruna oproti ukrajinské hřivně silná, tudíž jsme si mohli dopřát úplně vše a nestálo nás to téměř nic v porovnání s cenami v naší domovině. Po opravdu „fast“ snídani jsme nastoupili do dvou již přistavených dodávek a zároveň se potkali s další skupinou, která využila služeb Dominika a Chernobyl Welcome.

Následovala několikahodinová cesta směr zóna. Projeli jsme ranním Kyjevem a pokračovali přes stepi a malé vesničky. Tu snad přidám jen první zajímavý postřeh a to ten, že Ukrajinci s velkou oblibou vypalují pole a louky a z bezpečností si hlavu moc nelámou. Nejednou, a to i v zóně, jsme viděli již neřízený požár včetně hasičských jednotek snažících se odvrátit katastrofu.

Zóna

Bylo téměř poledne, když se před námi objevila závora, vojenská hlídka a první výstražné cedule varující před radiací…konečně jsme tu! Po krátké kontrole pasů a povolení jsme vstoupili do prvního 30km pásma uzavřené zóny a v hlubokém neudržovaném lesním porostu se začaly objevovat první opuštěné zbytky vesnic a pak samotné město Černobyl. Město Černobyl dnes není zcela opuštěné, ale tu a tam můžeme nalézt fungující byt nebo dokonce domek.

Žijí tu především lidé pracující na údržbě zóny. Tito lidé mají na starosti například bezpečnost a provádí neustále kontrolu radiace, ale je tu i pár místních průvodců, které si musíte jakožto návštěvník zóny najmout. Je tu i malý krámek připomínající naše léta minulá (u nás léta minulá, tam současnost) a fungující hotel s hospůdkou pro dobrodruhy, ve kterém jsme měli zajištěné ubytování. Po rychlém ubytování jsme se rozdělili na dvě skupiny.

Pár z nás jelo na průzkum okolí a návštěvu domorodců – staršího manželského páru, který se vrátil po evakuaci zpět do svého domova. Já jsem měl to štěstí a podařilo se mi již z domova dostat se do té první skupinky, které se dostalo dle mého názoru exkluzivní možnosti dostat se přímo do nitra jaderné elektrárny Černobyl.

Čtvrtý reaktor zblízka

Projíždíme městem Černobyl a hned kousek za městem je další checkpoint. Tentokráte už vstupujeme do druhého 10km přísněji střeženého radiačního pásma. Zdálky již vidíme klikatit se řeku a nedostavěné bloky pátého a šestého reaktoru. Kolem nich se tyčí zbylé chátrající stavební jeřáby, dva z nich již vlivem síly přírody padly. A je to tu!

První pohled na slavnou elektrárnu a její obrovský komplex. Zanedlouho dostáváme každý svůj vlastní dozimetr a  první instrukce, mezi něž patří zejména zákaz fotografování  v určitých místech, a přes ochranné pásmo s vojenskou ostrahou a rámem jako na letišti vstupujeme do hlavní budovy. Jdeme do podzemí, kde se dostáváme přes těžké trezorové dveře do hlavního štábu provizorní ubytovny a strojovny.

Po krátkém výkladu se vracíme a jdeme do druhého patra hlavní budovy, kde dostáváme dobové ochranné obleky a boty a přes dozimetrickou kontrolu jdeme úzkými temnými a také velice kluzkými chodbami. Projdeme téměř celým areálem a ocitneme se až v řídícím středisku. Elektrárna až do roku 2010 fungovala, avšak ve velice omezené míře, a nyní zde pouze dohořívá palivo. Je však nutné, aby vše bylo neustále pod kontrolou, a proto je na stanovišti i v tuto chvíli rušno.

Po prozkoumání a „osahání“ si řídící místnosti a přístrojů míříme hlouběji do nitra elektrárny a radiace začíná stoupat. Dostáváme se nejblíže čtvrtému bloku, jak jen to bezpečně jde. V místě, kde dříve vedla chodba přímo k reaktoru, je vystavěný památník vůbec první oběti katastrofy (jadernému technikovi), kterého nikdy nenašli. V tomto místě je radiace dost vysoká a je to dáno tím, že chodba byla pouze zazděna.

Opačným směrem od památníku se dostáváme k ventilačním a chladícím turbínám čtvrtého reaktoru, kde je taktéž daleko vyšší radiace, než je běžný limit. Po nafocení a zevrubné prohlídce se vracíme zpátky přes dozimetrickou kontrolu, kde nás měří, zda nejsme nadměrně ozáření. Nejsme, a proto nasedáme opět do dodávky a míříme do závodní jídelny, kde na nás čeká výborný ukrajinský oběd, ze kterého jsem byl nadšen! Celkově mě místní gastronomie uchvátila.

Po obědě jsme zastavili u nového sarkofágu a v oficiálním návštěvnickém centru elektrárny. Nový sarkofág je technicky velice pozoruhodná stavba a v momentě, kdy se dá do pohybu, aby zakryl celý čtvrtý blok včetně starého sarkofágu, bude největší pojízdnou stavbou světa! Je tomu tak v plánu v roce 2017. Zajímavostí také je, že naproti elektrárně stojí již zchátralá betonárka, která zde byla vystavěna v rekordním čase při budování původního sarkofágu po havárii (bylo levnější postavit betonárku než beton dovážet).

Pripjať – město duchů, den první

V těsné blízkosti elektrárny se nachází takzvaný Červený les, který byl doslova sežehnut výbuchem a dodnes je velice radioaktivní. Na rozcestí mezi Červeným lesem, elektrárnou a městem Pripjať se nachází známý betonový monument datující rok postavení města.

Po měření radiace na úpatí kolejové dráhy u Červeného lesa a focení jsme se vydali vstříc městu duchů. Před samotným městem je slavný Most smrti, pod kterým se táhne železnice. Jedna z legend praví, že lidé se chodili po výbuchu z tohoto mostu koukat na elektrárnu, ti, co stáli na jedné straně mostu, nepřežili, ti, co stáli na druhé straně, přežili o trošku déle. Jak tomu ale bylo doopravdy, to už se asi nedozvíme.

Projdeme posledním checkpointem – nejmenším ochranným pásmem, které obepíná samotnou Pripjať, a míříme přes Leninův bulvár na hlavní náměstí, kde dominantou byl zejména Dům kultury a hotel Hvězda. Z atmosféry ve městě, byť svítí slunce a je teplo, doslova mrazí díky dobovým fotkám, které máme k dispozici.

Zahajujeme průzkum v místním „supermarketu“ a pokračujeme do Domu kultury přes kulisárnu a jeviště divadla. I po letech od katastrofy je zde spoustu nezničených předmětů od knih až po portréty pohlavárů, spadlé osvětlení roztříštěné na ztrouchnivělém otočném jevišti jen dokresluje atmosféru zkázy.

Představení skončilo a já dychtivě se cvakajícím fotoaparátem pronikám až do tělocvičny v prvním patře, ze které je výhled na ruské kolo. Po cestě míjím malované zdi a propagační materiály oslavující aktuální stranické úspěchy, tu poprvé začínám litovat, že jsem zapomněl na hotelu svítilnu, protože mnohdy nevidím ani na krok a občas podlaha není příliš stabilní.

Nakonec se mi podaří se ve změti chodeb a místností bezvadně zamotat a ztratit kontakt z ostatními, takže vylézám ven oknem a jdu sám k zábavnímu parku, kterému dominuje ruské kolo a autodrom, opomíjenými atrakcemi jsou houpačky, kolotoč a zrcadlové bludiště vedle autodromu. Nakonec neodoláme a s Martinem si vylezeme i na rozpadající se ruské kolo a uděláme pár fotek.

Pokračujeme na stadion, který byste spíše tipovali na les, po chvíli se ale zjeví poslední stojící sloup osvětlení (zbývající už padly), zchátralá tribuna a šatny. Cestou ze stadionu přes zarostlé bulváry míjíme vybité nám známé paneláky, stromy vyrůstající skrze lavičky a samotné domy.

Díky rozmanitosti stavebních materiálů, jako je beton a klasická cihla, se již začínají některé stavby samovolně sesouvat. Jednou z takových je třeba místní základní škola, u které se již sesunula dvě křídla budovy, a je tedy vidět krásný průřez třídami a kabinety, které jsou ještě pořád dost vybaveny.

Do všech budov je samozřejmě zákaz vstupu, ale znáte to… Procházíme okolo obrovského modrého skleníku a míříme do místního přístaviště, kde se nachází nádherně zdobená, ale již však značně poničená přístavní budova a v dálce utržený houseboat, dříve sloužící jako kavárna.

Projdeme ještě městem okolo kina Prometheus, kde dříve stála obrovská socha tohoto boha, která byla po výbuchu přemístěna před elektrárnu, a jedeme zpátky přes Červený les a checkpointy do městečka Černobyl na hotel. V oblasti zóny platí jistá pravidla, jako například zákaz vycházení po 22.hod či zákaz konzumace alkoholu, ale to, co je zakázané, chutná přece nejlépe, a tak jsme si noc v Černobylu užili, jak nejlépe to šlo.

Duga – den druhý

Po prohýřené noci (i v zakázané zóně se dá dobře a hlavně levně zapařit) jsme sbalení naskákali do dodávek a vyrazili k památníku tragédie, který symbolizuje archanděl Gabriel troubící na trubku.  Pod touto majestátně vyhlížející kovovou sochou jsou v úhledných řadách vztyčeny cedule s názvy všech obcí, které padly za oběť radiaci a staly se součástí zóny.

O pár metrů dál je ještě jeden menší památník, který naopak mapuje sílu dosud největších atomových neštěstí. Zhruba v půli městečka se nachází hasičská stanice a další památník, tentokráte hasičský, a kousek od něj je vystavena i technika využitá při odstraňování havárie – dosud dost zamořená.

Paradox je, že i když samotní hasiči měli na likvidaci jeden z největších podílů a jako první také u vybuchlého reaktoru byli, nedostalo se jim oficiálně památníku žádného, a tak si jej museli vybudovat na vlastní náklady.

Pokračujeme do Černobylu 2, což je další menší městečko schované v lesích a vybudované speciálně pro obsluhu a rodiny radarové základny. Oficiální název radaru zní Duga, ale je také známé jako Moskevské oko a až donedávna se vám na Google mapách zobrazoval jako dětský tábor.

Celý komplex je obehnán vysokým betonovým plotem a také hustým lesem. I v dnešní době je v objektu hlídka a probíhají zde vyklízecí práce (čti rabování železa). Vstupujeme do areálu a procházíme přes zarostlé bulváry, kde se tyčí obytné domy připomínající menší paneláky, sem tam na nich nalezneme malované propagandistické poutače.

Za další mohutnou zdí a závorou se před námi ukáže samotná Duga v celé svojí kráse. Majestátní stavba nevídaných rozměrů, které jsou i na dnešní dobu megalomanské, uchvátí i laika. Stavba samostatného radaru bez přilehlé základny byla v době výstavby (1976) dražší než samotná jaderná elektrárna, bylo tomu hlavně z důvodu využití té nejkvalitnější dostupné oceli.

Radar je díky tomu i v dnešní době v téměř neporušeném stavu a člověk stojící pod ním si uvědomí svoji malost (na druhý konec téměř nedohlédnete a na vrchol díky optické iluzi také ne). Nedá nám to a jdeme prozkoumat i budovy základny. Prolézáme kasárny a sklady, až se nám podaří dojít přes vlhké a tmavé chodby až do velína celého objektu.

Ten je již značně zničený, ale stále je tu dost různých přístrojů, elektronkových tabulí, ale hlavně obrovský model zeměkoule, na kterém se zřejmě zobrazovala poloha různých družic, raket či jiných věcí, které bylo potřeba mít pod dohledem v době studené války. Představte si tajné řídící středisko země z filmů, jako je třeba Terminátor či James Bond, a jsme skoro doma!

Po důkladné prohlídce základny se přesouváme ještě naposledy do Pripjaťi a jdeme shlédnout policejní stanici s přilehlým parkovištěm, kde hrdinsky vlezeme i do sklepení se střelnicí a věznicí. Čeká nás ještě vojenská továrna Jupiter, kde se oficiálně vyráběly součástky do televizorů, avšak skutečná výroba zřejmě sloužila pro letecký průmysl.

Nasedáme opět do mikrobusů a jedeme do pripjaťské nemocnice, kde jsou mimochodem uloženy ve sklepeních obleky hasičů, kteří jako první zasahovali při výbuchu. Samotná nemocnice od cesty není nijak patrná, a tak jsem napřed tápal, jestli jsme skutečně u ní. Napovědělo vytažené gynekologické křeslo před vchodem.

Vytahuji foťák, svítilnu v telefonu a jdu vstříc nemocem. Musím se přiznat, že nemocnice byla pro mě z celého města asi tím nejsilnějším zážitkem. Všude se ještě válely spisy o pacientech, rentgenové snímky, léky a podobné věci. Při jednom razantnějším otevření dveří jsem zůstal stát v šoku. Přede mnou bylo pokroucené linoleum, oprýskané zdi a pokoj plný postýlek pro novorozeňata.

Dlouho jsem nepobyl, protože atmosféra tu byla opravdu tíživá. Pokračoval jsem dál ve focení a průzkumech nemocnice s ostatními a to všude, kam se jen šlo dostat. Někde již bylo např. spadlé schodiště anebo zablokované vchody sutí. Ve sklepeních nemocnice byly uloženy vysoce radioaktivní obleky hasičů, kteří zasahovali jako první po výbuchu, až tam jsme se neodvážili, protože se jedná o nejvíce kontaminovanou oblast v Pripjaťi, ovšem výstelka hasičské helmy, kterou jsme našli, byla zřejmě z oné výbavy, protože hodnota 442 mikrosievertů byla více než přesvědčivá (optimální, která se vyskytuje u nás, je cca 0,27).

Asi po hodině jsme se opět shromáždili u mikrobusů a díky časovému presu vyrazili na pomyslnou třešničku na dortu – výstup na nejvyšší panelový dům v Pripjaťi. Šestnáct pater a průlez na samotnou střechu dají zabrat, ale výhled na opuštěné město a pusté lesy za to stojí!

Těsně nad střechou v místě bývalé prádelny narazíme na mumii zatoulaného divokého psa. Náš průvodce Dominik nám sděluje, že tak tam již leží a schne druhým rokem. Nakonec nám to nedá a s Martinem prolézáme byty a zkoušíme nalézt stopy po původních obyvatelích.

Poučení z různých hororů (co kdyby tam vážně byl radioaktivní zombie) opatrně došlapujeme na drolící se zem vždy okolo spadlého výtahu a pomalu otvíráme či jemně nohou vykopáváme dveře náhodně vybraných bytů. Nalezneme pár ne zcela vybydlených a z nich mrazí asi nejvíce.

Po asi půlhodince vylezeme ven a jdeme ještě prozkoumat přes zarostlé dětské hřiště jednu z mateřských školek plnou malých postýlek v úhledých řadách a pomalu plesnivějících hraček. To už nám ale nezbývá moc času a musíme se včas vrátit k mikrobusům, abychom se stihli závodní jízdou vrátit do Kyjeva na vlak směřující do Užhorodu.

Sedím za oknem mikrobusu, kodrcáme se posledních pár chvil přes opuštěnou Pripjať, unavený a upocený, ale šťastný. Poslední důkladné radiační kontroly nás i aut a hurá na plný plyn do Kyjeva, nakoupit zásoby a domů.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!