Byl horký den uprostřed léta…

Arizónský prach se vznášel ve vzduchu. Vynesl ho vítr, který si razil cestu skrz kamenné stěny a zákoutí velkého kaňonu vyhloubeného tokem řeky – ten v těchto dnech vypadá jako malý potůček – je totiž sucho. Jako všude v této zemi. Slunce vypaluje svými paprsky trávu okolo teepee a dobytek, jindy pochodující na dně této široké skalní průrvy, se kryje pod obrovským stromem ve stínu, který vrhá. Indiáni kmene Navaho prožívají obyčejný den stejně jako jejich předci před stovkami let.

Náhle se ozve výstřel. A další. A znova. Veliký oblak prachu se přibližuje s křikem a z něj ční jen hlavně španělských pušek a šavlí. Všichni členové kmene vědí, že přichází zkáza. A Španělé to vědí taky.

Kaňon se zbarvil navažskou krví, která pramení u jedné z jeho stěn. K ní vojáci nahnali děti, starce a ženy, jejichž bezvládná těla podtrhují slova vycházející z pušek, která proklela jejich životy a přeměnila domov na hřbitov…

Byl horký letní den uprostřed léta…

Arizónský prach se vznášel nad asfaltovou cestou, po které jsem sem přijel. Vynesl ho vítr, štípe mne v očích a zabraňuje mi nadechnout se zhluboka. Rozhodl jsem se před ním ukrýt za kamennou „zdí“, která vytváří vchod do kaňonu.

Konečně už se můžu rozhlédnout. Vidím několik desítek metrů vysoké stěny, jejichž povrch vypadá, jako by na sebe někdo naskládal jeden kámen na druhý a spekl je v obří peci. Vydal jsem se na cestu dolů. Kráčím po písčitém chodníku, který se klikatí po úbočí skal. Místy lze v kameni spatřit vrypy po ručním vrtáku – jeho úkol byl rozbít kámen a vytvořit místo pro stezku. Pokládám ruku na skálu, abych ucítil její strukturu. Je horká a písčitá. Nechávám prsty kopírovat její tvary a hlavu otáčím směrem do kaňonu. Zaujalo mne prostranství uprostřed něj. Kdybych nebyl tak daleko, dost možná bych si toho nevšiml.

Zelený trávník, který místy pokrývá dno, je protkán kruhy. Některé jsou větší, jiné menší. Všechny jsou téměř symetrické. Uvažuju, co to je. Najednou mi to došlo. Na těchto místech stávala teepee.

Představuju si, jak tam stojí i teď, a ponořen do představ vykresluju celý kaňon. Uprostřed osady hoří v ohništi oheň. Okolo něj pobíhají děti a hrají si společně se psy. Někteří obyvatelé hospodaří na políčku, jiní vyrábějí hliněné nádoby. Nad nimi létá havran a svým skřekem nechává naplnit celý kaňon, a když už se zdá, že ozvěna, kterou vyvolal, se vrátí i po čtvrté, změní se ve zvuk motoru – ten mě totiž vytáhl ze snění.

Zahlédl jsem auto. Projíždělo se na dně kaňonu podél řeky. Najednou do ní vjelo. Od kol se rozstříkla voda a turisti, které vezlo, to výkřikem ocenili. „Safra, tak už i tady,“ pomyslel jsem si a v duchu uvažoval, kolik asi budou chtít za projížďku. Nebo se spíše smiřoval s tím, že to bude asi dost. Za turisticky atraktivní aktivity se tady totiž platí zlatem (samozřejmě se platí dolary).

Sešel jsem až na dno. Cesta mě vedla uměle vytvořeným tunelem ve skále a byla opravdu hezká a příjemná. Ze všech stran sálá horko a teplota stoupá až k 40 stupňům. Vysává ze mě energii. Tu ale začínám čerpat z jiných zdrojů – z atmosféry okolí. Je tu překrásně.

V jednu chvíli mi trochu vyletí tep, to když si představím ta mrtvá těla dětí, která možná ležela pod mýma nohama.

Ale nevadí mi ten pocit. Je správné, že ho cítím. Nechám se vést chodníkem, teď už po dně kaňonu. Sem tam si dřepnu – to abych přivoněl ke kytce, podíval se zblízka na ještěrku nebo brouka.

Přecházím přes menší dřevěný most, pod kterým má téct řeka. Koryto je vyhloubeno jejím tokem, ale ten samotný v této části porazilo slunce. Je zvláštní, že jsem na tomto místě sám. Přitom se o Canyonu de Chelly píše v průvodcích jako o kaňonu původních obyvatel Arizony. A dokonce, že jej stále vlastní sami Navahové.

Po pár desítkách minut přicházím na menší prostranství. Ve stínu stromu zde stojí stůl a snědá paní u něj prodává obrázky nakreslené na porcelánových destičkách. Jsou moc hezké, a i když mě přemlouvá, abych si jeden koupil, odmítám. Nemám peníze na suvenýr za 10 dolarů. Větší váhu má pro mě kámen, který jsem sebral nedaleko odsud. Usměju se na ní a ona na mě. V jejích očích vidím zvláštní hrdost – na chvíli mě upoutaly.

Kousek dále, pár metrů od ženy, stojí auto a o něj opřen muž s knírkem, který mi posunky naznačuje, že mě rád sveze (za zlato). Pokyvuji rukou, jako kdybych montoval žárovku, a klopím zrak k zemi. Obcházím veliký strom a za ním nalézám plot. Obyčejný kovový plot. Ochraňuje však neobyčejnou věc. „Indiánské“ pueblo staré tisíc let. Přezdívá se mu White House podle bílé stěny, pod kterou se stavba nachází. Prostrkuji prsty oky v plotu, abych byl alespoň trochu blíž, a ještě jednou věnuji krátkou vzpomínku na obyvatele tohoto kusu země, jejich životy a osudy a na to, kolik jich muselo umřít kvůli ničemu…

Pokud se vám článek líbil, pak nás odměníte nejlépe příspěvkem na provoz webu a velmi potěšíte také lajkováním a sdílením našich článků.

PetrS

„Každá cesta nezačíná prvním krokem, ale sněním o něm.“ PR manager, autor článků a autor knihy Nekončící cesta.

Mohlo by vás také zajímat:

Grand Canyon – nebezpečný, krásný, divoký a plný veverek, Arizona, USA Národní park Zion, Utah, USA Moje cesta Kubou – 5. část (Havana – Plaza de la Catedral a Plaza de Armas)