Má další a zároveň poslední zastávka v kouzelném Myanmaru (Barmě) bylo bývalé královské město Mandalay. Nachází se v centrálním Myanmaru a jeho éra posledního královského hlavního města byla poměrně krátká. Po špatně vládnoucím barmském králi byla Mandalay obsazena Brity. Po získání nezávislosti zpět pak bylo město pod socialistickým režimem v útlumu, ostatně jako celý zbytek země. Až po otevření obchodní cesty, která vede až do Číny, se začalo městu hospodářsky dařit a začalo se sem stěhovat i více Číňanů.

Proč je dobré oslovit místní?

Na doporučení kamarádů jsem se ubytoval v jednom hotýlku v muslimské čtvrti. Bylo to asi zatím nejlepší ubytování v Barmě, za 15 USD pokoj s klimatizací, TV, koupelna, minibar, na místní poměry opravdu luxus. Každé ráno mě tu budil zpěv z mešity, který vytvářel tu správnou atmosféru orientu. Vyrazil jsem na průzkum města a nejdříve jsem se zastavil na velkém městském trhu, kde se dá pořídit opravdu vše. Nakoupil jsem si tedy nějaké ovoce a pokračoval dál. Když se člověk takto toulá po městě, tak většinou vůbec nepotká žádného turistu. Ti tady jezdí pouze taxíky a autobusy na ty nejznámější místa a zase pokračují dál. Mě ale baví se různě toulat, potkávat zajímavé lidi a načerpávat atmosféru města.

U jedné z pagod jsem se dal do řeči s místním chlapíkem. Šli jsme spolu na čaj a pokecali o problémech v Barmě, o politické situaci a dokonce velmi dobře znal Česko a Barmu k nám celkem přirovnával, protože zrovna v té době tu byly poprvé v historii demokratické volby, předtím byla Barma velmi uzavřenou zemí. Tento chlapík se mi nabídl, že mně může na své motorce ukázat zajímavá místa v okolí, dokonce i taková, kam nejezdí moc turistů. Souhlasil jsem a na druhý den jsme se domluvili, že mě vyzvedne u mého hotelu.

Tip na celodenní výlet

Ráno už na mě na recepci čekal Linlin. Nasedli jsme na jeho motorku a vyrazili se podívat k Mahamuni pagodě. Jedná se o velký komplex, kde je v jeho středu velmi uctívaná 4 m vysoká socha Buddhy, odlitá z bronzu a pokrytá 15 cm tlustou vrstvou zlatých lístků, které na sochu lepí poutníci. Dostat se přímo k soše je poměrně složité. Člověk musí být vhodně oblečen, já měl bohužel zrovna kraťasy, a tak jsem až k soše puštěn nebyl. Okolo jsou dokonce televizní obrazovky, na kterých je socha vidět, a tak jí poutníci mohou vzdát poctu alespoň díky obrazovkám.

V celém komplexu je úžasná buddhistická atmosféra. V okolí chrámu jsou řemeslné dílničky, kde lidé ručně vytesávají sochy Buddhů. Při pohledu na jejich práci jsem žasnul, jak jsou Barmánci neuvěřitelně zruční. Sochy byly z mramoru nebo ze dřeva a některé byly i několikametrové. V komplexu je i muzeum s vymodelovanou mapou Asie, která měla asi 10 x 10 m, zůstal jsem na to koukat, co všechno tu bylo. Možná se mi to líbilo víc než Shwedagon paya v Rangúnu.

Další naší zastávkou byla vesnička na okraji města. Lidé tu žijí obyčejným životem, živí se převážně pěstováním různých surovin. Byl tu naprostý klid, všude jen pobíhaly děti, ani jeden turista, jen já a můj průvodce. Narazili jsme tu dokonce na svatbu, kde jsem byl pozván na jídlo. Měli zajímavou výzdobu, všude byly balónky a spíše mi to připomínalo nějakou narozeninovou párty. Bohužel obřad se konal až později, a tak jsme se vydali dál.

Navštívili jsme ještě celou řadu zajímavých pagod a komplexů, ale nejvíc jsem chtěl vidět především známý U bein bridge – nejdelší dřevěný most světa. Most spojuje ostrůvek s pevninou a má na délku 1,5 km. Každé ráno po něm chodí obrovské množství mnichů pro své almužny. Na místo jsme se dostali před západem slunce a to tu bylo velké množství turistů, takže jsem z toho byl trochu zklamaný. Ale posuďte sami, že aspoň za ty fotky to stálo.

Co byste ještě neměli zapomenout navštívit?

Další den jsem se opět toulal po městě hezky pěšky. Vyrazil jsem se podívat na Mandalay hill, 230 metrů vysokou horu, na které je chrám a výhled na celé město. Za půl hodiny se dá vylézt nahoru po schodech anebo je tu prý možnost i výtahu. Já si to pěkně vyšlápl po svých a cestu mi zpříjemnili 2 mniši, se kterými jsem si při výstupu povídal. Kousek od této hory je údajně největší kniha na světě. Toto místo se nazývá Kuthodaw paya. Jedná se o 730 stúp, kde je na mramorových deskách vytesáno učení Buddhovo. Prý kdyby to vše chtěl člověk přečíst a četl každý den 8 hodin, trvalo by mu to 450 dní.

Svůj poslední den jsem se vyrazil podívat ke královskému paláci. Tento palác je obehnaný 3,2 km dlouhými zdmi a 70 metrů širokým vodním příkopem. Palác už slouží pouze k prohlídkám, při vstupu zde musíte zaplatit 10 tisíc kyatů, což mi přijde přehnané vzhledem k tomu, že tu nic zajímavého není. Nicméně jsem se potřeboval zbavit kyatů, protože nejdou nikde proměnit. Velká část paláce sem byla přemístěna z bývalého hlavního města Amarapury. Stavby to jsou nezajímavé, jediné, co mě zaujalo, bylo muzeum historie.

Mandalay je krásné město se svojí jedinečnou atmosférou a rozhodně ho každému doporučuji navštívit. Jsou tu místa, která jsou turisticky profláklá, ale pak je tu celá řada zajímavých a mnohdy ještě krásnějších míst, o kterých turisti nemají žádné tušení.

Myanmar je fantastická země se srdečnými lidmi, s jakými se jinde nepotkáte. Bohužel tím, že se země otevírá světu, bude příval turistů narůstat a určitě to bude mít na místní dopad. Trochu se bojím, že za pár let to bude druhé Thajsko.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!