Z dlouhého spánku mě probudila zlatá záře. Pojítko mezi snem a realitou bylo nenávratně přetrženo a já si uvědomil, že právě přistáváme v São Paulu. Ta vzpomínka na zlatavou záři mne už nikdy neopustí a bude navždy mým symbolem pro nebeský klid a oddech, který zde vždy s večerem na člověka přichází.

São Paulo

São Paulo je město ověnčené nevalnou pověstí. Na mě však v nedělním ránu působí velice poklidně. Centrum je úplně prázdné. Míjím polonahého chlapíka tlačícího obrovskou dřevěnou káru a poslouchám zvony. V nedaleké katedrále Sé zrovna slouží mši. Velebný pán vtlouká do hlavy svým ovečkám pokoru a pomoc potřebným – těch už před chrámem páně čekají desítky.

Kvůli nenápadnosti jsem i já oblečen dost nuzně, asi i na zdejší poměry. Milodary starých dam opouštějících kostel ale razantně odmítám, postupuji dále a hlouběji do města. Různé architektonické styly se mísí, udržované stavby se střídají s vybydlenými a chátrajícími. Pro někoho možná děs, pro mne báječná atmosféra.

Již za chvíli stojím před Edifício Altino Arantes – populárním brazilským mrakodrapem ve stylu Art Deco. Ledově mramorovou vstupní halu s nejúžasnějším lustrem světa vidím, ale na prohlídku a výhled z 26. patra musím zapomenout. Nejbližší prohlídka je za dvě hodiny a tolik času já nemám.

Vydávám se tedy dál směrem k Mercado Municipal – lokální tržnici. Ulice se bleskově začínají zalidňovat – přelidňovat. Místní bleší trh a všechny okolní obchody se vším možným jsou v dokonalé permanenci. Tedy sem se celé město podělo. Nakupuje se zde všechno, hlavně když je to levné. K vidění jsou celé rodiny táhnoucí spousty igelitových tašek a krabic se vším možným. Mixér, figurka Neuvěřitelného Hulka, berou opravdu všechno. Ten shon a ryk je naprosto fascinující. Stačí se jen procházet a pozorovat. Město diváka pohltí.

Intuitivně jsem se protlačil až k samotné tržnici – jednoho z hlavních důvodů návštěvy São Paula. Je to obrovská budova nacpaná krámky s ovocem, masnými výrobky všeho druhu, rybami a skvostnými restauracemi. V poledne je to zde jako v mraveništi, v němž se pečlivě prolínají všemožné vůně a pachy.

Můj cíl je Bar do Mane proslulý svými famózními obřími sendviči s brazilskou mortadelou. A opravdu, za tu cestu přes oceán to stálo.

Slunce zatím vystoupalo vysoko na oblohu, čilý nákupní ruch polevil a davy se přelévají na jiné místo. Avenida Paulista je výstavní ulicí a v podstatě synonymem São Paula. Je to tepna města, která opravdu tepe. V toto nedělní odpoledne (ostatně jako jakékoliv jiné nedělní odpoledne) tepe dokonce rychlostí skřivánčího srdíčka.

Doprava je po celé délce zastavena a místní se rekreují. Je tu prostě vše, co dokáže pošmourné nedělní odpoledne rozbít napadrť. Koncerty, tanec, cvičení, družení, objímání, grilování, pivo, smích, tuc tuc tuc, ric a pic, a to až do setmění. To vše pod nepřetržitým laskavým dohledem místních pořádkových složek. A kdo jen trochu přestřelí, do antonu ho naloží. Takhle nějak jsem si to divoké město představoval. Ještě večer při pohledu z okna hotelu se mi v mysli přehrávají zážitky z celého dne. Viděl jsem město barevné i šedé, špinavé i méně špinavé, veselé i smutnější. Těsně před usnutím mám ale jen dvě myšlenky.  Na São Paulo už nezapomenu, zítra ráno pokračuji dál.

Foz do Iguaçu

Z letiště se do Foz do Iguaçu (Foz) dostanete asi za čtyřicet minut autobusem. Bus staví každou chvilku a pomalu se plní místními vracejícími se z práce. Místo klasického sterilního AirportExpressu je to alespoň trochu autentičnosti hned na začátek. Značná část cesty do centra vede po Avenidě Kubitschek. Jméno oblíbeného brazilského exprezidenta, jehož nejvýznačnějším počinem bylo vystavění současného hlavního města Brasília na vykáceném prostranství uprostřed pralesa, musí každého „čekoslováka“ jednoznačně zarazit. Vedle klasických lusofonních jmen jako Sousa, Rodrigo nebo Batista, zní Kubitschek velice exoticky. Jak by také ne. Pokud bychom sledovali jeho rodokmen až k prabábě, dostali bychom se do malé chaloupky v jižních Čechách.

Já jsem se hned po příletu vydal stejným autobusem ovšem na stranu opačnou. Tímto směrem dorazíte asi za dvacet minut do Parque Nacional do Iguaçu. Rozlehlá oblast parku kromě prapůvodního pralesa s jedinečnou skvadrou živočichů ukrývá rovněž naprosto úchvatný a světově nejrozsáhlejší komplex vodopádů. Pohled na ně je fascinující a v pravdě těžko popsatelný.

Pokud zrovna neděláte padesátou a pořád stejnou fotografii jednoho místa, většinou zůstáváte jen užasle civět. I to má mnoho do sebe. Zůstat stát, nechat se skrápět mlžným aerosolem a přivírat oči v ostrém slunci je nadmíru příjemné. A co potom pohled na hlavní vodopád Garganta do Diablo. Ten člověka nenechá na pochybách, že bůh sedmý den neodpočíval, ale tvořil tohle veledílo. Sem tam probleskující duha je už pak pro hříšnou lidskou duši jen pomyslnou a snad už i trochu kýčovitou třešinkou na tom velkém zelenobílém dortu. A když už si myslíte, že jste vstřebali té krásy na deset dalších životů, budete se muset cestou zpět ještě opravdu naposledy otočit a ještě jednou si pohled vrýt pro jistotu do paměti.

Po dni stráveném u vodopádů je pak naprosto žádoucí vypravit se do některé z místních churrascarií. Majitelé dostatečně výkonných slinivek břišních zde mohou konzumovat kilogramy perfektně připraveného masa všeho druhu. Kusy hovězího můžete hltat bez přestávky i několik hodin až do úplného gastronomického a gastroenterologického kómatu.

Sám jsem tuto parádní atrakci po třech hodinách a dvou zhltnutých telatech vzdal a velmi táhlou a dlouhou procházkou se vydal zpět do hotelu. Byla už noc a zítra mě čeká zase dlouhý výlet.

Výlet do Argentiny

Každý cestovatel je rád, když může v rámci svého výletu bonusově navštívit další zemi, i když třeba jen na jeden den. Magnetka na ledničce mu pak bude na vždy připomínat další cenný skalp. Z Foz je to do Argentiny kousek. Do Paraguaye taky, ale tam kromě levných nákupáků za hranicemi nic moc není. Takže vzhůru do Argentiny na druhou a ještě rozsáhlejší část vodopádů.

Cesta přes hranici je i pro zaryté baťůžkáře zapeklitá, ale jako vše v cizí zemi může mít svůj půvab. Vše o tomto očistci můžete najít na internetových diskuzích. Park na argentinské straně řeky je vskutku jiný a mimo několika příjemných trailů nabízí i odlišná – neméně úchvatná panoramata.

Ze zde stráveného dne nebude litovat ani minutu. Navíc vám skvěle vyhládne a další návštěva churrascarie je nejen nutností, ale i dalším potěšením. Bloumajíc nočním Foz jsem pak ještě přemýšlel, že i kdyby mi někdo hrozil násilím, nedokážu říct, která strana vodopádů je hezčí. Druhá hlodavá myšlenka byla, od jakého snědeného množství může hovězí člověka zabít. A třetí a poslední, proč u nás nikdo neumí připravit tak skvostná drůbeží srdíčka. I z těchto úvah lze velmi dobře usoudit, v jakém poklidném a nádherném rozpoložení se zde může člověk nacházet.

Rio de Janeiro

Poslední díl brazilského triptychu začíná příletem do Ria. Již z okna letadla vidím proslulé favely, šplhající se do kopců a rozlézající se po městě svými chapadly. Až zpětně přijdu na to, že jsou neoddělitelnou součástí a koloritem města. Bez nich by Rio mělo úplně jinou tvář. Každý večer se pak budu dívat z hotelové střechy směrem do kopců a hltat tu barevnou světelnou show, která nemá v sobě krapet uspořádanosti. Budu si představovat malého snědého chlapce, který musí každé ráno sestupovat dolů do města, aby nějakou fintou obral bílého turistu o pár reálů anebo nenápadně ukradl z pláže nové nazouváky (jak se mi i později stalo), aby zajistil svou nuznou existenci.

Pokud se oprostíte od podobných sentimentálních úvah, brzy zjistíte, že Rio nabízí hromadu atrakcí. Notoricky známé vyhlídky od sochy Cristo Redentor nebo Pão de Açucar soupeří s kulisou slavných pláží Copacabana a Ipanema nebo fotbalovými zápasy na zářném stadionu Maracana.

Ať zde uděláte cokoliv, budete pravděpodobně spokojeni. Ráz města je tak ojedinělý, že budete hltat každý den i každou minutu. Evropský duch zde sice zanechal svůj otisk v podobě starých koloniálních staveb, ale zbytek je už v rytmu čistě jihoamerickém, přesněji řečeno v rytmu Carioca (portugalské slovo odkazující na cokoliv související s Riem de Janeirem).

A v tom samém rytmu jsem se i já uvelebil na pláži, kousal recyklovatelné papírové brčko, tahal z kelímku Caipirinhu a snažil se potlačit ten prokletý cestovatelský neklid, že bych měl ještě něco poznávat či fotit a ne se tady jen zbůhdarma válet a ještě lépe, donutit se k nějakému dalšímu výletu. Ale to nešlo, tak to prostě v Riu nechodí. Rio vás rozloží, znovu jinak složí a hodí do pohody. Musíte si jen dávat setsakramentský pozor, abyste nezačali počítat dny k návratu domů.

Poslední den byla neděle. Stejně jako v São Paulu se ani v Riu nic moc nedělá, rovněž jako i v ostatní dny v týdnu. Avenida  Atlantica se celá uzavře a proudí na ni party, rodiny i osamělí.  Táhnou za sebou přenosné chladničky a jejich cílem není nic víc než jen posedět, pobavit se, zatančit si anebo se jen bezcílně procházet. Já už jsem v jiné roli. Večer mě čeká cesta domů. Klid je pryč a já v sobě nacházím nechvalně známý pocit. Tím je závist. Závidím všem, kteří tady zůstávají a nevrací se zpět do té naší bezpečné divočiny.

Pokud by se laskavému čtenáři zdál můj text přehnaně subjektivní a chyběly by mu praktické informace, nechť pokračuje v četbě.

Praktické rady a zkušenosti

• Bývalo dobrým zvykem, že akční letenky do různých brazilských lokací se pohybovaly v rozmezí 12000-13000 Kč. Normální cena se pak pohybovala kolem 17000-20000 Kč. Pro náročnější cestovatele se za akční cenu daly sehnat i open jaw letenky.
• Vnitrostátní letenky jsou v celé Brazílii trochu svízel. Dopravci jako GOL, Azul, Avianca příp. LATAM se tváří jako typické low cost aerolinky, ale ceny i krátkých přeletů se mnohdy pohybují kolem 3000-5000 Kč. Při troše štěstí a neustálém kontrolování promo akcí lze i tyto sehnat v rozmezí 1000-2000 Kč. Jejich koupě a registrace na webech dopravce může být rovněž pěkné martyrium, ale nakonec se to nějak podaří.
• V Brazílii je oproti celé Jižní Americe draho. Samozřejmě se ceny liší v závislosti na místě. V turistických destinacích proto počítejte s cenami podobnými, ne-li mírně vyššími než v ČR (spíš v Praze). Např. nepřestupní jízdenka na metro cca 30 Kč, oběd v běžné restauraci 200-400 Kč, lanovka na Pão de Açucar cca 600 Kč. Když jsem se na trzích nebo i v těch nejubožejších stáncích pokoušel smlouvat, nedostávalo se mi pochopení.
• Pokud nechcete cestovat místní, mnohdy velmi komplikovanou a skličující hromadnou dopravou, doporučuji využít služby v celku levného UBERu, anebo o poznání dražších, ale osvědčených dopravních společností. Tyto se mohou hodit zejména při pozdních nebo ranních transferech z/na letiště, UBER pak po přesuny ve městě. Vše fungovalo naprosto bezchybně.
• V Brazílii se kromě hotelů, hlavních turistických atrakcí a turisticky zaměřených restaurací, nedomluvíte jinak než portugalsky, možná někde španělsky. Vzhledem k fonetické svéráznosti portugalštiny, moc začátečníkům nedoporučuji zkoušet mluvit na místní tímto jazykem. Nikdo vám (ani vy nikomu) nebude rozumět. Zato rukama a nohama se domluvíte vždy.
• Jídlo je v Brazílii famózní. Za celou dobu jsem neměl jediný zažívací problém, což je pro mne téměř unikátní situace. Na druhou stranu jsem ani výrazně neriskoval a držel se předem vytipovaných míst.
• A nakonec něco k tolik omílané bezpečnostní situaci. Měl jsem připraven dlouhý rozbor, ale s odstupem vidím, že nejvýstižnější jsou opravdu ty otřepané fráze. Pokud nebudete zbytečně vyčnívat z davu, upoutávat pozornost penězi, šperky, drahou elektronikou (např. pozlacený nejnovější iPhone v diamantovém pouzdře) a nepolezete do míst, kam byste nešli ani v Česku, s největší pravděpodobností se vám ani vašemu majetku nic nestane. Já jsem si nastavil security level na maximum, a bylo to možná až moc. Sice mi ukradli na pláži nazouváky, v obchodě mi dvakrát vrátili špatně a na autobusovém nádraží nevrátili vůbec, ale to je holt prokletí bílého muže (a jeho peněženky) na cestách a setkáte se s ním již téměř všude.

Pokud vám tedy v cestě po Brazílii bránily pouze obavy, že je to tam nebezpečné, tak vězte, že nejlepší je nepřemýšlet, rychle koupit letenky a pak už se jen nechat vtáhnout do toho neuvěřitelného světa. A jestli by i tak ve vás zůstalo trochu nervozity, pak dvě tři skleničky Caipirinhy to jistojistě spraví.

Fotogalerie s pár obrázky navíc:

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!